Přijímání uprchlíků a oplakávání ztracených synů. Život na západě Ukrajiny řídí válka, i když je daleko
Ukrajinská armáda se dál snaží osvobodit území na východě okupovaná Ruskem. Regiony na opačném konci Ukrajiny, v týlu války, se mezitím snaží podporovat vojáky a plnit státní rozpočet. „Všechno naše úsilí jsme napřeli, abychom pomáhali frontě a přijímali vnitřně vysídlené lidi,“ říká pro Radiožurnál šéfka Ivano-Frankivské oblasti Svitlana Onyščuková. Region patří k těm, ve kterých se sirény kvůli leteckým poplachům rozeznívají jen občas.
V pěších zónách v centru Ivano-Frankivsku na západě Ukrajiny jsou desítky velkých portrétů padlých vojáků. Z relativně bezpečného města v týlu války odešli svou zemi bránit proti ruské agresi. Občas někdo z místních koupí u pouličních prodavaček květin kytici a položí ji před některou z fotek.
Okolo chodí rodiny s dětmi, zamilované páry, party kamarádů. Je teplý letní páteční večer. Skoro všechny restaurace v centru jsou zaplněné.
Ivano-Frankivsk za poslední roky prokoukl. Město v centru rozšířilo pěší zónu. Ze Lvova se přistěhovali aktivní lidé, kterým se nechtělo platit za stále se zvyšující nájmy. Začali si Ivano, jak místní říkají, přizpůsobovat alespoň trochu podle svých představ.
Dopoledne 24. února loňského roku přišla do Ivano-Frankivsku ruská invaze. Rakety tam zasáhly místní letiště. Hlava celé oblasti Svitlana Onyščuková v té chvíli telefonovala s ukrajinským prezidentem a dalšími oblastními šéfy.
Seděla ve své kanceláři ve vysoké budově postavené za Sovětského svaz v centru města. „Moje děti zůstaly doma. Bydlíme nedaleko letiště,“ vypráví o rok a půl později na stejném místě. „Výbuchy z letiště byly slyšet až sem. Pro děti jela má sestra. Když uslyšely výbuchy, vyběhly na ulici.“
Amputované končetiny od min a ‚ruský raketový teror‘. Ukrajinci tlačí protiofenzivu pomalu
Číst článek
Jediná žena
Se začátkem ruské invaze se Onyščuková stala taky vojenskou správkyní oblasti – jedinou ženou mezi muži. Do jejího regionu začaly z Kyjeva a východní Ukrajiny proudit tisíce běženců.
„Hned druhý den války jsme otevřeli koordinační centra. Všechna pracovala nonstop,“ vzpomíná Onyščuková. „Pracovníci sociálního odboru pracovali neustále. Posílali lidi do ubytování ve školách, školky, domů kultury…“
Běžence ubytovávali i přímo lidé ve svých bytech a domech. „Rozhodně naše oblast nebyla připravená na to přijmout takové množství lidí,“ přiznává ale Onyščuková.
Kvůli bojům na východě Ivano-Frankivská oblast, která měla před válkou asi milion tři sta tisíc obyvatel, přijala asi 150 tisíc běženců. Sousední menší Černivická oblast skoro 100 tisíc, Zakarpatská přes 110 tisíc. Ve skutečnosti jich ale může být ještě víc, někteří běženci se totiž z různých důvodů zdráhají oficiálně zaregistrovat.
Provizorní ubytování ve všech oblastech postupně zavírají. Běženci si hledají vlastní bydlení. Ti nejzranitelnější – především staří lidé – ale často stále zůstávají ve společném ubytování a živoří z nízké penze a příspěvku pro přesídlence.
„Měsíčně dostávají 2000 hřiven (přibližně 1200 korun, pozn. red.) na dospělou osobu a 3000 hřiven (v přepočtu 1700 korun, pozn. red.) na lidi se zdravotním pojištěním a děti,“ popisuje státní podporu pro vnitřně vysídlené vedoucí sociálního odboru Černivické oblasti Olha Chodobová.
Běženci podle ní často poptávají hygienické potřeby, které na Ukrajině v posledních měsících zdražily. Některé rodiny nevystačí ani s penězi na jídlo.
Vlastní mléko, zavařeniny i maso. Psychiatrická léčebna na západě Ukrajiny shání potraviny, kde se dá
Číst článek
„Největší potřeba je teď ale bydlení,“ přibližuje Chodobová. V kolektivních centrech podle ní v Černivické oblasti zůstává asi desetina lidí. „Takže prosíme donory, aby nám buď přispěli na stavební materiál, nebo pomohli s opravami. Jak je vyřešené bydlení, tak je o polovinu starostí méně.“
V sousední Ivano-Frankivské oblasti to vidí podobně. „Chápeme, že mnoho z těchto lidí se už nemá kam vrátit. Mají zničené domy, jejich obce jsou ostřelované,“ říká šéfka kraje Onyščuková. „Je nám jasné, že někteří už zůstanou žít u nás.“
Pouze ukrajinské obchody
Tisíce uprchlíků z východu se ale staly pro dřív zapomenuté západní regiony Ukrajiny příležitostí. V malém obchůdku nedaleko jezera v Ivano-Frankivsku si děti vybírají plastové kačenky s ukrajinskými motivy. Podle majitele podniku Kosti je to nejoblíbenější zboží, které tu nabízí.
