Vláda svévole a nelítostného karabáče
Vladimir Putin podle očekávání na dalších šest let stvrdil svou pozici v čele Ruska. Ve víkendových prezidentských volbách, které byly zmanipulované a navíc bez jakýchkoliv skutečných protikandidátů, získal podle průběžných výsledků vysoko přes 80 procent hlasů. Oficiálně si tak připisuje nejlepší výsledek od rozpadu Sovětského svazu.
Co jsme věděli celých šest let, myslím od minulých prezidentských voleb, stalo se opět faktem: v čele Ruska nejméně do roku 2030 bude znovu stát muž, jehož do této funkce přivedl stárnoucí a chátrající Boris Jelcin. Což ostatně mnozí opozičně smýšlející Rusové dodnes považují za největší hřích historicky prvního ruského prezidenta.
Co na tom, že neměl žádné reálné protivníky a zvítězil nad tím, čemu se u nás v lecjakých souvislostech, ale hlavně v politice říká křoví? Vítězství nad křovím je přísně vzato spíše potupné, což je ovšem jedno – jen když to znamená kýžený úřad. Totéž platí jak o sčítání hlasů voličů, kteří se k urnám dostavili, tak o počtech hlasů pro Putina.
Nezávislý ruský politolog Alexandr Kyňov přitom nedávno oprávněně připomínal, že kdyby Putinova skvadra nedělala vůbec nic, její muž číslo 1 by stejně dosáhl právoplatného vítězství. Jenže vítězství diktátora, který se nechává takzvaně zvolit, musí být drtivé – i když nakonec jde jen o zfalšované zdání.
Co bude dál?
O falešných zdáních jistě není třeba nic vykládat relevantní ruské politické opozici – nedělní akce Poledne proti Putinovi jasně naznačila, že i v Rusku, jež Putin brutálně svázal do kozelce, se stále najdou lidé, kteří se neleknou ničeho, ani Putinovy nelítostnosti.
Když jsi diktátor a tváříš se, že jsi byl zvolený, tvé vítězství musí být drtivé, myslí si komentátor Dvořák
Číst článek
Jiná věc je, že je jich málo a že jejich vůdci jsou po smrti, za mřížemi nebo v zahraničí. V takových podmínkách jsou odpůrci Putinova režimu – i pří vší úctě k jejich mimořádné statečnosti – vůči diktátorově hrůzovládě, která bezesporu ještě přitvrdí, víceméně bezmocní.
Člověku se tak stále častěji bezděky vkrádá myšlenka: a co bude dál? Je zcela jasné, že základním východiskem bude jedině diktátorův odchod – ať už jakýkoli. Vybavme si ovšem Stalinovu smrt a co po ní následovalo: nejdřív souboj mocenských klik, pak jisté povolení šroubů, odsudek Stalinova kultu osobnosti a dokonce epocha chruščovského tání.
Podstata režimu ovšem zůstávala táž a trvalo přes 30 let, než přišel jistý Gorbačov, který největší zemi světa přinesl jistou naději. Na své demokratizační snahy ovšem bohužel sám ošklivě doplatil. Od jeho pádu v roce 1991 se Rusko opět sunulo tam, kde po staletí bylo – pod vládu ohavné svévole a nelítostného karabáče. A my nikde nemáme záruku, že se zrovna tohle nebude opakovat znovu a znovu.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Ministryni pro vědu, výzkum a inovace Česko potřebuje. Musí mít tah na branku
Apolena Rychlíková
Putin si může mnout ruce nad střety svých odpůrců
Alexandr Mitrofanov
Luxovat, nebo se těšit na partnera?
Ondřej Konrád
TikTok má v Americe skončit a pod tlak se dostává i v Evropě
Tereza Zavadilová