Terapie jako nástroj společenské změny. Kendrick Lamar na novince vyzývá k sebereflexi
1855 dní. Tak dlouho čekali fanoušci na další desku comptonského rappera Kendricka Lamara. Předchozí album DAMN vyšlo v roce 2017, po něm nastalo pětileté ticho. Mimo zraky veřejnosti toho hudebník hodně zažil, hodně si toho uvědomil a hodně se toho rozhodl změnit. Na novince Mr. Morale & The Big Steppers o tom všem chce posluchačům říct.
Výsledkem je mnohovrstevnatá nahrávka, která davy posluchačů nejspíš nezaujme na první poslech, ani nebude dělat společníka na domácích večírcích. Když s ní ale budete mít trpělivost, možná vám odhalí své terapeutické účinky.
Jaké první dojmy z poslechu nového Kendricka Lamara měl Filip Černý? A jak se tu rapper staví k posluchačům? Poslechněte si celý příspěvek
„Je to hodně meditativní album, je tam spousta narací, Kendrick se tentokrát úplně vykašlal na bangery (velmi energické skladby, pozn. red.),“ říká o svých prvních dojmech z desky hudební redaktor Filip Černý v pořadu On Air na Radiu Wave.
A má pravdu. Americký rapper se přidal do řady popových megahvězd, které místo toho aby se snažily ještě nějak šokovat nebo cizelovat svůj rukopis, prostě udělaly album hlavně pro sebe.
Hudba zmírňuje člověku strach, úzkosti a zlepšuje paměť. Ať se jí věnuje jakkoliv, potvrzují vědci
Číst článek
Deska Mr. Moral & The Big Steppers nehledá nové zvukové možnosti, neuslyšíte na ní nic moc přelomového. Stojí spíš na zvukovém archivářství a intimních pozorováních.
Lamar tu podobně jako na desce To Pimp a Butterfly z roku 2015 cituje celý katalog afroamerických žánrů a zve na hodně rozmanitou zvukovou projížďku. Ve skladbě Mirror zní opulentní smyčcový orchestr, v Crown zase intimní jazzové piano. Chvílemi jste na plese, chvílemi spíš na hodně introspektivním divadelním představení.
Už ne mesiáš, ale otec, syn a partner
Lamar je umělec, kterému se povedlo pokořit opravdu obří kulturní milníky – jako jediný rapper v historii získal literární Pulitzerovu cenu, z jeho skladeb se staly hymny hnutí Black Lives Matter.
‚Do popu přinesla něco nového.‘ Billie Eilish vydává novou desku Happier Than Ever
Číst článek
Podobně jako třeba Billie Eilish nebo James Blake i on ale nakonec na své páté řadovce rozporuje hodnotu veřejných úspěchů. Pozornost tentokrát stáčí spíš ke svému soukromému životu.
Svým fanouškům se už nechce ukazovat v roli rapového mesiáše, ale spíš v roli otce, syna nebo partnera. A v nových skladbách se chce přiznat k tomu, že ačkoliv si svojí hudbou podmanil celý svět, svým nejbližším dovedl často ze života udělat peklo.
Rozpor mezi veřejným soukromým, respektive mezi tím, k čemu se na veřejnosti hlásíme a co ve skutečnosti žijeme, se prolíná napříč albem. Lamar tu, třeba v tracku N95, kritizuje rapové vzývání slávy a peněz. Vysvětluje, že to všechno jsou spíš opravdu luxusní náplasti na nezpracovaná kolektivní traumata, která si s sebou Afroameričané vláčí po generace. A která se stále nehojí.
O track později, ve Worldwide Steppers, se ale pouští i do politické korektnosti a snaží se říct, že z podpory emancipačních hnutí se v současnosti stala taky trochu statusová záležitost. Naznačuje, že boj za rovnost se smrsknul na volbu citlivého slovníku, jehož osvojení vám zaručí vstup do lepší společnosti. A sám proti tomu rebeluje nakonec dost kontroverzními způsoby. V tracku Auntie Diaries třeba vzpomíná na svého trans strýčka v dobách, kdy byl ještě žena, a používá jeho ženské jméno.
Do tracku Silent Hill si zase přizval rappera Kodaka Blacka usvědčeného ze sexuálního násilí. „Myslím si, že se tím snaží donutit posluchače k nejednoznačnému přemýšlení nad násilníky. Snaží se ukázat, že kdo nějaké násilí někdy spáchal, pravděpodobně nějaké násilí někdy zažil,“ vysvětluje Filip Černý.
Rozporuplné reakce ale ukazují, že ve společenské kritice tentokrát Lamar spíš trochu pokulhává, jeho rebelie proti politické korektnosti nemíří úplně na solar. Právě třeba podle komentářů zevnitř trans komunity je možné ji číst prostě i jako pouhou neschopnost respektovat přání ostatních.
Tohle je album je nejpůsobivější spíš v těch úplně niterných momentech – ve chvílích, kdy se rapper snaží rozklíčovat svou závislost na sexu a odhaluje třeba problémy, které si odnáší ze vztahu s otcem, jako v tracku Father Time se Samphou nebo Mother, I Sober s Beth Gibbonsovou z Portishead.
Jako by se snažil říct, že společenská změna jde ruku v ruce i s tou individuální. A na místo role spasitele celé jedné skupiny chtěl inspirovat k relativně prosté věci – návštěvě psychoterapie.
Kendrick Lamar na nové desce nechce bavit, ani zachraňovat. Tentokrát se spíš snaží jít příkladem a ukázat, že toxické společenské vzorce se přenáší z generace na generaci a nesmažeme je jen poslechem kvalitní hudby nebo psaním poezie.
Zdůrazňuje, že svět můžeme udělat lepší taky tím, že se podíváme na svůj život, výchovu a tradice trochu s odstupem a pokusíme se jejich nánosů zbavit, nebo k nim přinejmenším přistupovat jinak.
Album Mr. Morale & The Big Steppers nezburcuje davy, při intimním poslechu ale poskytne naději, že taková změna je možná. To je jeho největší devíza.
V jakých skladbách mluví Kendrick Lamar o svém otci? A jak řeší problém se závislostí na sexu? Poslechněte si celý příspěvek.
