Propuštění rukojmí se musí propojit se svými emocemi. Nevíme, čím si prošli, říká psycholog
Izraelci v pátek propustili prvních 39 žen a dětí, respektive mladistvých, zatímco Hamás předal 13 rukojmích, také žen a dětí. Jak ale v rozhovoru pro Radiožurnál upozorňuje bývalý vojenský psycholog zaměřený i na terapii po stresových situacích Daniel Štrobl, propuštění je psychicky stejné náročné jako samotný únos. „Lidé navíc budou konfrontováni se vším, co se stalo. Například o ztrátách svých známých nebo třeba příbuzných,“ říká.
Jak na vás působily snímky první v pátek propuštěné skupiny rukojmích? Vidíte v jejich tvářích stopy po tom, čím asi museli projít?
Záběry, co jsem viděl, byly záběry pouze automobilů. A tváře těch osvobozených rukojmích jsem viděl za skly automobilů. Z toho jsem nebyl schopen vůbec vyčíst nic konkrétního. Daleko více signifikantní byla radost u těch lidí, kteří byli v okolí.
Dá se takto na dálku odhadovat, co z pohledu psychologa mají za sebou ti, kteří se ocitli na svobodě po bezmála 50 dnech zajetí? I když o těch podmínkách, za jakých byli drženi, vlastně toho moc nevíme.
Přesně tak. Co mají za sebou, to nevíme, teprve se to dozvíme a oni nám to jistě řeknou. Ale můžeme odhadovat, že okamžik propuštění je pro psychiku podobně náročný jako okamžik zajetí. Velmi často dochází k jakémusi odtržení se od reality, kdy tak jako katastrofická událost u lidí vyvolává pocit ‚to se mi jenom zdá, to není pravda, to se musím probudit‘, tak to propuštění vyvolává podobný pocit. To znamená, to se mi jenom zdá, to je nějaký krásný sen.
Plus musíme připočítat, že ti lidé budou extrémně unavení. A když je člověk fyzicky, psychicky unavený, tak nemá kapacitu projevovat velikou radost. Vzpomeňme třeba na záběry osvobozených vězňů koncentračních táborů, kdy v jejich tvářích nevidíme nějaké štěstí a radost, pro tuto emoce tam prostě není kapacita.
Čili tato emoce třeba přijde, ale možná taky ne, protože ti lidé navíc budou teď konfrontováni se vším, co se stalo a o čem nejspíš nevědí. Například o ztrátách svých známých nebo třeba příbuzných.
K tomu zadržení, mohli se během těch několika týdnů, po tom šoku z únosu v prvních dnech, postupně v rámci možností alespoň částečně psychicky srovnat s tím, co je zasáhlo, i když museli žít v nesmírné nejistotě, co bude dál?
Bohužel ano. Naše psychika má mimořádnou schopnost adaptovat se. Jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici. Problém je v tom, že adaptace na takto extrémní podmínky obvykle vyvolá potom problém v návratu do běžného života. Neboli, člověk v takto extrémních podmínkách se adaptuje tím, že se například velmi uzavře do sebe, obrní se, okorá, nepřipouští si nějaké silné emoce, protože by ho mohly přivést na pokraj zhroucení. Nemá nějaké sny a touhy, protože má obavu, že by se nemusely naplnit.
A tento adaptivní mechanismus, který pomáhá lidem zvládnout dobu věznění, se potom může projevit jako obraz toho, čemu se říká posttraumatická stresová porucha, kdy ti lidé mají potom problém se zpětně adaptovat na běžný život.
V případě těchto rukojmích bych ale řekl, že naštěstí v zajetí nestrávili až tak dlouhou dobu, samozřejmě to mohlo být velmi intenzivní, ale strávili tam de facto necelé dva měsíce. A to ještě nemusí být tak dlouhá doba, aby návrat byl komplikovaný.
Pečovatel na tom bývá hůř
Mohlo v tomhle ohledu pomoci, pokud byly rukojmí držení ve skupině? Samozřejmě především, pokud jde o děti?
Určitě ano. Děti v podstatě kopírují, zvláště děti předškolního věku, emoce svých rodičů. To znamená, že v okamžiku, kdy rodiče dokázali nějakým způsobem vytvářet pro dítě i kdyby iluzi bezpečného světa, tak to dítě v zásadě může celou záležitost zvládnout překvapivě dobře.
Na rozdíl od rodičů, kteří museli šest týdnů, nebo jak dlouho to trvalo, držet před dítětem jakousi klidnou tvář a to si může vyžádat daň. Mnohdy ten, kdo pečuje, potom odnáší trauma hůře než ten, kdo byl opečovávaný.
Izrael dostal od Hamásu seznam 14 rukojmí, které chce během dne propustit. Jsou mezi nimi i děti
Číst článek
Propuštěné ženy a děti dostaly telefony, aby se mohly co nejdříve spojit s blízkými, a byly převezeny do nemocnic. Jakou podporu v první řadě jim teď můžou odborníci poskytnout?
V první řadě se vždycky poskytuje péče zdravotní, ve smyslu somatická. Musí se zjistit, jestli tam jsou nějaká zranění, zanedbané nemoci, jestli nejsou dehydrovaní a podobně.
Teprve když se lékaři ujistí, že z tělesného hlediska je všechno v pořádku, nastupují psychologové a klíčem je různými způsoby lidem pomoci, aby se propojili sami se sebou a se svými emocemi. Právě s těmi, ke kterým si zavřeli přístup, například k extrémnímu děsu, k extrémnímu hněvu, k extrémnímu smutku.
Člověk by se s nimi měl nějak potkat, protože bez toho bude vždycky žít trošku jenom částečný život a to ustřihnutí může potom způsobit právě posttraumatickou stresovou poruchu.
Jaká může být v podobném případě dlouhodobější prognóza, pokud jde o trvalejší dopady na duševní zdraví, přičemž opět to bude samozřejmě zvlášť specifické v případě unesených dětí?
Nedokážu odhadovat u této konkrétní skupiny právě proto, že nevíme, čím prošly. Umím si představit, sice trošku iluzivní, ale přesto případ, že se ocitli v rukou jaksi profesionálních ozbrojenců, kteří netrpí nějakou zuřivou nenávistí a prostě berou rukojmí jako jistou formu zboží, kterou vymění. A v tom případě rukojmí mohli být drženi v relativně solidních podmínkách, nebylo jim vyhrožováno na životě dnem i nocí.
Potom posttraumatické důsledky nemusí být tak hrozné jako třeba v případě lidí, kteří po šest týdnů byli permanentně nějak týráni, mučeni, ženy třeba znásilňovány. A protože nevíme, čím si ti lidé prošli, tak prognóza této skupiny lidí je v tuto chvíli nemožná.
