‚Pravdu jsem se dozvěděl z fotek v tátově telefonu.‘ Sirotci v Pásmu Gazy trpí nedostatkem péče
Dětem, které tvoří téměř polovinu z 2,3 milionu obyvatel Pásma Gazy, brutální válka zničila život. Ačkoli Izrael tvrdí, že se snaží zabránit civilním obětem, mimo jiné pomocí příkazů k evakuaci, podle palestinských zdravotníků bylo od začátku války zabito více než 11 500 osob mladších 18 let.
Měsíční holčička leží v inkubátoru a nikdy nepoznala náruč svých rodičů. Na svět přišla císařským řezem poté, co její matku Hannu rozdrtil izraelský vzdušný úder. Narodila se do hrůz války a matka ji pojmenovat už nestihla, píše zpravodajský web BBC.
„Říkáme jí prostě dcera Hanny abú Amšaové,“ uvedla zdravotní sestra Varda Auaudaová, která se o novorozeně stará v nemocnici Al-Aksá v Dajr Balahu v centrální části Pásma Gazy.
V chaosu pokračujících bojů, kdy umírají skoro celé rodiny, se zdravotníci a záchranáři často snaží najít opatrovníky pro pozůstalé děti. „Ztratili jsme kontakt s její rodinou,“ řekla zdravotní sestra. „Nikdo z jejích příbuzných se neukázal a nevíme, co se stalo s jejím otcem,“ dodala.
Ještě více dětí utrpělo zranění, která jim v mnoha případech změnila život. Je obtížné získat přesná čísla, ale podle nedávné zprávy neziskové skupiny Euro-Mediterranean Human Rights Monitor přišlo o jednoho nebo oba rodiče více než 24 000 dětí.
Výpovědi pozůstalých sirotků
Desetiletý Ibráhím abú Mús utrpěl vážná zranění břicha a nohy, když jeho domov zasáhla raketa. Pláče však pro maminku, dědečka a sestru. „Pořád mi tvrdili, že je ošetřují nahoře v nemocnici,“ uvedl Ibráhím, zatímco mu otec svíral ruku. „Pravdu jsem zjistil, když jsem viděl fotky v tátově telefonu. Plakal jsem tak, že mě bolelo celé tělo,“ dodal.
‚Nevíme, zda ještě žijí.‘ Příbuzní rukojmích držených v Gaze blokují humanitární pomoc
Číst článek
Bratranci a sestřenice Husajnovi si spolu hrávali, ale nyní tiše sedí u hrobů, kde jsou pohřbeni někteří jejich příbuzní, blízko školy přeměněné v úkryt v centrální části Pásma Gazy. Každé z dětí přišlo o jednoho nebo o oba rodiče.
„Mámě spadla raketa do klína a její tělo bylo roztrháno na kusy. Několik dní jsme vynášeli části jejího těla z trosek domu,“ říká Abid Husajn, který žil v uprchlickém táboře Búrajdž. „Když řekli, že můj bratr, strýc a celá moje rodina byli zabiti, cítil jsem, že mi ze srdce krvácí oheň,“ dodal.
Má tmavé kruhy pod očima, v noci nespí, protože ho děsí zvuky izraelského ostřelování. Cítí se osaměle. „Když byli máma a táta naživu, spal jsem, ale poté, co je zabili, už spát nemůžu. Spával jsem vedle táty,“ vysvětluje. O Abida a jeho dva přeživší sourozence se stará babička, ale každodenní život je velmi těžký. „Není tu žádné jídlo ani voda,“ řekl. „Z pití mořské vody mě bolí žaludek,“ dodal.
Otec Kinzy Husajnové zahynul při raketovém úderu, když se snažil sehnat mouku, aby upekl chléb. Pohled na jeho mrtvé tělo, když ho přinesli před pohřbem domů, ji pronásleduje. „Neměl oči a jazyk,“ vzpomíná. „Chceme jen, aby válka skončila… Všechno je smutné,“ dodala.
Téměř všichni v obyvatelé Pásma Gazy závisejí na humanitární pomoci, aby si zajistili základní životní potřeby. Podle OSN bylo vysídleno přibližně 1,7 milionu lidí, přičemž mnozí z nich se museli kvůli bojům stěhovat opakovaně.
Nedostatečné zajištění pomoci
Dětský fond OSN (UNICEF) uvádí, že největší obavy má o přibližně 19 000 dětí, které osiřely nebo zůstaly samy bez dospělého, který by se o ně postaral.
Genocidu nelze zdůvodnit ničím, ani právem na sebeobranu, říká expertka na mezinárodní právo
Číst článek
„Mnoho z těchto dětí bylo nalezeno pod sutinami nebo přišly o rodiče při bombardování,“ říká Jonathan Crick, který je v Rafáhu na jihu Pásma Gazy a vede komunikaci palestinské pobočky UNICEF. Další děti byly nalezeny na izraelských kontrolních stanovištích, v nemocnicích a na ulicích.
„Ti nejmladší velmi často nedokážou říct své jméno a i ti starší jsou obvykle v šoku, takže může být velmi obtížné je identifikovat a případně je spojit s jejich širší rodinou,“ řekl.
I když se podaří najít příbuzné, ne vždy jsou schopni pomoci s péčí o tyto děti. „Mějme na paměti, že i oni jsou často ve velmi tíživé situaci,“ uvedl Crick. „Mohou mít vlastní děti, o které se musí starat, a může pro ně být obtížné, ne-li nemožné, postarat se o další děti,“ dodal.
Místní pobočka neziskové organizace SOS dětské vesničky, která spolupracuje s UNICEF, uvedla, že od začátku války přijala 55 dětí mladších deseti let. V Rafáhu zaměstnala další odborný personál, který dětem poskytuje psychologickou pomoc.
Jeden z vedoucích pracovníků organizace s BBC hovořil o čtyřletém děvčátku, které bylo zanecháno na kontrolním stanovišti. Měla elektivní mutismus, úzkostnou poruchu, kvůli níž nedokázala mluvit o tom, co se jí a její rodině stalo. Teď ale dělá pokroky poté, co ji přivítali s dárky, a hraje si s ostatními dětmi, se kterými žije.
Psychologickou pomoc podle UNICEF ovšem potřebují skoro všechny děti v Pásmu Gazy. Se zničující ztrátou se budou dlouho vyrovnávat i poté, co dojde k trvalému příměří.
