Po přečtení Topolova Citlivého člověka jsem měl žízeň po životě. Zamiloval jsem se, říká režisér Klein
„Od Jana Němce nebo Věry Chytilové jste nikdy neslyšeli výmluvu, proč něco nejde udělat,“ říká Tomáš Klein, režisér filmu Citlivý člověk. Autorem knižní předlohy je Jáchym Topol, a i on sám se domníval, že jeho text je nezfilmovatelný. V čem režisérovi pomohli autoři československé nové vlny, jak vzpomíná na dva měsíce strávené na Antarktidě a jaké štěstí ho potkalo na matematickém gymnáziu?
Médium filmu si Tomáše Kleina našlo na místě jen málo pravděpodobném: na matematickém gymnáziu.
„Přihlásil jsem se tam proto, že jsem byl zamilovaný do dívky, která se tam hlásila přede mnou. Profesorka češtiny tam ovšem vedla filmový klub, byla to obrovská filmová nadšenkyně se stejně velkým archivem. Půjčovala mi véháesky s filmy nahranými z televize,“ vzpomíná Klein na čas, kdy si zamiloval například zásadní titul české nové vlny Démanty noci od Jana Němce.
Na sklonku života se člověk vrací tam, kde nikdy nebyl, říká Prachař o roli ve filmu Citlivý člověk
Číst článek
„Mám rád dobrodružství a nikdy jsem si úplně nedokázal představit, že půjdu dělat vědu nebo čistou matematiku. Tehdy jsem si řekl, že lepší bude ten film; jednou ho můžu natočit třeba právě o matematice a pak zase budu objevovat jiné téma,“ objasňuje cestu k režii.
Po střední studoval na filmové škole ve Zlíně a později v Praze na FAMU. S Janem Němcem (1936–2016) se na sklonku jeho života poznal osobně, Tomáš byl součástí týmu, který dokončoval jeho autobiografický snímek Vlk z Královských Vinohrad.
Na panu Němcovi si cení mimo jiné i to, s jakou odvahou a odhodláním se ve svém věku do natáčení pustil.
„Bylo to nesmírně inspirativní setkání. Při natáčení Citlivého člověka jsem na něj i na Věru Chytilovou často vzpomínal. V těžkých okamžicích se nevzdávali a hledali cestu, jak film dodělat. Od nich jste nikdy neslyšeli výmluvu, proč něco nejde.“
Kniha Jáchyma Topola Citlivý člověk se zdála být díky své magičnosti a jen částečné realističnosti nezfilmovatelná, ostatně i sám autor ji nepovažoval za zfilmovatelnou. Kdy jste se rozhodl, že to přece jen zkusíte a Citlivého člověka natočíte?
Jáchyma Topola jsem slyšel před časem mluvit na Vltavě o nové knížce; rozhovor jsem slyšel od poloviny a nebyl jsem si jistý, jestli je to on, nicméně jeho energie mě hodně oslovila.
Knihu jsem si přečetl v době, kdy se mi měla narodit první dcera a zároveň mi umíral táta. Bylo to období plné protikladných pocitů a já ty protiklady viděl i v Citlivém člověku. Je to dost intenzivní knížka, náročná, tematizuje smrt nebo odchod z rodiny, zároveň je úžasně hravá. Její jazyk na mě působil až terapeutickým způsobem.
Pamatuju si, že po přečtení knihy jsem měl žízeň po životě. Zamiloval jsem se do ní a neřešil jsem, jak by se dala zfilmovat. Viděl jsem v tom dobrodružství a příležitost pracovat kreativně s filmovým jazykem. Okamžitě jsem si sehnal kontakt a Jáchymovi zavolal.
Jak točit nezfilmovatelné?
Jáchym Topol v rozhovorech říkal, že jste ho tím překvapil. Jak jste pak spolu s kolegy hledali klíč k jejímu zfilmování?
Od počátku jsem měl jasnou představu, že na svět se budeme dívat očima syna hlavního hrdiny, což byl němý kluk. Druhým důležitým bodem byla smrt klukova dědy poté, kdy se celá rodina kočovných herců vrátí domů.
Adaptace Topolova románu Citlivý člověk ve Varech budí kontroverze, diváci odcházeli zmatení
Číst článek
Táta tomu nebyl schopný čelit. Mezi klukem a otcem nastal konflikt, který obě postavy nakonec posunul. Zároveň si myslím, že tento motiv představuje vůči knize hlavní posun a děj, v němž je mnoho dalších postav, situací a světů, drží pohromadě.
