Špičkám Hamásu na stopě. Okno pro ostrou akci se Izraeli krátí, USA prý dochází trpělivost

Tel Aviv 12. prosince 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Naposled jsme spolu mluvili před dvěma měsíci a budeme si povídat o tom, co všechno se od té doby stalo a co se aktuálně odehrává v Izraeli. Izrael s Hamásem prý svádějí nejtěžší boje od počátku války, které vedou o město Chán Júnis na jihu Pásma Gazy. Když se řekne nejtěžší boje od 7. října, co si pod tím mám představit? 
Boje jsou nejtěžší zřejmě hlavně proto, že Izrael čelí několika frontám. Hamás má stejně jako v severní části Gazy i v Chán Júnis plno tunelů, kde se pravděpodobně nachází nejvyšší představitelé Hamásu, a říká se, že i členové nejprestižnějších bojových jednotek, kteří až dosud do bojů až tak napřímo nezasáhli. Druhým problémem je, že na rozdíl od severní Gazy, kde Izrael vybídl Palestince, aby se evakuovali, takže tam bylo výrazně méně civilistů, je Chán Júnis jedno z míst, kde je koncentrace civilního obyvatelstva obrovská. V neposlední řadě Izrael vede válku v době, kdy se zdá, že trpělivost veřejného mínění v cizině, ale i mezinárodního společenství vyprchala. Tlak na Izrael, aby vojenskou operaci dokončil co nejdříve a výrazně více dbal na počty civilních obětí, je obrovský. Také proto jsou boje složité. Nicméně Izrael hlásí, že pokračuje rychleji, než předpokládal, a že se mu daří Chán Júnis postupně Hamásu zbavit. Uvidíme, jak nakonec celá operace dopadne a jak dlouho bude trvat. 

Když premiér Benjamin Netanjahu už vyzval členy Hamásu, aby se vzdali, aby neumírali za své šéfy, o jakých velitelích Hamásu se bavíme? Kdo jsou hlavní vůdcové a skrývají se skutečně v Chán Júnisu? 
Dva hlavní jsou asi Jahjá Sinvár a Muhammad Díf, což jsou lidé, kteří stáli za vznikem ozbrojené složky Hamásu, tedy brigád Kasám. Oba jsou navíc v Chán Júnisu, velmi dobře ho znají a jsou to asi nejhledanější lidé na izraelském seznamu. Sinvár má navíc zajímavou minulost v tom, že byl několik let v izraelském vězení, přičemž trest nedostal za zabití Izraelců, ale Palestinců. Poměrně brutálním způsobem zabil několik Palestinců, které podezíral ze spolupráce s Izraelem. V izraelském vězení měl také podstoupit léčbu rakoviny. Z toho všeho se dostal a byl propuštěn v roce 2011 v rámci výměny za izraelského vojáka Gilada Šalita. Při této výměně bylo propuštěno více než tisíc palestinských vězňů a on byl jedním z nich. I proto v Izraeli panuje přesvědčení, že tohoto člověka je třeba dostat, protože stojí za říjnovým útokem, a je to navíc člověk, který už byl v izraelském vězení a zapojil se do teroristického hnutí znovu. Druhým hlavním velitelem je Muhammad Díf. To je člověk, o kterém pořádně ani nevíme, jak vypadá. Do velké míry stojí za strategií tunelů, má za to, že je potřeba tunely budovat a vést válku z podzemí. Stojí také za několika teroristickými útoky proti izraelským cílům. Izrael se ho snažil zabít už snad sedmkrát, ale nikdy se to nepodařilo. Ovšem několikrát byl velmi vážně zraněn, takže se říká, že je na vozíčku a snad i špatně vidí. To jsou tedy dva hlavní muži, po kterých Izrael jde, a myslím si, že kdyby se je Izraeli podařilo zatknout nebo zabít, tak by mohl symbolicky vyhlásit konec vojenské operace. 

Civilisté v koncích

Bavíme se o Chán Júnisu na jihu Pásma Gazy, kam ze severu uprchly stovky tisíc lidí po té, co je Izrael vyzval k evakuaci. Teď Izrael chce, aby Palestinci odešli i z Chán Júnisu, aby se evakuovali z centra města, aby tam mohli podniknout další část vojenských operací. Skoro dva miliony lidí v Pásmu Gazy je vnitřně vysídlených. Proč je nepřijme Egypt, Jordánsko nebo další arabské země? 
Od začátku války je otázka, jestli někdo přijme palestinské uprchlíky, a jako první se nabízel Egypt. Ovšem otázka je, proč by arabské země měly přijímat palestinské uprchlíky. Z egyptského pohledu panuje obava, že společně s civilisty by se do severní části Egypta, tedy na Sinaj, dostali i příslušníci Hamásu. Egypt v posledních mnoha letech bojuje proti různým odnožím Al-Káidy na Sinaji a panuje obava, že bezpečnostní situace by se tam výrazně zhoršila. Navíc v minulosti se nedařilo palestinské uprchlíky na jejich domovská území vracet, takže Egypt má obavu, že by zůstali natrvalo. A v neposlední řadě tu je velmi špatná zkušenost s přijímáním velkého počtu palestinských uprchlíků, protože to znamená, že se izraelsko-palestinský konflikt přenese na území země, která je přijme. Když se podíváme na Palestince, kteří odešli nebo byli vyhnáni do Jordánska, tak tam de facto vznikl stát ve státě, až to vyústilo v Černé září v 70. letech, kdy jordánský král a jordánská armáda velmi ostře zasáhli proti Palestincům a vyhnali je do Libanonu. Tam se Palestinci zapojili do občanské války, kterou možná do určité míry i způsobili. Vedlo to k tomu, že izraelská armáda se do této války zapojila a příslušníci OOP (Organizace pro osvobození Palestiny - pozn. red.) odešli dále do Tunisu. Ta zkušenost není dobrá a arabské země si kladou otázku, proč by měly řešit konflikt, který není jejich konfliktem. Je potřeba, aby si ho Izraelci a Palestinci vyřešili mezi sebou, a cílem není, aby se palestinská území stala územími bez Palestinců. Cílem je udržet Palestince na palestinských územích, aby tam mohl vzniknout palestinský stát. V něčem je to trošku cynické, protože si člověk říká, že je potřeba Palestince udržet na jejich území i za cenu jejich smrti a zničení. Humanitárně si myslím, že by stálo za to pustit je minimálně dočasně do Egypta s tím, že by musely být záruky, že se potom budou moct vrátit. Ale v tuto chvíli tato varianta není na stole.

Nicméně teď tito lidé zůstávají nejčastěji v uprchlických táborech uvnitř Pásma Gazy. Známý je třeba tábor Mavásí. Je to takzvaná bezpečná zóna na břehu Středozemního moře na úplném jihu Gazy a humanitární situace na místě je příšerná. Světová zdravotnická organizace tvrdí, že zdravotnictví v Gaze je na kolenou, před kolapsem a že situace nahrává šíření různých smrtelných nemocí. V Gaze nefunguje ani polovina z více než třicítky nemocnic. Evropská unie slíbila pomoc ve výši asi 125 milionů eur na příští rok. Ale nedorazí příliš pozdě a nepotřebují vysídlení, mnohdy zranění Palestinci pomoc právě teď? A jakou má Evropská unie záruku, že se pomoc nedostane do kapes Hamásu? 
Palestinci potřebují pomoc okamžitě, protože humanitární situace je tragická a je určitě potřeba, aby v tomto spolupracoval Izrael a Egypt. To jsou klíčoví hráči. Izrael by měl povolit více nákladních aut, která by byla zkontrolována na izraelském hraničním přechodu, aby potom přes Rafáh mohla vstoupit do Gazy. Problém je, že Rafáh není tak velký hraniční přechod, nebyl postaven na to, aby přes něj přecházely desítky, stovky nákladních automobilů, a hlavně není kde zboží kontrolovat v tak velkém množství. Do toho se musí zapojit Izraelci. Myslím si, že tlak na Izrael ze strany Spojených států, aby pomohl zlepšit humanitární situaci, je veliký a že není v izraelském zájmu, aby civilní populace v Gaze trpěla a aby tam vypukly choroby, které by znamenaly obrovské nebezpečí. Ale problém je  Hamás, který má to území pod kontrolou. A jestli se nedostane nějaká pomoc za Hamásu? Samozřejmě, že dostane, jako se dostává. Vidíme obrázky z Gazy, kdy se samotní Gazané snaží bránit Hamásu, aby se k humanitární pomoci dostal. To je bohužel realita v Gaze, že teroristické, islamistické hnutí toto území ovládá, a tudíž jakákoliv pomoc, která půjde do Gazy, se bude dostávat do rukou Hamásu, pokud zůstane dominantní silou. Ale samozřejmě to neznamená, že nebudeme pomáhat civilistům v Gaze. Je potřeba jim pomáhat. Ale jak co nejlépe zabránit tomu, aby se dovezené zboží dostávalo do rukou Hamásu, je strašně těžká otázka. Myslím, že částečně v tom selhávají i mezinárodní organizace. Čím dál víc slyšíme o tom, že věděly, že v nemocnici Šífa měl Hamás svoje základny a využíval ji jako štít. Rozumím tomu, že potřebovaly pomáhat Gazanům, a tudíž otočily hlavu na druhou stranu, protože věděly, že když se proti Hamásu postaví, tak nejen, že ohrozí své lidi na životech, ale také že nebudou schopny v nemocnici dále působit. Ale je problém, když mezinárodní organizace ví, že s Hamásem musí do určité míry spolupracovat, ale v momentě, kdy Izrael po šíleném masakru začne proti Hamásu zasahovat, tak ony začnou kritizovat Izrael za to, že ohrožuje civilisty. 

