Naše děti Rusové zbavují identity a přetváří je v mobilizovatelné rezervy, říká ukrajinská aktivistka
Ruským cílem je indoktrinace dětí deportovaných z Ukrajiny i okupovaných území. „Část dětí už vyrostla, povolali je do armády a teď bojují proti Ukrajině jako vojáci Ruské federace,“ vypráví aktivistka Maria Suljalinová v rozhovoru pro Radiožurnál. Děti musí poslouchat ruskou hymnu a vstávat při ní. „Převýchova“ se netýká přitom pouze těch, které Rusové unesli po invazi od loňského února, ale také dětí na územích okupovaných už od roku 2014.
Na summitu takzvané Krymské platformy v Praze se tento týden hodně mluvilo o zavlékání dětí z okupovaných oblastí Ukrajiny do Ruska. V závěrečné rezoluci požadují účastnicí summitu z víc než 40 zemí světa vyvození trestní zodpovědnosti. Na ruského prezidenta Vladimira Putina byl kvůli tomu ostatně už v březnu vydán zatykač Mezinárodním soudem v Haagu. Jak rozsáhlý je to problém? O kolika odvezených dětech z Ukrajiny podle vašich údajů mluvíme?
Otázka na množství dětí je složitá. Reálné číslo totiž bohužel neznáme. Ukrajina ví o zhruba dvaceti tisících dětí odvezených z okupovaných částí Ukrajiny.
Maria Suljalinová
Ukrajinská aktivistka, která se narodila v Jaltě. Krymský poloostrov ale musela opustit po začátku ruské okupace v roce 2014. Je ředitelkou nevládní organizace Almenda. Zabývá se situací dětí deportovaných do Ruska nebo žijících na okupovaných územích Ukrajiny. Tématem jejího sdružení je také reintegrace osvobozených částí Ukrajiny. Do Prahy přijela na pozvání Nezávislého sociálně ekologického hnutí NESEHNUTÍ.
Ale je důležité říct, že to jsou jen děti, o kterých podali zprávu jejich příbuzní. Reálné číslo může být mnohem vyšší. Například sirotci, kteří žili v dětských domovech a neměli žádné příbuzné, kteří by se o ně přihlásili, ti v té statistice nejsou.
Nevíme taky, kolik dětí bylo v Rusku adoptovaných. U takových dětí se mění všechny údaje, změní se jim jména a najít je je pak mnohem těžší. Rusko by podle norem mezinárodního práva mělo vystavit ke každému odvezenému dítěti průvodní kartu a poslat informaci Ukrajině. Rusko to ale nedělá, a naopak vytváří podmínky, kdy je těžké děti navracet.
Ukrajina tak neví, kolik dětí v Rusku vlastně je. Dvacet tisíc dětí je hodně. Ale reálně může být rozsah problému mnohem větší.
Indoktrinace dětí
Mnoho se vám ale podařilo identifikovat. Co víme o osudech těch dětí? Kde se nacházejí a v jakých podmínkách žijí?
Není na to žádný mustr, každý případ je jiný. Jsou například děti, které byly umístěné do táborů nebo jiných ubytovacích zařízení, ať už na území Krymského poloostrova, Ruské federace, anebo Běloruska. Tyto tábory se od sebe liší, například ty krymské slouží jako přestupní stanice pro převoz dál hlouběji do ruského vnitrozemí.
Zpeněžené deportace. Ukrajinské děti do Ruska posílají i rodinní ‚přátelé‘, chtějí na tom vydělat
Číst článek
Všem táborům je ale společné, že v nich Rusko organizuje – samo to nazývá kulturní program, ale ve skutečnosti je cílem indoktrinace dětí. Děti musí poslouchat ruskou hymnu a vstávat při ní, navštěvovat různá místa spojená nejčastěji s druhou světovou válkou. Za dětmi přicházejí představitelé různých provládních mládežnických organizací a děti přitom přesvědčují, že nejsou Ukrajinci, ale Rusové, a podsouvají jim tak ruskou identitu.
Je to komplexnější příběh, protože nejde jen o děti, které byly zavlečeny na ruské území. Systematické ničení ukrajinské identity dětí, vnucování ruské identity a zároveň jejich militarizaci provádí Rusko na všech územích pod jeho kontrolou. Je to důležité, protože často mluvíme o indoktrinaci a militarizaci v kontextu deportovaných dětí, ale zapomínáme na děti na okupovaných územích, které jsou pod stejným tlakem a jsou pod ním už devět let, protože okupace Krymu začala v roce 2014. Část těch dětí už vyrostla, povolali je do armády a teď bojují proti Ukrajině jako vojáci Ruské federace.