Citlivý člověk není divácky jednoduchý, ale s některými kolegy jsme se shodli, že se vám tu bláznivou atmosféru knížky Jáchyma Topola podařilo do filmu velmi hezky přenést. Čím vším a jak moc do toho Jáchym Topol zasahoval?
Jáchym mi dal úplnou svobodu, ale každou verzi scénáře si přečetl. Zároveň dodával, že se nechce pasovat do role spisovatele, který se najednou stane scenáristou, takže se vyjadřoval spíš k detailům. Myslím si, že Jáchymova důvěra mi psychicky pomohla.
Naše spolupráce pak ožila ještě v momentě, kdy jsme začali pracovat s herci. U něj v Posázaví jsme udělali první čtenou zkoušku a Jáchym pak navštěvoval i další zkoušky. Bavili jsme se pak spolu ještě asi o těch momentech, ve kterých docházelo k posunům mezi knižní předlohou a filmem.
Pro autora musí být někdy strašné ten posun vidět, zároveň si ale myslím, že úplně nejhorší je dělat film otrocky podle předlohy. Jáchym Topol se podle mě nedá adaptovat „špatně“, nebo „dobře“. Dá se adaptovat vášnivě, intenzivně, ale ne „správně“.
Co nelze zachytit
Říkáte o sobě, že jste audiovizuální režisér, nikoliv režisér-scenárista. Audiovizuální vjem, a ten obrazový především, je pro vás na prvním místě. Jak jste do tohoto stadia dospěl?
Odráží se to už v tom, jací filmaři mě inspirovali. Když si vezmu třeba Démanty noci od Jana Němce, scénář je tu jen počáteční inspirace, něco, díky čemu se film dostal do fáze výroby.
Román Citlivý člověk vyšel v angličtině. Překlad představil v Londýně sám Jáchym Topol
Číst článek
Film dokáže zachytit něco, co se na papíře zachytit nedá. Neznamená to, že bych své snímky nedramaturgoval a nehledal dlouze jejich tvar. Vím ale, že je to jen jedna fáze, co přijde potom, to je pro mě ještě důležitější. Právě tím se film liší od divadla nebo literatury.
Velmi rád vzpomínáte na spolupráci s divadelním režisérem Dušanem Davidem Pařízkem, třeba na inscenaci Havlovy Zahradní slavnosti v Národním divadle. Co vám tahle spolupráce dala?
Byla to pro mě obrovská škola. Dušan pracuje s herci tak, že polovinu nebo tři čtvrtiny zkoušení stráví čtením textu a teprve potom se odchází zkoušet na jeviště.
Společné hledání a vzájemná inspirace jsou pro něj důležité. Myslím, že řadu těchto postupů jsem přenesl do adaptace a interpretace textu Citlivého člověka.
Film jste studoval nejprve ve Zlíně, potom na FAMU v Praze. Připraví tato škola budoucí filmaře pro fungování v prostředí konkurence a v boji o peníze?
Byl jsem na různých institucích po světě a myslím si, že FAMU je pořád skvělá škola, má ohromnou historii, učí na ní zajímavé a silné osobnosti.
Existuje samozřejmě celá řada věcí, na které mě nepřipravila vůbec, například na to, že budu muset neustále psát synopse a prezentovat projekty a že jenom to, jak je dokážu zabalit a prodat, rozhoduje, jestli film nakonec budu, nebo nebudu točit.
FAMU je ochranný prostor, ve kterém mají studenti příležitost objevit svůj vlastní jazyk, téma. Pak však přijdou do reálného prostředí a zjistí, že konkurence je obrovská. Nevím ale, jestli to jde dělat nějak jinak.
Jáchym Topol: Panuje úzkost, to tu nebylo snad nikdy vyjma baroka. Nebezpečí je přece osud člověka
Číst článek
Vaším velkým tématem je financování filmů. Změnil byste systém přidělování grantů v České republice?
Nevím, jestli bych měnil systém, přijde mi, že Státní fond kinematografie funguje docela dobře. Problém je jinde. Já si na škole myslel, že filmová režie je prestižní povolání, zjistil jsem ale, že je to spíš prestižní hobby.
Hraným filmem se prostě uživit nedá. Rozpočty jsou takové, že jste rádi, že film dovedete zdárně do realizace, ale živit se musíte něčím jiným.
Ostatně i Jáchym Topol mi řekl, že se stále považuje za spisovatele amatéra, z profesního hlediska ho živí Knihovna Václava Havla, kde dělá dramaturga. Kultura je zkrátka podfinancovaná a pro autorské profese – scenáristy, režiséry nebo produkční – je strašné těžké nevyhořet a nevzdat to.