„Už dřív jsme měli takový nápad otevřít obchod, ve kterém by byly jen ukrajinské produkty. Tady jsme na něj získaly grant od mezinárodní humanitární organizace,“ vypráví Kosťa, který minulý rok utekl z jihoukrajinského Chersonu.
Ve svém novém bydlišti prodává taky třeba ukrajinskou šunku nebo ručně vyráběnou keramiku. O pár metrů dál v parteru bytového domu má Kosťa taky kavárnu.
Vedle výdejního pultu tam stojí obal rakety a velká kytice slunečnice. Na stole je krabice s knihami včetně jedné o historii Chersonu. Stejnou – snad jen o trochu větší kavárnu měl Kosťa i tam. Respektive stále má. Kávu lidem, kteří v Chersonu zůstali nebo se po osvobození vrátili, dělá jeden z Kosťových zaměstnanců.
On sám ale na začátku války s rodinou utekl na západ. „Bylo nám v tu chvíli jasné, že nemáme ve městě šanci najít práci,“ popisuje Kosťa své dojmy z prvních týdnů ve městě. „Polovina podniků zavřela, druhá polovina rovnou odjela. Buď jsme mohli žít z úspor, nebo otevřít kavárnu.“
Pro tu nakonec našel místo nedaleko vodní nádrže. Teď v létě ideální lokalita. Na molo zrovna sešla skupinka mladých lidí s paddle boardy v rukách. Bedlivě sledují lektora, který jim na klidné hladině ukazuje, jak z desky nespadnout. Až skončí, možná si půjdou dát kávu ke Kosťovi.
Bezpečnost oblasti
Podpora lidí přesídlených z oblastí bojů na východní Ukrajině je teď podle šéfky Ivano-Frankivské oblasti Svitlany Onyščukové hlavní úkol regionu.
„My jsme oblast v týlu války. Všechno naše úsilí jsme napřeli na to, abychom pomáhali frontě a přijímali vnitřně vysídlené lidi,“ popisuje svou vizi.
„Samozřejmě je u nás bezpečnější a stabilnější situace než v oblastech, ve kterých se bojuje. Ale úplně bezpečno není nikde,“ upozorňuje a vypráví o tom, jak staví ve školách protiletecké kryty, bez kterých není možné, aby děti do škol docházely.
Ukrajinský novinář: Vysíláme z krytů. Prvních 50 dní pro nás bylo nejtěžších, na vysílací věž mířily rakety
Číst článek
Lidem se taky snaží opakovat, aby neignorovali letecké poplachy a chodili se schovat do úkrytů. Jako odstrašující příklad dává letecký útok na Lvov – největší město západní Ukrajiny. Při nočním útoku zemřelo deset lidí.
Jen těžko si představit, že v Ivano-Frankivsku lidé budou opravdu dodržovat doporučení a při každém nočním poplachu vybíhat ze svých pohodlných postelí do sklepů. Město nevypadá, že by nějaké ruské útoky očekávalo.
S běženci z východu se ve městě ještě zvýšil počet kaváren. Kosťa z Chersonu není zdaleka jediný, který v klidnějším týlu znovu rozjel své podnikání. „Bylo podstatné, aby podnikatelé z východu neodjeli do zahraničí, ale usadili se u nás a adaptovali se tu,“ říká Onyščuková. „Našli jsme jim tu místo nebo pozemky.“
Podpora podniků
„Taky pro mne bylo velmi důležité, aby i místní podniky začaly zase rychle pracovat. Protože byznys plní naše rozpočty, jak oblastní tak státní,“ dodává šéfka oblasti. „A z těch je pak možné podporovat naše obránce v první linii. Potřebují třeba taktické vybavení nebo drony.“
‚V zimě jsme dělali zákopové svíčky, teď píšeme dopisy.‘ Ukrajinci se vrací domů jen pomalu
Číst článek
Ty se snaží na frontu dostávat i skupina dobrovolníků Devět linií, která má v Ivano-Frankivsku základnu. V jedné místnosti je několik postelí pro nouzové přespání a věšák s vojenskou bundou. Vedle je hromada neprůstřelných vest a spacáků a taky krabice se zdravotnickým materiálem.
Dobrovolníci odtud vyjíždějí cvičit nově mobilizované ukrajinské vojáky. Včetně těch z Ivano-Frankivské oblasti. Předávají jim to, co se sami naučili od instruktorů ze zahraničí.
„Byli u nás instruktoři z Ameriky, Británie, Norska, Mexika, Česka… půl roku jsme se od nich učili a teď to předáváme nově mobilizovaným,“ vypráví jeden z dobrovolníků.
Ukrajinská armáda nemá podle něj svých cvičitelů dostatek. „V tuto chvíli jsou mobilizovaní hlavně lidé, kteří nemají žádné vojenské zkušenosti. Takže potřebují cvičení úplně od nuly.“
Zkušenosti s armádou chybí i dvacetisedmiletému Danylovi, který s dalšími kamarády jen tak z legrace posedává na jednom ivano-frankivském náměstí a vybírá peníze na espresso tonic.
Strach o život
„Stále se snažíme žít naše běžné životy, protože válka zdaleka není u konce,“ vysvětluje. „Pro nejlepší pomoc naší armádě a zemi musíme žít naše běžné životy a taky být veselí, chodit do kaváren, nakupovat. Všechno to podporuje naši ekonomiku. A ta je zase podpora pro ten boj, která naše země vede.“
Danylo je zapsaný ve vojenském registru a čeká, jestli ho armáda povolá nebo ne. Nebo možná spíš, kdy ho armáda povolá. Neměl by teď ani cestovat mezi jednotlivými ukrajinskými oblastmi, natož do zahraničí.
„Válka není žádná snadná záležitost a asi každý se bojí o svůj život,“ odpovídá Danylo na otázku, jestli má strach, že nakonec povolávací rozkaz opravdu dostane. „Na druhou stranu si myslím, že je naše povinnost bránit naši zemi proti agresorovi… proti Rusům, pokud nás naše armáda bude potřebovat.“
Pokud bude mobilizovaný, možná se potká i s ivano-frankivskými dobrovolnickými instruktory. Ti ho pak naučí je, jak se starat o výstroj, taktiku, útok.
Před dveřmi do místnosti na jejich základně jsou na zemi nalepené z barevných pásek dva půlkruhy. Na nich se cvičí, jak vstupovat do místnosti, ve které by mohl být protivník.
Na stole u okna je několik maket min a granátů, které shazují drony. Větší nášlapné miny, ale taky menší miny, které vypadají jako motýl. Na to všechno se snaží dobrovolníci vojáky připravit.
Zásadní jsou taky tréninky první pomoci. „Snažíme se každému vysvětlit protokol MARCH,“ vysvětluje dobrovolník a ukazuje na tabuli, na které je anglická zkratka rozepsaná – masivní krvácení, dýchací cesty, dýchání, krevní oběh, podchlazení…
Školí taky pohraničníky nebo policisty. Často vyjíždí za jednotkami přímo do oblastí poblíž fronty.
Z fronty naopak do Ivano-Frankivsku a dalších měst na západě míří zranění vojáci. Před několika dny je tu navštívil i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.
Na videu, který zveřejnil na svých sociálních sítích, prochází nemocnicí, zdraví se s vojáky, kteří přišli o ruce nebo nohy. Sleduje taky rehabilitaci nebo cvičení s virtuální realitou. Se zástupci města a oblasti stojí Zelenskyj před plánem, jak se má místní nemocnice rozšířit a zmodernizovat.
Kolik vojáků se přesně v regionu léčí, Onyščuková neupřesňuje. Podobně ani Kyjev neuvádí počty zraněných ani mrtvých vojáků.
I v Ivano-Frankivské oblasti ale přibývají hroby padlých. Na městském hřbitově za městem nedaleko letiště za provizorním plotem z modré plachty vlají ukrajinské vlajky. K nejméně stovce hrobů padlých vojáků, stále přibývají další.
Svého syna před měsícem pohřbila i Valentina a Viktor, kteří sami před boji utekli na západ. Syna pohřbili už skoro před 40 dny, přesto každý den znovu míří ke hrobu.
Podobně jako jiné matky. Před většinou hrobů stojí malá lavička. Příchozí se mezi sebou zdraví. Někteří zabřednou do delšího rozhovoru – podpůrná skupina truchlení vzniká spontánně přímo na hřbitově.
Valentina znovu vypráví příběh svého syna Olexandra a oči se jí zalijí slzami. „Naše obec je pod okupací, náš dům zničili… Měli jsme velký dům, byli jsme taková hezká rodina. Jsme tu teď jako přesídlenci. Nemáme peníze, nemáme domov, nemáme nic…“
V polovině června přišli i o syna. Bojovat odešel, když začala ruská invaze. Dvakrát byl poraněný. Pracoval v rozvědce jako velitel.
„Nevěřím, že mohl zahynout… Byl takový silný, krásný… Zahynul jako hrdina… na nulové linii… Bojoval i v Bachmutu. Takový zlatý chlapec to byl.“
Olexandr padl ve 34 letech na Záporožské frontě, nedaleko domova. Pohřbený je ale v týlu válku – na západě v Ivano-Frankivské oblasti.