Říkala jste, že teď se bojuje v hustě obydlených místech v Chán Júnisu, kam se navíc stáhli lidé ze severu. Hamás tvrdí, že Izrael od počátku bojů zabil přes 18 tisíc lidí. Zdůrazňuji, že toto číslo nemůžeme nezávisle ověřit. Podle Izraele je přehnané. Úmrtí jsou i na izraelské straně, padla více než stovka vojáků, a to nepočítám 1200 obětí ze 7. října. Zaujala mě studie publikovaná v izraelském denníku Haaretz, podle které izraelské nálety v Gaze zabily za první tři týdny bojů z 61 procent civilisty. Prý to je nejvíc ze všech konfliktů na světě, ke kterým došlo ve 20. století. Jak reálné to číslo je a jak si to vysvětlujete? 
Článek v deníku Haaretz, který srovnává jednotlivé vojenské operace Izraele za posledních deset let, ukazuje, že při této operaci je počet zabitých civilistů obrovský a že v minulosti tvořili 30, 40 procent obětí, zatímco teď je to lehce přes 60 procent. Čím si to vysvětlit? Bylo jasné, a armáda to vůbec netajila, že tentokrát se vojenská operace povede jinak, že vzhledem k tomu, co Hamás spáchal a jakého násilí se dopustil, bude izraelská armáda méně dbát na určité zábrany, na civilisty v objektech, o kterých si myslí, že v nich jsou také příslušníci Hamásu. To je evidentně to, co se děje. Dříve si izraelská armáda asi rozmyslela, jestli danou budovu vybombarduje, pokud věděla, že je v ní jedna kancelář Hamásu a jinak je to civilní budova. Zdá se, že při této operaci si tyto otázky tolik nekladla. A byť je to zatím spekulace, tak další možný důvod, proč je počet civilních obětí procentuálně větší, je to, že Izrael začal využívat umělou inteligenci při identifikaci potenciálních cílů, kde může být Hamás, a tím se počet cílů najednou zmnohonásobil. To je další důvod, proč je najednou cílů zasažených v severní i jižní části Gazy mnohonásobně víc než v minulosti. Jde o strašně ostře vedený způsob boje. Jsem zvědavá, jak to izraelská armáda vyhodnotí, a to nemluvím o mezinárodních organizacích, které určitě budou vyšetřovat Izrael kvůli zločinům proti lidskosti a tak dále. Ale zajímá mě, jak se na tento velmi brutální způsob boje bude dívat izraelská armáda, do jaké míry je efektivní, do jaké míry se jim podaří zasáhnout Hamás tak, aby nebyl schopen se postavit na nohy. Ale izraelská armáda tvrdí, že na severu se jim to víceméně podařilo, že Hamás tam má pod kontrolou jenom velmi malá území a že je jenom otázka několika dní, než ji ztratí.

Americká páka

Kvůli drsnému způsobu boje, který se tedy izraelským obranným složkám vyplácí, se ale na Izrael opakovaně obrací Spojené státy. Naposledy to byl ministr zahraničí Anthony Blinken, ale před tím i prezident Joe Biden a tak dále. Jsou Spojené státy hlavní silou, která tlačí na Izrael, aby změnil strategii? 
Určitě v tom smyslu, že Spojené státy dodávají Izraeli munici v obrovském množství, protože při tomto způsobu boje je její spotřeba vysoká. Amerika dodává Izraeli tuny munice, kterou potom v Gaze používá. Navíc nevíme, co se bude dít na severní frontě, a je pořád možné, že i ta se otevře, protože libanonské šíitské hnutí Hizballáh spíše akceleruje útoky proti Izraeli. Teď prý dochází zhruba k deseti útokům denně ze strany Hizballáhu na Izrael, takže je pořád možné, že i na severu se situace bude výrazně zhoršovat. Závislost Izraele na Americe je veliká. Izrael je také závislý na americkém vetu v Radě bezpečnosti OSN a vůbec celkově na diplomatickém krytí ze strany USA. Tím, že Amerika byla od začátku tak silně součástí tohoto konfliktu, a tím, že Američané ukázali, že stojí za Izraelem, si Spojené státy víceméně řekly o místo v izraelském válečném kabinetu. První projevy amerického prezidenta Bidena se Izraelců nesmírně dotkly v tom smyslu, jakým způsobem uznal izraelskou bolest a řekl, že jim rozumí a že Amerika za nimi stojí. Aby to vše ještě potvrdil, tak Amerika přivezla neuvěřitelné množství vojenské techniky na Blízký východ, do východního Středomoří, Rudého moře a Perského zálivu. Američtí představitelé se střídají v Izraeli jeden za druhým a stále tam někdo je. Izrael bude brát ohledy na to, co si myslí Spojené státy americké. Vidíme to od začátku, že Izrael umožnil vytvoření humanitárních koridorů, kterými více jak milion Gazanů přišlo ze severu na jih, po tlaku USA. Izrael otevřel humanitární pomoc do Gazy po tlaku Ameriky, americký vliv je tam veliký. A vidíme, že i Americe už dochází trpělivost. Sice neříká, kdy přesně by měl Izrael vojenskou operaci ukončit, ale slyšíme, že zhruba do konce roku. 

Zmíněné americké veto v Radě bezpečnosti OSN bylo velmi aktuální před pár dny, když neprošla rezoluce k okamžitému příměří. V neděli si Benjamin Netanjahu volal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a trochu mu vyčinil za to, že Rusko naopak podpořilo, aby k okamžitému příměří došlo. V úterý to má na programu Valné shromáždění OSN. Myslíte, že se brzy dočkáme dalšího příměří?Vypadá to totiž, že Izrael chce tlačit na Hamás spíš vojensky, aby rukojmí propustil, než aby například za pomoci Kataru došlo k dalšímu klidu zbraní a výměně zajatců.
Problémem izraelské operace je od začátku to, že má za cíl zničit Hamás a propuštění rukojmí, a tyto dva cíle jdou proti sobě. To je zcela zjevné. Těžko si myslet, že Hamás pod vojenským tlakem propustí rukojmí. Spíš je obava, že zahynou kvůli tomu, že vojenská operace bude tak eskalovat, že se oni sami stanou obětí izraelských náletů. Navíc čím více bude Hamás pod tlakem, tím je větší možnost, že začne rukojmí využívat pro svoji ochranu. Ale pod tlakem rodin rukojmí Izrael po třech, čtyřech týdnech vojenské operace rozhodl, že je připraven boje na chvíli pozastavit a dát čas alespoň k výměně žen a dětí, protože za to si Hamás kladl pro Izrael celkem přijatelné podmínky. Za jednoho izraelského rukojmí byli propuštěni tři palestinští vězni. Jednalo se především o ženy a mladistvé, o lidi, kteří neměli přímo na rukou krev. To byly podmínky, za kterých byl Izrael ochoten do toho jít. Ale od začátku tvrdí, že to jen přechodné, není to nadlouho a chce pokračovat ve vojenské operaci. Izrael ví, že mu běží čas a že pro ostrou fázi boje má ještě vymezeno pár týdnů. Není přesně jasné kolik. Ale pokusí se dosáhnout maximálního oslabení Hamásu, co to jen půjde, zřejmě i za cenu propuštění dalších rukojmí. Je totiž otázka, jaké podmínky si Hamás bude klást. Co se týče těch izraelských vojáků, které Hamás drží, tak panuje obava, že v tomto případě budou podmínky Hamásu úplně jiné. V momentě, kdy Hamás bude chtít propuštění stovky palestinských vězňů, bude debata v izraelské společnosti mnohem emotivnější i s ohledem na špatné zkušenosti, o kterých jsme mluvili na začátku, tedy že při minulé výměně byli propuštěni lidé, včetně Sinvára, kteří se okamžitě zapojili do boje proti Izraeli a způsobili mu obrovské škody. Proto je situace v tomto smyslu nejasná. 

Dilematická.
Určitě. Ale myslím si, že Izrael se teď pokusí co nejvíce Hamás oslabit v jižní části, než bude muset operaci přerušit. Nemyslím úplně zastavit, ale změnit její charakter. Nebude takto rozsáhlá, nebude vedena za pomoci obrovské síly ze vzduchu i ze země, ale půjde spíše o nějaká speciální komanda, která budou jednorázově vstupovat do Gazy a zasahovat proti, doufejme, už jenom zbytkům Hamásu. 

V podcastu byly kromě Českého rozhlasu využity zvuky ze Sky News, youtubových kanálů Al Jazeera English, NBC News, The Independent, CBS News, Hindustan Times a profilů @IsraeliPM, a @PalestineRCS na sociální síti X.

S přepisy arabských jmen a názvů vypomohl Zdeněk Novák ze zahraniční redakce.