Když je v Česku stávka, dějí se věci
Když je v Česku stávka, celý mediální prostor se promění v ohromnou léčebnu plnou hysteriků, kteří dokola omílají, že jde o politickou akci, že nemá opodstatnění a že je to komunismus, protože jenom komunisté nechápou, že lidé mají být rádi, že pracují a mají za to peníze, lepší něco než nic.
Stávka učitelů je najednou politická akce proti Petru Fialovi, v níž jsou učitelé užitečnými idioty Andreje Babiše, odborářů nebo kremelské páté kolony, a to jenom proto, že na demonstraci vystoupil bezvýznamný bloger podobného ražení. Nemilé, ale pro jednoho blázna nevidět ty tisíce, to už chce hodně ideologické oči…
Téměř nikdo, tedy ani vládní představitelé, nerespektují sociální právo na stávku, neptají se po příčinách, ty naopak bagatelizují a shazují. Ministr školství se ostentativně omlouvá rodičům za nepříjemnosti a mluví o dětech jako o rukojmích, která si učitelé berou v boji proti vládě.
Premiér delegitimizuje stávku podobně, a volá do světa, že jednat bude, ale rozhodně se nenechá vydírat. Proč se vlastně tak rozmazává sociální spor ve společnosti a jeho formy zprostředkování, které jsou jako stávka zaručeny Listinou základních práv a svobod, tedy ústavou?
Proč se dehonestují učitelé jako nemyslící bytosti, které se starají jen o své peněženky? Proč je každý, kdo je v odborech, považován za omezeného vyžírku, který chce návrat do dob socialismu, kdy se prý nepracovalo a bralo hodně peněz?
Stávka je legitimní
Stávka je v moderním Česku vždy přehlídkou sociální bezohlednosti a nulové empatie společnosti, která chce patřit mezi ty vyspělé západní a svou kulturou protestu a jeho popíráním se blíží spíše méně rozvinutým společnostem předminulého století.
Shodit protivníka, nasadit mu psí hlavu, aby to, co říká, nemělo váhu, to je bohužel během stávky strategie skoro každé vlády.
Jestli bude vláda takhle pokračovat dál, hrozí fatální radikalizace společnosti, říká Středula
Číst článek
A to jenom proto, že nebere stávku jako sociální protest, jako vyjádření sociálního pnutí a nespokojenosti, ale jako politickou akci, jako ohrožení své politické pozice. Samy vlády mohou za to, že se ze stávky dělá politika ve smyslu ideologie, a nikoli politika ve smyslu hledání cest, jak provozovat co nejlepší systém školství, zdravotnictví apod.
Strach o moc vede k tomu, že protestní hlasy už nikdo z vládních politiků ani neslyší, protože nespravedlivou kritiku je třeba vytěsnit.
Je na čase přijmout fakt, že stávka je legitimním vyjádřením sociálního názoru či nespokojenosti s nastavením pracovního prostředí. Vláda (i společnost) by ji měla brát jako zpětnou vazbu svého druhu, ne jako útok na sebe.
Mediální delegitimizace stávky sice může přemalovat veřejný obraz na chvíli na vládní růžovo, napětí konfliktu tím ale nezmizí a bude vyhnívat a zlobit dál.
Vládě se takové zastírání nakonec vždycky nějak vrátí. Zvláště když stávkují vzdělaní lidé, jako jsou učitelé nebo lékaři, kteří mají být i podle dnešní vlády jako střední vrstva spojovníkem demokracie.
Autor je komentátor časopisu Euro
Carpe diem. V zemi se šíří nová nálada
Petr Holub
Podzim, ideální čas na nákup nemovitostí?
Julie Hrstková
UMPRUM – další oběť ve válce propagand
Petr Fischer
McDonaldova teorie světového míru
Iva Pekárková