České nemovitosti, spekulantů ráj
Češi jsou posedlí nemovitostmi. Alespoň to vyplývá ze všemožných srovnání s okolními zeměmi. Nejvíce preferují bydlení ve vlastním, v posledních letech také hojně investují do nemovitostí. Stát jim to vše velmi nízkou regulací a zdaněním vlastnictví a obchodu s nemovitostmi umožňuje, což také plyne z mezinárodních srovnání. Z této vášně se ale lehce může stát kámen úrazu. A to v mnoha ohledech.
Nejprve vlastnické bydlení. Ono zdaleka takovou tradici v Česku nemá, jak by mohlo na první pohled vypadat. Rozhodně ne ve městech. Do pádu komunistického režimu nikdo byty nevlastnil, všichni bydleli v nájmu či v družstvech.
Režim vlastnění nepodporoval, trpěl jen rodinné domy. A i za první republiky byly činžovní, tedy nájemní byty běžné.
O ideu, že vlastnictví bytu je standard, se postarala devadesátková privatizace, kdy se do rukou šťastnějších nájemníků dostaly levně prodávané byty obcí i krachujících podniků.
Těm o něco méně šťastným zůstaly v rukou jen takzvané dekrety na výhodnější, regulovaný nájem. Ostatním zbyl pro bydlení volný trh, tímto zásahem notně zdeformovaný, s drahými nájmy a hypotékami.
Vysoké nájmy zlákaly řadu Čechů do koupě nemovitostí za účelem dalšího pronájmu. Češi mají v nemovitostech nainvestováno mnohem víc než třeba v akciích či fondech, což je struktura na Západě mnohem běžnější.
Byty pronajímají jednotlivci
Kořeny místních specifik tedy jsou už z devadesátek, jenže jejich stín je na realitním trhu dodnes. Jedním z důvodů, proč mladí chtějí vlastní byt, je netypická struktura vlastníků bytů.
Zatímco třeba v Německu vlastní bytové domy velké firmy a vztah s nájemníkem je naprosto profesionální, čeští pronajímatelé jsou často jednotlivci.
Lidé tak trochu bydlí u někoho doma. V Česku také stát a města skoro neomezují podnikání v krátkodobých pronájmech typu Airbnb. Byt v centru města tak může vlastníkovi sloužit jako obživa – a finančák to ani neví.
Bydlení zdarma jen pro zranitelné a menší příspěvky. Mění se pravidla pro pomoc ukrajinským uprchlíkům
Číst článek
Stejně tak stát netrestá vlastnictví druhého a dalšího bytu. Zatímco v Německu platí člověk za více než jeden byt ve vlastnictví slušnou daň, v Česku, národu někdejších chatařů a chalupářů, se o podobný krok žádná politická strana ani nepokusila. Vše tohle dohromady znamená, že se z českého realitního trhu, který má primárně uspokojovat bytové potřeby obyvatel, stal spekulantů ráj.
Totéž platí ve světě investic. Zatímco pražská burza Čechy dávno neláká, různé nemovitostní pseudofondy a dluhopisové projekty s údajným vysokým zhodnocením ano. Takových firem vyrostlo v posledních pár letech jak hub po dešti.
Zlákal je raketový růst cen nemovitostí a také to, že Česká národní banka před dekádou pustila z ruky regulaci menších emisí firemních dluhopisů.
Češi mají do realitních projektů, často pochybného charakteru, nainvestovány stovky miliard korun a mají za to, že když vydala cenný papír či dluhopis nemovitostní firma, že koupili něco fyzického, kus cihly a betonu.
Do malého bytu se musí vejít velký. Kupujte metry kubické a jděte do výšky, doporučují architekti
Číst článek
Jenže skutečný kus nemovitosti se na dně složité právní a finanční struktury v případě problémů hledá velice těžce.
Prvním velkým pádem nemovitostní skupiny byla letošní insolvence firmy Premiot, která třem tisícům držitelů dluhopisů v tuto chvíli dluží miliardy. Drahota, vysoké sazby, nedostupné hypotéky a nedostatek pracovních sil způsobují, že realitní projekty leckomu přestávají vycházet.
Server Dluhopisar.cz odhaduje, že dalších 20 emitentů dluhopisů je v ohrožení. Většina je spojena s realitními projekty. Nebudou mít na splacení dluhopisů vydaných v předchozích jednodušších letech. Jsou dobré časy i časy špatné. Platí to i pro reality. I sny z cihel a betonu mohou totiž spadnout jak domeček z karet.
Autorka řídí byznysový web Newstream.cz
Proč se premiér zastal lékařů, zato učitele označil za nezodpovědné
Petr Šabata
Práskače tady nechceme!
Jan Vávra
Stejní jako populisté. Místo reformy zdravotnictví Fialova vláda kličkuje a ohýbá pravidla
Petr Honzejk
Henry Kissinger a Rusko
Ondřej Soukup