Poláci jsou unavení válkou a chtějí vyřešit Volyň. Jejich podpora Ukrajiny je ale z největších v Evropě
Polsko tvoří společně se Švédskem a Portugalskem trojici států, kde zhruba polovina obyvatel chce, aby Evropa dál podporovala Ukrajinu v boji a snaze získat zpět Ruskem okupovaná území. Vyplývá to z posledního šetření Evropské rady pro zahraniční vztahy. Lidé angažující se v humanitární nebo i vojenské pomoci ale v posledních měsících cítí, že zájem o válku i pomoc slábne a že se v polské společnosti probouzí staré křivdy.
„Například výstava, která symbolicky končí dnes, na výročí plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu, je zároveň hmotnou sbírkou pro Ukrajinu. Konkrétní umělci, kteří na ní vystavují, využívají umělecké prostředky k pomoci,“ popisuje Julija Krivič, kurátorka výstavy Dear Feature v Galerii v Bílsko-Bělé.
„Například jsou tam vystavená okna, to je umělecká část projektu polsko-ukrajinského Fondu BRDA. To je duo, které od začátku války sbírá okna a vozí je na Ukrajinu, kde jimi potom opravují domy, které třeba při tlakové vlně po výbuchu o okna přišla.“
Julija pochází z ukrajinského Dnipra, kde má dodnes rodinu. V Polsku žije od svých 11 let. Sešly jsme se v sídle Solidárního kulturního domu Slunečnice. „Vlastně jsme v budově kanceláří polského Muzea novodobého umění, ale od třetího dne ruské invaze na Ukrajinu je to i jedno z center pomoci. Sebrali jsme se tehdy s přáteli a začali jsme spontánně pomáhat a ta pomoc postupně přerostla v dlouhodobou. Už je to dva roky.“
Centrum spojuje kulturní, umělecké, společenské ale i charitativní akce. Pravidelně, co měsíc, odsud například směřují na Ukrajinu zásilky s léky a lékařským materiálem. Dříve se centrum i zapojovalo do finančních sbírek na projekty spojené s obnovou infrastruktury po ostřelování.
Jak Julija vzpomíná, na začátku se setkala s obrovským zájmem veřejnosti o pomoc. „Poláci mají v sobě takový náboj naléhavosti. Teď se všichni zvedneme a pomůžeme! Všechno uděláme! My ale tu pomoc potřebovali nějak rozložit v čase. A tak jsme jim neustále opakovali, že to nebude sprint, ale maraton. Že pomoc bude potřeba dlouho. To jsme ještě nevěděli, že to bude trvat roky.“
Jen dva kamiony za hodinu. Poláci blokují hraniční terminály kvůli přepravním společnostem z Ukrajiny
Číst článek
Přiznává, že na začátku byla pomoc velmi živelná, což často vedlo k problémům s její organizací. Po dvou letech je situace jiná. Lidé se podle Juliji válkou unavili. „Ta nálada, potřeba okamžité pomoci je pryč. Samozřejmě i mediální zájem je mnohem menší. Teď jsou pro Poláky vážnější jiná témata. Polsko je po volbách a výměně moci a teď se zaobírá svými vlastními problémy a spory. Poláci se teď dívají jakoby dovnitř. Trochu zapomněli, že je venku válka.“
Podpora Ukrajiny klesá
Podle studie Oddělení politických věd a mezinárodních studií Varšavské univerzity od roku 2022 klesá mezi Poláky podpora bezpodmínečné a komplexní pomoci ukrajinským uprchlíkům. Zatímco v prvních měsících války v roce 2022 podporovalo pomoc Ukrajincům 91 procent dotázaných (studie se účastnilo 588 respondentů), v lednu tohoto roku pomoc ukrajinským uprchlíkům podporovalo 83 procent dotázaných.
Ze studie taky vyplynulo, že Poláci podporují přijímání ukrajinských dětí do polských škol. To podpořilo 81 procent dotázaných. 55 procent jich souhlasí s přístupem Ukrajinců k bezplatné zdravotní péči. Nejméně ale lidé podporují vyplácení finanční pomoci nebo poskytování ubytování a stravy zadarmo.
„My jezdíme na frontu jednou za měsíc, občas častěji. Ještě před půl rokem, když jsme připracovali výjezd, neměli jsme problém dát vše potřebné dohromady. Dokázali jsme sehnat peníze, nakoupit věci a vyjet. Teď máme problém uzavřít sbírku. Lidem válka zevšedněla, unavili se jí,“ vypráví Aldona Hartwińska bývalá novinářka, dnes organizátorka vojenské pomoci spojená s Fondem Žeň Rusko.
„Na začátku jsme dělali všechno, sbírali věci, vozili hygienické prostředky, zdravotnický materiál, potraviny. Ale s pádem Avdijivky jsme úplně přestali s humanitární pomocí civilistům. Teď už děláme jen vojenskou pomoc. Shodli jsme se, že to, co je nejdůležitější, je podpora vojska. Takže na frontu vozíme drony, auta, ale i přenosné nabíjecí stanic, powerbanky, spacáky...“
Podle Aldony se ale v polské společnosti začínají ozývat staré nevyřešené křivdy. „To, jak Poláci na začátku přijali uprchlíky z Ukrajiny, bylo něco neuvěřitelného a celosvětově nevídaného. U hranice byly seřazené kočárky, aby mámy nemusely děti nosit v náručí. Lidé je brali k sobě domů. Ale teď najednou si začali vzpomínat, že polsko-ukrajinské vztahy vždy byly složité a těžké. A že vlastně pořád máme nevyřešenou historii – Volyň.“
V Polsku by ještě letos měl vzniknout památník obětem volyňského masakru. Řada obcí jej odmítla
Číst článek
Aldonini předci sami byli obětmi polsko-ukrajinských historických vztahů. Ze čtrnáctičlenné židovské rodiny jejího dědečka přežili jen dva lidé – dědeček a bratr. Zbytek povraždili Němci nebo Ukrajinská povstalecká armáda. Její dědeček tuto historii sepsal v sedmdesátistránkových memoárech na psacím stroji.
Volyň je dnes součástí Ukrajiny a Polsko dlouhodobě usiluje o exhumace hromadných hrobů obětí a hlavně uznání viny za masakr a omluvu. Vlastní pátrání po stopách rodiny chystala i Aldona. Na Ukrajinu kvůli tomu chtěla vyrazit na jaře roku 2022. 24. února ale začala velká ruská invaze na Ukrajinu.
„Vím, že tu historii musíme vyřešit. Že lidi chtějí exhumace, oficiální omluvy, vyšetřování. Sama budu po válce první, kdo bude chtít, abychom Volyň vyřešili. Ale na to bude čas po válce. Protože zatímco tady o téhle historické křivdě, masakru, mluvíme, na Ukrajině umřeli tři vojáci. To jsou statistiky. Vojáci umírají každou minutu,“ dodává s tím, že to je skutečnost, se kterou se nechce smířit. Na frontové linii má dnes mnoho známých a přátel.
S Aldonou jsme se sešly ještě ve Varšavě. Dnes už je na Donbase u frontové linie. Aldona se tam chce taky zastavit za známými ze 406. samostatné brigády dělostřelectva. Je to jednotka složená z umělců, kteří po začátku války vyměnili divadelní prkna, mixážní pulty a kamery za špionážní drony.
