Nemohou odjet a jsou odkázáni na pomoc bližních. O osamělé seniory na Ukrajině se starají dobrovolníci
Válka na Ukrajině už připravila o bezpečný domov miliony lidí. A nejhůř jsou na tom ti nejstarší: senioři, kteří zůstali sami. Mnozí osamocení senioři a seniorky ale nemohou nebo nechtějí odjet někam do bezpečné ciziny s kvalitním zdravotnictvím a péčí. Jsou odkázáni na pomoc bližních, které našli například v křesťanském centru v Pokrovsku v Donbasu.
„Momentálně je tu 50 lidí, kteří tady žijí nastálo. Dostanou u nás jídlo, ubytování, mohou se vykoupat a s někým si promluvit. Pokud chtějí, mohou se zúčastnit společných modliteb. Většinou jsou to ale věřící lidi,“ říká vedoucí křesťanského centra Larisa Dmitrijevna Koljadová, dříve učitelka angličtiny.
„Když k nám přijeli, říkali, že se zdrží tak den-dva a pojedou dál. Naše podmínky jim ale tak vyhovují, že tady zůstávají a zůstanou zřejmě až do konce války,“ doplňuje.
Její slova potvrzuje paní Ljudmila Pavlovna, která do Pokrovsku přijela, aby unikla smrti v Pavlovce u Vuhledaru. Do trochu bezpečnějšího Dnipra, kam ji zvou děti, se jí vůbec nechce.
„Říkali mi: maminko, moc rádi bychom tě vzali k nám do Dnipra, ale tady už jsou přeplněné i útulky pro bezdomovce. Jenom od nás, z našich vesnic sem přijely čtyři tisíce lidí. Byty jsou pro nás moc drahé a volné už zůstaly jenom staré, napůl rozpadlé zahradní chatky. Všechno ostatní je plné až po střechu,“ popisuje.
‚Nemají se kam vrátit‘
Dočasně stálými obyvateli tohoto centra jsou ale převážně lidi mnohem starší než Ljudmila Pavlovna. Někteří z nich už jen málo komunikují s okolním světem.
‚Třetí rána byla hodně slyšitelná, musela být blízko.‘ Zpravodaj popisuje bombardování Dnipra
Číst článek
„Jde o lidi úctyhodného věku, kteří ztratili vlastní bydlení a nemají rodinu. Jsou osamělí. Nemají kam jít. Hledají lidské teplo, pochopení. Evakuovali jsme je z Avdějevky, Vuhledaru a okolních vesnic. Nikdo je nikde nečeká a oni se vlastně nemají ani kam vrátit,“ dodává Larisa.
Prakticky všichni jsou chronicky nemocní. V Pokrovsku je pomocníci paní Larisy odvezou do nemocnice k odbornému lékaři a do centra pravidelně dochází zdravotní sestra nebo přátelé lékaři. Všichni to dělají zadarmo.
„Máme tu i lidi s psychickými poruchami. Ti, kteří k nám přijíždějí z válečné zóny, si jen pomalu zvykají na klidnější prostředí. Přivezli si velká psychická traumata,“ přibližuje obyvatele centra.
Přečkat zimu
„Pokud jsou lehčího rázu, stačí jim k zotavení jen dostatek citlivého zacházení. Ti s těžšími traumaty vyžadují neustálou pozornost, podporu a kontrolu. A pak tu máme ještě jednu skupinu lidí. To jsou ležící pacienti, kteří potřebují nejen nakrmit a umýt, ale také měnit plenky,“ uvádí Larisa.
Válečné zločiny a projekt Zúčtování. Novináři na Ukrajině sbírají důkazy pro budoucí vyšetřování
Číst článek
V tomto centru v Pokrovsku by proto přivítali například dostatek čistých povlečení, nové matrace nebo postele. A to není všechno.
„Co potřebujeme? Tři sta kubíků dřeva nebo 65-70 tun uhlí, abychom zimu přečkali v teple. Možná, že nějaké dříví najdeme na kraji města po setmění, aby nás nikdo neviděl… Vytápíme totiž několik patrových budov,“ říká vedoucí centra pastor Leonid Zacharovič Litovčenko.
„Měli bychom taky zaizolovat letní kuchyň, tam kde je pec. Vaříme totiž prakticky pořád venku na ohni. A chtělo by to tam taky novou podlahu s dlažbou. Nějaké dlaždičky už jsem koupil, ale potřebujeme jich víc. Okna a díry jsme sice jakžtakž ucpali, ale v zimě je tam stejně chladno,“ dodává. Zima tak s sebou nese další specifické potřeby.
