Režisér dokumentu o vraždě Kuciaka: Až polovina použitých informací je z uniklé policejní složky
Padlo pár rozsudků i slovenská vláda. Už je to pět let, co byli slovenský investigativní novinář Ján Kuciak i s jeho snoubenkou Martinou Kušnírovou zastřeleni. Podezřelí Marián Kočner a Alena Zsuzsova jsou ve vězení, ne ale za vraždu. „Je to něco, co by si lidé asi měli připomínat,“ říká v rozhovoru Matt Sarnecki, režisér nového filmu Kuciak: Vražda novináře, který mapuje soubor tragických událostí.
Vraždou Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové jste se zabýval se svým štábem a úzkým okruhem přátel z prostředí investigativy několik let. Jak jste se k celému případu dostal?
Nejsem ze Slovenska, neměl jsem k tamní politice nebo žurnalistice vztah. Byla to spíše náhoda, že jsem se k tomuhle případu dostal. Můj předchozí dokument, který jsem udělal o Pavlu Šeremetovi, běloruském novináři zavražděném v Kyjevě, obsahoval hodně záběrů z bezpečnostních kamer. Ty jsme potřebovaly k identifikaci podezřelých a vyplnění děr v policejním vyšetřování.
Jaké to je natáčet film o případu, který stále probíhá? Jak Matt Sarnecki věděl, že je ten pravý čas celou práci na filmu ukončit a připravit premiéru? Poslechněte si celý rozhovor
Když našli těla Jána a Martiny, můj šéf mě tam poslal, ne abych udělal film, ale abych udělal něco podobného se záběry bezpečnostních kamer. Když jsem dorazil do Velké Mači, hodně jsme mluvili se sousedy, vyjednávali s policí o získávání těch materiálů. A nepřekvapivě jsme se k ničemu moc nedostali. Neměli jsme nic, co by pomohlo vyšetřování.
Trochu jsem sledoval vývoj situace, následné protesty a zadržení Mariána Kočnera. Ale až dva roky poté jsem se setkal s novinářkou Pavlou Holcovou, která se dostala k materiálům známým jako Kočnerova knihovna. A ty jsem ve filmu mohl použít.
Nechtěl jsem být známý tím, že točím o zavražděných novinářích, ale došlo mi, že můžeme na základě téhle tragické události ukázat politický kontext a korupci Slovenska.
Nevěřili jsme, že se Kuciakova vražda vyšetří, říká novinářka Holcová. Vznikl o tom film, míří do kin
Číst článek
Pak nás čekalo asi šest měsíců příprav. S Julií Babuščak jsme procházeli 2500 stran toho případu. Pak jsme měli dalšího kolegu, který vybíral materiály, které ve filmu použijeme.
Chtěli jsme ty hlavní rozhovory natočit ještě před vynesením rozsudku prvního soudního řízení. Pak ale vlivem zatčení prezidenta policejního sboru a podnikatele Norberta Bödöra začalo všechno kolabovat a ten příběh nekončil.
Nová slovenská vláda, která měla přinést naději, se ukázala jako nekompetentní. A to všechno se dělo v době, když jsme film už stříhali. A my jsme po dvou letech natáčení asi sedm měsíců stříhali.
Finální rozhovor s Pavlou Holcovou a sociologem Michalem Vašečkou jsme natočili až po prvním rozsudku, aby ten příběh nějak kontextualizovali.
A ani teď není konec. Slyšel jsem, že by mohl padnout další rozsudek za pár měsíců. Ale i kdyby se to stalo, Kočner se odvolá a může to celé trvat ještě dlouho.
Je otázka, co tahle kauza Slovensku přinese. Jestli se posune dopředu, anebo ho čeká návrat starých známých postav. Podle posledních průzkumů se politické strany Roberta Ficca a Petera Pellegrini ho těší velké podpoře.
Točit film o případu, který stále probíhá, má určitě svoje specifika. Jak jste věděli, že právě teď je ten pravý čas celou práci na filmu ukončit a připravit se na premiéru?
Ten film není o tom, jestli je Marián Kočner vinen, nebo ne. Když bude shledán vinným za pár měsíců, ten film to nějak nezmění, až na to, že tam dodáme nějaký titulek na konec. Ten film je o politické situaci na Slovensku a o tom, co všechno ta vražda odkryla. Když bylo jasné, že ta vražda odhalila to prohnilé, a když to společnost nějak zpracovala, mohli jsme film ukončit.
V závěru filmu Pavla Holcová mluví o Jánovu odkazu, o tom, co všechno odhalil, a teď je na lidech, jak si s tím poradí. A to bylo dobré si uvědomit. Na těchto filmech nemůžete pracovat do nekonečna. Nebo teda můžete, ale nechcete.
