V okamžiku se z města stala pevnost krveprolití a přežití, vzpomínají děti na obléhání Mariupolu

Hned na začátku ruské invaze na Ukrajinu bylo dlouze obléháno a bombardováno přístavní město Mariupol na jihovýchodě Ukrajiny. Většina města je nyní zničena a značná část obyvatel Mariupol opustila. Ukrajinské Rádio Kultura sesbíralo svědectví dětí z Mariupolu, které zažily ostřelování i ukrývání. Ve svých příbězích vypráví o dnech strávených ve sklepě, setkání s ruskými vojáky i útěku do bezpečí.

Mariupol Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vydechnout úlevou si Maria dovolila až v Dnipru (ilustrační foto)

Vydechnout úlevou si Maria dovolila až v Dnipru (ilustrační foto) | Foto: Thomas Peter | Zdroj: Reuters

„Nestalo se to kvůli jednomu člověku, ale kvůli celé řadě lidí, celému státu. Kdyby se tito lidé neřídili příkazy, které dostali, náš dům by byl nedotčený. Možná je to i dobře, protože kdyby všechno zůstalo nedotčené, neměli bychom takovou motivaci a odhodlání jít dál,“ vzpomíná na útěk z obléhaného Mariupolu čtrnáctiletá Maria Filipčenková.

Naše děti Rusové zbavují identity a přetváří je v mobilizovatelné rezervy, říká ukrajinská aktivistka

Číst článek

Ještě den před začátkem invaze byla Maria ve škole. Učitelka žáky den před ruskou invazí poučovala, jak se zachovat při ostřelování. Armáda rodině řekla, aby zůstala doma, přesun byl totiž příliš nebezpečný.

„Úplně jsem to nechápala, chtěla jsem věřit, že ve skutečnosti se to nestane, všechno bude v pořádku a já půjdu druhý den do školy,“ popisuje Maria.

Tehdy si začala psát deník. „Nevěděla jsem, jestli se ještě někdy budeme moci setkat s přáteli, nebo jestli vůbec budu žít. Bylo třeba něco zapsat, aby se nezapomnělo,“ říká Maria. 

Ukrývání, pak útěk

Nejhorší vzpomínky má Maria z ukrývání. „Celou dobu byla ve sklepě. Rodiče mě nepustili ven, měli velký strach. Viděli ruské vojáky, kteří vnikali do cizích dvorů a snažili se odvézt auta a věci. Nechtěli jsme jim nic dát, chápali jsme, že nás můžou prostě zastřelit ve sklepě,“ říká.

V tu chvíli se celá rodina rozhodla, že z Mariupolu uteče. V panice zabalili, co jim přišlo pod ruku. „Slyšeli jsme, jak kolem nás létají různá letadla a vrtulníky, a báli jsme se, že ještě spadnou nějaké bomby,“ dodává Maria.

Při přejezdu trosek se ovšem auto poškodilo a vůz obklopili ruští vojáci. Rodina ovšem ze setkání vyvázla v pořádku, „Nechali nás opravit kola, požádali o vodu, cigarety, jídlo a sedativa, protože to všechno neměli. Nechali nás projet, abychom nezůstali. Snad abychom neprozradili jejich pozice,“ myslí si Maria.

V Avdijivce zůstává asi tisíc civilistů. ‚Pokud slyšíte hvízdání, je pozdě,‘ říká jedna z nich

Číst článek

Vydechnout úlevou si Maria dovolila až v Dnipru. „Když jsme jeli, mamince se strašně třásly ruce, nechápala, jak se má chovat, aby všichni byli v pořádku a aby se nikdo nebál,“ říká Maria. Rodina v Dnipru zůstala několik měsíců, Maria zde chodila i do školy a její matka do práce. Poté rodina prchla do Polska.

Kvůli válce se pro Mariu změnilo mnoho jejich snů. „U některých chápu, že už se pravděpodobně nikdy neuskuteční,“ uzavírá dívka. 

Válka v kresbách

Z Mariupolu pochází také patnáctiletý Mykola Kostěnko. „Zpočátku jsem vůbec nechápal, že máme válku. Zavolali mi a řekli, abych si sbalil věci, že pojedeme na bezpečnější místo,“ vzpomíná na svou prvotní reakci Mykola. 