Když jsem mluvila o táborech, tak druhou částí jsou rodiny, do kterých se děti dostávají v rámci různých forem péče. Ne vždy se jedná o adopci, ale Rusko aktivně podporuje proces, aby se děti dostávaly do rodin, protože rodina je způsob, jak změnit identitu dítěte.
Dítě se neustále nachází v prostředí, kde mu opakují, že není nic než Rus. To samé ve škole, je do té atmosféry ponořené. Starší děti, kterým je 15 nebo 16 let, chodily předtím do ukrajinských škol nebo žily v ukrajinských městech, ty to mohou zvládnout. Ale malé děti, které ještě nemají zformovanou identitu, velmi rychle podlehnou propagandě. A ti nejmenší, kteří se teprve učí číst anebo mluvit, ti nemají žádné prostředky, jak se bránit.
Ukrajině se zatím podařilo vrátit k jejich rodinám necelých 400 dětí. Některé z nich o svých zkušenostech vyprávěly. Některé vzpomínaly na to, že v ruských táborech si musely při hymně stoupnout, jinde to ale tak nebylo. Jak si vysvětlit rozdíly?
Všechno záleží na lidech, kteří ta zařízení vedou a organizují. Záleží na jejich osobním přístupu a na tom, jak zavádějí systém. Na Krymu jsou tábory, kde nátlak není takový. Ale jsou tam i tábory, odkud se děti vrátily a říkají, že je tam bili. A tyto dva tábory se nacházejí vedle sebe. Takže lidský faktor určitě hraje roli.
To platí i v otázce návratu dětí. Někde jsou ředitelé, kteří se v principu navrácení dítěte nebrání. A pak jsou ředitelé, kteří děti nedají.
Návrat na Ukrajinu
Jak takové jednání o návratu dětí, zvlášť v podmínkách otevřené války obou zemí, probíhá? Můžete ten proces přiblížit?
Pokaždé je trochu jiné. Ale vždycky je to tak, že zákonní zástupci dětí vybavení všemi potřebný dokumenty osobně cestují do Ruska, nejčastěji přes třetí zemi. O detailech ale mluvit nemohu, protože ruská strana postupuje čím dál přísněji, jsou třeba případy, kdy ruská tajná služba FSB zadržela členy organizace Save Ukraine, která se právě o návrat dětí zasazuje.
Moskva po diplomatických jednáních s Katarem propustila čtyři děti odvlečené z Ukrajiny
Číst článek
Aby aspoň ta cesta, ten malinký mechanismus, který dnes funguje, mohl fungovat dál, nikdo o něm veřejně nemluví. Nadělalo by to jenom škodu.
Je to ale tak, že návrat dětí vyřizují jednotlivé „mise“, zatímco systémové řešení chybí? Ruské agentury například zkraje října informovaly, že čtyři děti se vrátily na Ukrajinu díky jednání, které zprostředkoval Katar.
Funkční mechanismus návratu deportovaných dětí opravdu neexistuje. Jsou jednotlivé mise, část z nich provádějí nevládní organizace. V takovém případě jedou příbuzní za dětmi, ale i v těchto případech se stává, že Rusko dítě nevydá. A pokud mluvíme o dětech, které nemají zákonné zástupce, tam je to mnohem těžší. Rusko prostě řekne, že jsou to jejich občané, a my nemáme žádný způsob, jak na Rusko tlačit.
Proto se teď na mezinárodní úrovni za účasti ukrajinské vlády i nevládní organizací aktivně diskutuje o vytvoření jednotného mechanismu návratu deportovaných dětí. Jedním z návrhů je rezoluce na úrovni OSN, která by jednak ustavila tento mechanismus – a podle nás by neměl řešit jen fyzický návrat dítěte, ale i jeho psychosociální reintegraci a rehabilitaci – a zároveň určila nějakou strukturu jednání.
Zastrašování, vazba i deportace. Ukrajince z okupovaných oblastí nutí přijmout ruské občanství
Číst článek
Momentálně nemáme přímé kontakty a s Ruskem je vůbec problém na čemkoli se domluvit, je nutné, abychom měli prostředníka. Tím může být třetí země, jako v případě obilné dohody, nebo například OBSE nebo Červený kříž.
Zmínila jste, že samotný návrat dítěte je jen první krok k řešení problémů. Jak pracuje Ukrajina s dětmi, které se na Ukrajinu už vrátily?
Na Ukrajině vzniklo centrum, které se tím zabývá, při úřadu ombudsmana. Taky nevládní organizace vnímají ten problém komplexně. Pracují s rodinami, nabízejí psychologickou pomoc, ale třeba taky pomoc s hledáním nového bydliště, protože děti byly často odvezené do Ruska z měst blízko frontové linie, ve kterých není bezpečno. Některé rodiny se ale chtějí vrátit domů, to je individuální.