‚Wow, ty víš fakt všechno‘
Vy jste novinář a filmař zároveň. Jaký je pro vás rozdíl mezi žurnalistikou a prací na investigativním filmovém dokumentu? Co je proto filmové medium specifické v tomhle případě?
Co si myslím, že na tomhle filmu funguje, je vyprávění toho příběhu. Je to extrémně složitá situace a zahrnou tam tolik různých postav a nezmást publikum, přizvat ho na palubu bylo hodně těžké. Na to jsem v tom filmu hodně pyšný.
Ale jsem také novinář, takže pro mě bylo zásadní, aby všechny podklady byly důsledně ověřené. Skoro polovina použitých informací je z té uniklé policejní složky, kterou měla Pavla k dispozici. A s tím jsme pracovali takovým forenzním způsobem.
Politická garnitura, která to dopustila, se znovu dere k moci, říká pět let po Kuciakově vraždě jeho otec
Číst článek
Dělal jsem rozhovor s Peterem Juhásem, který vede vyšetřování, a nechci se vytahovat, ale on mi řekl, wow, ty víš fakt všechno. Byl překvapený, že znám všechny důkazy. Myslím, že to je o důslednosti a respektu k danému tématu.
Ten případ je hodně emotivní a stejně tak působí ten film, jak jste si definoval hranici určité dojemnosti, kterou byste nechtěl překročit, protože ten dokument mohl celkem snadno být takzvaným pain porn?
Měl jsem velké štěstí, že jsem pracoval s Evou Kubániovou, která byla Jánova kamarádka. Důvěřovala mi a fungovala jako překladatelka a prostřednice mezi mnou a pozůstalými rodinami.
Co se týče Jánových rodičů, každý moment s nimi působí trochu trýznivě. Jsou pokorní, drží se za ruce, nic z toho není pro kameru. Poznat je a neexploatovat jejich emoce je zásadní. Myslím, že opak už se jim párkrát v minulosti stal. Oni ten film viděli a my jsme chtěli vědět, že s jeho vyzněním souhlasí, že příběhy jejich zesnulých dětí vypráví věrně.
Jako jeho tvůrce jsem se chtěl vyhnout všem klišé. Chtěl jsem udělat chytrý film, aby ho respektovali i lidé na Slovensku, kteří ten příběh už znají. A kdyby publikum cítilo, že je využívám, tak by se jim ten film nemohl líbit. Aspoň tak to vnímám.
Slovensko si připomíná pět let od Kuciakovy vraždy. Nesmíme rezignovat na slušnost, připomíná Čaputová
Číst článek
Myslím, že jsme u nás i na Slovensku na titulky ve filmu zvyklí, ale u toho dokumentu, navíc o lokální kauze, je to přeci jen trochu jiné. Působí to malinko zcizeně, když lidé vypovídají anglicky. Jak ta jazyková bariéra ovlivnila samotné natáčení?
Když jsem slyšel Daniela Lipšice a Pavlu Holcovou, jak mluví anglicky, nechtěl jsem přijít o tu možnost s nimi interagovat. A neměl jsem pocit, že je to bude nějak limitovat. Ale jinak dělat něco v cizím jazyce je složité.
Například Marek Para, Kočnerův obhájce, mluví anglicky a tady je to vlastně přínosné i pro slovenské publiku. Je v trochu zranitelné pozici, snaží se nás okouzlit a mluví mou řečí, což je od něj hezké. To nějak vytvořilo náš vztah.
Ani bych nečekal, že se do toho natáčení pustí. Strávil jsem s ním tři dny a myslím, že jsem publiku ukázal jeho dosud neznámou tvář, že v tom filmu je mnohem zajímavější než v jiných rozhovorech, kde jsem ho viděl.
Ve filmu vidíme hodně doté doby nepublikovaných materiálů, jednak z takzvané Kočnerovy knihovny, ale i třeba záběry policejní rekonstrukce vraždy. Může něco z toho do budoucna ovlivnit další vývoj třeba soudního procesu?
Nedělal jsem ten film proto, abych ovlivnil vývoj budoucnosti. Chtěl jsem prostě zachytit zkorumpovaný stát. Pracovali jsme s několika právníky a taky jsme museli některé věci vystřihnout, abychom neriskovali žalobu. Takže si nemyslím, že nějak ovlivníme ten případ.
Ozývaly se i hlasy, že film zveřejňujeme před volbami, ale ty jsou až za sedm měsíců a hlavně jsme film dokončili loni. Ale také mi někteří lidé říkali, že by to měl vidět každý na Slovensku, protože to je něco, co by si lidé asi měli připomínat.