I on se s rodinou první dny války ukrýval ve sklepě, dokud mina neponičila jejich dům. Potom se přesunuli k přátelům, kde se ukrývali 21 dní. Mykola tehdy hodně kreslil, nejen výjevy z války, ale také přírodu, aby přišel na jiné myšlenky. 

„Na našem dvoře bylo slyšet hodně výstřelů, také jsem viděl bombardování. Z okolních domů vycházel kouř. Všechno, co jsem slyšel a viděl, jsem přenesl do svých kreseb. Aby každý viděl, co se v Mariupolu dělo,“ popisuje Mykola. 

Rodina z Mariupolu odjela, když se evakuoval zbytek města. „Maminka pracuje u policie, takže jsme měli velké štěstí, že nedošlo ke kontrolám dokladů. Jen se na nás podívali a my jsme šli dál za svými obránci, do Záporoží,“ uvádí Mykola. 

Nyní Mykola plánuje studium na vojenském lyceu. „Pak půjdu na Doněcký právnický institut. Potom se buď stanu obráncem, nebo budu bránit Ukrajinu zevnitř,“ plánuje Mykola.

Žít jako ve hře

Své dojmy z Mariupolu zachytil pomocí videodeníku i dospívající Vlad Pjatin-Ponomarenko. Po dobu vojenských akcí byl Vlad doma a toto období popisuje jako temné a šedé. 

„V obyčejných dnech, při rutině a každodenních starostech se člověk takříkajíc zaplete do jakéhosi odosobnění. Představuje si sám sebe, ať už to zní pro někoho jakkoli hrubě, ale pro mě je jednodušší vnímat to, co se mi stalo, jako ve hře. Takže jsem si okamžitě přepojil mozek. Je třeba projít celou tou hrůzou a přežít,“ vzpomíná Vlad. 

Své zkušenosti z ukrývání natáčel spolu s otcem na kameru i svůj telefon. „Chtěl jsem, aby lidé mohli prostřednictvím těchto záběrů pocítit vše, co se nám v Mariupolu stalo,“ uvádí Vlad.

Podle svých slov se Vladův názor na Mariupol změnil poté, co přijel do Evropy. Ta byla v jeho hlavě do té doby vždy lepším a modernějším místem než rodné město.

Ukrajinský novinář: Vysíláme z krytů. Prvních 50 dní pro nás bylo nejtěžších, na vysílací věž mířily rakety

Číst článek

„Později jsem si uvědomil, že naše město je neuvěřitelné, velmi pohodlné, můžete tam dělat cokoli. Město pro umělce, město pro vytváření něčeho nového a neuvěřitelného. Na první pohled je Mariupol pro mnoho Ukrajinců provinční město s továrnami, ale tak to není,“ vysvětluje. 

V blokádě strávil Vlad 75 dní. Viděl, jak lidé rabují obchody a trpí hlady.

„V jediném okamžiku se z hipsterského města stala pevnost. Město krveprolití a přežití. Město, kde se lidé plazili, aby přežili, aby zůstali lidmi, a ne, jakkoli to zní drsně, pouhým masem,“ dodává Vlad. 

V březnu brzy ráno zasáhla dům Vladovy rodiny střela, všichni se ovšem včas ukryli ve sklepech. Vlad popisuje, že část ze sousedů ve sklepě přitom ve válce stálo na straně Ruska.

Obyvatelé obklíčeného Mariupolu před vybombardovanými budovami | Foto: Alexander Ermochenko | Zdroj: Reuters, Profimedia

„Nejvíc mě uráží, že někteří z těch lidí odešli do Evropy a stali se z nich uprchlíci. Pro mě to je šok. Tak proč jste nejeli do své Moskvy, do Rostova? Pokud jste na tohle čekali, jestli ospravedlníte každý zločin těch teroristů, tak proč tedy do Evropy? Tomu opravdu nerozumím, to je skutečná bolest,“ myslí si Vlad. 

Vinu za část skepse obyvatel Mariupolu pak Vlad přičítá správě města Mariupol. „V únoru jsem poslal žádost o evakuaci v Primorském okrese, kterou mi zamítli, protože tam byly jen dva autobusy. Dva autobusy z jednoho z největších obvodů města,“ diví se Vlad, který uvádí, že frustraci lidí nesoudí. I když jí nerozumí. 

Julie Šafová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme