Bojoval na frontě, kde přišel o nohy. ,Naučím se lépe stát a potom zavolám veliteli, že chci zpět,‘ říká voják
Dvacetiletý Ruslan vstoupil do armády jako dobrovolník hned první den invaze. Nejprve bojoval v Kyjevské oblasti, pak se přesunul k Doněcku. Zde během útoku na ruské pozice přišel o obě nohy. „Zoufalství jsem cítil první tři dny. Pak jsem viděl protézy, zjistil jsem, že jsou dobré. Mohu nad tím přemýšlet, ale nohy už stejně nemám. Tak přemýšlím nad tím, co mohu dělat dál,“ říká Ruslan, který už plánuje návrat na frontu, pro Český rozhlas.
Ve válce jste přišel o obě nohy. Jak se to stalo?
Je mi dvacet let, když začala válka, byl jsem student. Do armády jsem vstoupil jako dobrovolník.
Poskytují rehabilitace a zároveň vyrábí protézy. Centrum ve Lvově se stará o 40 pacientů po amputaci
Číst článek
O nohy jsem přišel v boji 21. prosince 2022 v Doněcké oblasti na místě zvaném New York (také Niu-York, pozn red.). Útočili jsme na ruské pozice, poté jsme se okolo nich pohybovali. V tu chvíli jsem šlápnul na minu, bylo to hodně špatné.
Co se dělo poté?
Nasadil jsem si jedno škrtidlo, pak jsem ztratil vědomí. Druhé mi nasadili ostatní ze skupiny. Asi hodinu jsem byl mimo. Byli jsme pod masivními leteckými útoky, takže mě nemohli přesunout. Po hodině nebo dvou se škrtidly mi jednoduše zemřely nohy.
Potom jsem se přesunul do Dnipra do nemocnice na amputaci. Nyní jsem tady ve Lvově.
Jak dlouho tu jste?
Asi dva měsíce. Už mám protézy, chodím s berlemi, je to fajn. Jsou kvalitní, vyrobené v Německu. Ze života si musím brát to, co jde. Když si budu říkat „Nemám nohy, co budu dělat,“ tak to bude k ničemu.
Co jste před válkou studoval?
Geologii.
Chcete se k tomu vrátit?
Pravděpodobně ano. Nejdřív se ale chci vrátit na frontu, ne jako útočník, ale možná bych mohl dělat mapy, nebo pracovat s drony.
Musíme vyhrát
Jaká má armáda pravidla pro lidi s amputacemi?
To zaleží na vašem veliteli. Když to povolí, pak se člověk může vrátit. Já jsem dobrý v oblasti IT, takže jsem v pohodě. Můžete k počítači posadit zdravého padesátníka a stejně neudělá nic. Já něco dokážu. Nemáme na výběr, tuhle válku musíme vyhrát.
‚Ruští uchvatitelé neuspěli.‘ Ukrajina útočí na jihu, Rusko na severu, hlásí Kyjev
Číst článek
Jste z vaší skupiny jediný s takovým zraněním?
Den po mojí nehodě byl velký boj, ale došlo jen k lehkým zraněním, od kulek a podobně. Jinak jsou všichni v pořádku.
Jste s nimi v kontaktu?
Ano, samozřejmě. Nyní jsou u Bachmutu. Nemají moc čas telefonovat. Jsou to těžké časy.
Byl nějaký moment, kdy jste cítil zoufalství nebo vztek?
Ano, asi první tři dny. Pak jsem viděl protézy, zjistil jsem, že jsou dobré. Takže je to v pořádku. Mohu nad tím přemýšlet, ale nohy už stejně nemám. Tak přemýšlím nad tím, co mohu dělat dál.
Je mi jenom dvacet let. Během léta asi pojedu do Spojených států a oni mi dají ještě lepší protézy. Budu moci běhat a dělat všechno.
Odkud pocházíte?
Z blízkosti Černobylu, z malého města.
Jak je na tom vaše rodina?
Jsou v pořádku. Moje matka za mnou přišla, nejprve plakala. Jsem jedináček, takže pro rodiče to muselo být těžké, ale teď už je to v pořádku.
Na začátku války jste nejprve vstoupil do sil územní obrany Ukrajiny.
Ano, do armády jsem vstoupil hned první den války. Pak jsem se přesunul do ozbrojených sil Ukrajiny do 5. útočné brigády. Nejprve jsme bojovali v Kyjevě, pak jsme se přesunuli do Doněcké oblasti, kde jsem byl asi sedm nebo osm měsíců.
Válka jako loterie
Jaké momenty konfliktu pro vás byly nejtěžší?
První tři dny války. Nikdo nevěděl, co se stane. Plány se mění. Báli jsme se, že Rusko obsadí Kyjev a bude po všem. Byla to loterie.
V převleku pohraničníků či migrantů? Morawiecki varoval, že se k polským hranicím blíží sto wagnerovců
Číst článek
První dny jste byl v Kyjevě?
Ano, byl jsem na univerzitě. Když začala invaze, probudily mě exploze. Tak to začalo.
Co pro vás byl naopak nejlepší den války?
Když se Rusové stáhli z Kyjevské oblasti, to jsem se cítil výborně. Byl jsem zrovna na operaci poblíž Černobylu a moji rodiče do té doby byli v okupované oblasti. Když se Rusové stáhli, tak jsem za nimi zajel. Byli jsme nadšení.
Jaká pro ně byla okupace?
Naše město nebylo tolik okupováno, protože je blízko Černobylu a nic tam není. V okolí dvaceti kilometrů je ale všechno zničené. Naším městem jen prošli.
Jaká byla vaše zkušenost v Doněcku?
Bylo to zajímavé, hodně bojů, je to pro mě nová zkušenost. Je to statická první linie, v Kyjevské oblasti se můžete posunout o pět nebo deset kilometrů. V Doněcké oblasti jste se mohli posouvat o padesát až sto metrů. Byli jsme hlavně v zákopech, dělali jsme malé operace, jako útoky na pozice.
A jaká je vaše zkušenost z kliniky ze Lvova, která se stará o pacienty s amputacemi?
Byl jsem tu zatím jen dvakrát a vždy během války. Poprvé poté, co jsem se vrátil z vojenského výcviku v Anglii, a podruhé nyní. Je to tu moc hezké, je to nejlepší rehabilitační centrum na Ukrajině. Jsou tu dobří lékaři, hodně cvičíme.
Z nuly na sto
Co vám přinesl trénink v Anglii?
Bylo to velmi užitečné. Tamější instruktoři už byli v Iráku nebo v Afghánistánu, takže byli výborní. Byli jsme ve Skotsku, byla to úžasná zkušenost. Je to běžná záležitost pro lidi, co neumí vůbec bojovat. Jdete z nuly na sto.
Jaké to pro vás bylo jako pro totálního nováčka?
Nejprve jsem nevěděl nic. V naší skupině jsme měli kluky, kteří byli v Doněcké oblasti už od roku 2014. Ti nás všechno naučili.
Ukrajina prodloužila stanné právo a všeobecnou mobilizaci. Opatření budou platit do 15. listopadu
Číst článek
Když jsem přijel do Anglie, tak jsem vše už uměl. Navíc jsme už měli skutečné zkušenosti z války. Anglie nemá zatím zkušenosti z bitev proti silnějšímu nepříteli. To je zase na jiné taktiky. I tak to bylo zajímavé.
Jste velmi pozitivní. Co byste doporučil lidem, kteří sem do Lvova přijíždí a přišli o končetiny a podobně?
Můžete nad svou situací hodně přemýšlet, ale to není správná volba. Můžete na to jít krok po kroku a zlepšovat se. Před čtyřiceti lety jsme měli dřevěné protézy, ty jsou k ničemu.
Dnes je to jiné. Ruka už se dá transplantovat, za pět nebo deset let to třeba půjde i s nohou.
Říkal jste, že se chcete vrátit ke své jednotce. Co jsou vaše cíle pro další měsíce?
Před měsícem mi nešlo se postavit. Dneska mohu stát, chodit. Za půl roku třeba budu moci chodit bez berlí. Ve Spojených státech je muž bez nohou, který chodí 15 tisíc kroků denně. Musím se naučit lépe stát na protézách. Potom zavolám veliteli a řeknu, že chci zpět.