Konkrétní podoba podpory záleží případ od případu. Může jít o pomoc s dokumenty, zápisem do školy, socializací v novém městě. Řekla bych, že zatím to funguje, ale ve chvíli, kdy by se mělo vracet víc dětí, bude Ukrajina potřebovat zahraniční pomoc. Jedna věc je poskytnout psychologickou pomoc deseti dětem, a druhá postarat se o sto dětí. My teď pracujeme na tom, abychom dokázali pokrýt všechny potřeby.
Potlačování identity
Rád bych se vás ještě zeptal na Krym, odkud pocházíte a zabýváte se jím nejvíc. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj účastníkům pražského summitu v úterý přes videozdravici řekl, že na okupovaném poloostrově sílí protiruské nálady. Je to podle něj jedna z indicií budoucího ukrajinského vítězství. Odpovídá to podle vás skutečnosti?
Je potřeba říct, s čím srovnáváme. Pokud s rokem 2014, tak tehdy bylo na Krymu protiukrajinských nálad víc. Na druhou stranu začátek invaze v roce 2022 byl pro mnoho lidí taky takovým spouštěčem. Řekli si, že už toho bylo dost a začali dávat najevo, že je tady i proukrajinská část – například mládež se evidentně zlomit nepodařilo, což je patrné z různých videí.
Zároveň Rusko na Krymu vytvořilo za posledních devět let při relativním nezájmu mezinárodního společenství systém ničení ukrajinské identity, který se od té doby jen zvětšil a rozšířil, a uplatňuje se teď i na dalších okupovaných územích Ukrajiny. Například s deportacemi dětí začalo Rusko na Krymu už v roce 2014, říkalo tomu tehdy „vlak naděje“, kdy se vozili sirotci k adopci do Ruska – tyto děti je už dnes prakticky nemožné dohledat.
Jak jsem ale řekla, ruským indoktrinačním programům a militarizaci jsou vystaveny i děti, které na okupovaných územích zůstávají. Za první dva roky okupace Rusko otevřelo na Krymu 11 kadetských tříd, ve kterých nosí děti vojenské uniformy, učí se střílet a podobně. Dnes je takových tříd podle našich údajů 191.
Putinův poradce přepsal dějiny. Učebnice pro školáky přináší vhled do úvah vůdce o válce na Ukrajině
Číst článek
Je důležité o tom mluvit, protože dlouho na to nikdo nehleděl a Rusko má pocit, že si podobné věci může beztrestně dovolit. Ale to jsou naše děti, které zbavují jejich identity a přetvářejí je v mobilizovatelné rezervy.
O militarizaci vzdělávání se hodně mluví taky v souvislosti se změnami ve výuce na ruských školách. I některé ruské univerzity už například nabízejí studentům kurzy, jak sestavit a ovládat dron. Jaký vliv má válka na školní osnovy na Ukrajině?
Ještě před vpádem Ruska u nás probíhala reforma systému vzdělávání. Začalo se od nejnižší tříd úpravami učebnic, to je normální proces v každé zemi. Tato reforma dál pokračuje, větší důraz se teď ale klade na zapojení otázek mezinárodního humanitárního práva tam, kde je to možné, a taky na určitou citlivost v oblastech, které by mohly dětmi otřást.
Pokud se například v učebnici píše „vyprávěj o své rodině“ nebo „vyprávěj o vašem domě“, tak to jsou teď témata, která mohou děti rozplakat, protože už třeba žádný dům nemají a příbuzní zemřeli. V tomto smyslu se učebnice upravují, aby neprovokovaly silnou emocionální reakci.
Pokud se ale ptáte na militarizaci ukrajinského školství, tak ta není na rozdíl od Ruska součástí vládní politiky. Samozřejmě, ve škole se o válce mluví, řeší se, co se děje, ale cílem není děti radikalizovat.
Řekla bych taky, že kontext je na rozdíl od Ruska jiný. Zatímco v Rusku říkají „můžeme to zopakovat“ a všichni musí jít do armády, aby dobývali jiné země, tak na Ukrajině je jak vládní politika, tak pozice společnosti taková, že válka je něco strašného, co se musí co nejdřív zastavit a už nikdy opakovat.
Rozumí se přitom, že pro Ukrajinu znamená konec války se nevzdat a získat zpět okupovaná území. Protože to je pro ni jak zárukou bezpečnosti, tak toho, že naše děti nebudou muset znovu bojovat.
