Vztahy ANO a SPD připomínají houpačku v plném provozu. Někdo by též mohl cítit střídání lásky a nenávisti, jenže řeč je o politice – a v té se uvažuje chladnokrevně pragmaticky.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Dnešní protivníci, zítřejší partneři?

Tomio Okamura rád opakuje, že druhé housle nikomu hrát nebude. Jenže zatímco ještě v červnu 2021 tvrdil, že už si Babiše jako premiéra představit nedokáže, o dva roky později jej vyzval k zahození osobní záště a navázání spolupráce. A tuto neděli už se v televizi Prima tvářil, že nic nebrání tomu, aby ruka vklouzla do rukávu. Rovnou si v příští vládě řekl o resorty vnitra, spravedlnosti a možná též zahraničních a sociálních věcí.

V hnutí ANO sice nadšení nejsou, přesto ledy tají. Ještě loni před prezidentskou volbou Babiš tvrdil: „Není to náš koaliční partner a ani nikdy nebude.“ Dnes tak striktní není. Jeho aktuální vysvětlení zní takto: „SPD volí půl milionu lidí, jsou to naši spoluobčané, máme demokracii, jsou svobodné volby, tak proč bychom je měli nějakým způsobem vylučovat.“

Babiš odpočatý a ofenzivní

Babišovi spolupracovníci dané téma bagatelizují. Šéfka poslaneckého klubu Alena Schillerová si pochvaluje spolupráci s SPD ve Sněmovně, stínový premiér Karel Havlíček zase připomíná, že překážkou je Okamurův záměr vypsat referendum o našem členství v Evropské unii a NATO.

Druhou hojně rozebíranou možností je partnerství ANO a ODS. Před volbami 2017 si tehdy ještě stínový ministr financí Zbyněk Stanjura stěžoval, že ANO okopírovalo ekonomický program občanských demokratů.

Později spolu i za přispění SPD zrušili superhrubou mzdu a citelně podtrhli příjmy státního rozpočtu, což jim dodnes nezapomenuly ostatní strany, ale ani většina ekonomů.

ANO a ODS razí zásadu nízkých daní, spojuje je i nevůle k přijetí eura a vůbec ostražitost vůči všemu, co zavání Bruselem. Kulturní a hodnotové války šikují obě družiny do národně konzervativního tábora, v němž samozřejmě nalezneme i SPD, zatímco protilehlému liberálnímu koutu trůní Piráti a Starostové.

Přestože dnes jsou role koalice a opozice jasně rozděleny, k budoucí spolupráci s ANO se řada vlivných tváří ODS odtažitě nestaví. Zmiňme třeba jihočeského hejtmana Martina Kubu, ministra spravedlnosti Pavla Blažka nebo ministryni obrany Janu Černochovou.

V minulosti jsme sice zprava slýchali, že kardinální překážkou je trestní stíhání a poté i obvinění Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo, vývoj soudního seriálu mu ale hraje do karet.

Navíc, snad i zásluhou dělby práce uvnitř ANO Babiš působí odpočatě a ofenzivně. Lituje, že zde nemáme většinový volební systém, ale přesto sní o nadpoloviční většině sněmovních mandátů. K tomu opakuje, že hlavní je, aby bez ANO nešla sestavit žádná vláda. Tento cíl je realistický. Nemluvě o tom, že jeho hnutí disponuje vedle tří kandidátů na premiéra i kompromisními scénáři. S ODS přece nemusí sestavit vládu z první ligy politiků.

Může sáhnout po manažerech, kteří by byli akceptovatelní u obou stran a navrch ještě u Hospodářské komory. Okamurovi zase může nabídnout podporu menšinové vlády, která by nešla proti programu SPD. Není ani vyloučeno, že až půjde do tuhého, rozhodí sítě všemi směry a bude čekat, kdo se do nich chytí. Třeba se ještě nápadníci o ANO poperou.

Tím spíš zaráží míra zaťatosti, ba zloby, která mezi opozicí a vládou panuje v současné Sněmovně. Jako by si neuvědomovaly, že trpké plody mohou dnes rozkmotřené týmy za čas sklízet společně.

Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít