Sicílie je příběh mužů pro muže, je to ring. Já jsem feminista, říká autor Jako v nebi, tak i na zemi
V románu Jako v nebi, tak i na zemi vypráví sicilský spisovatel Davide Enia příběh palermské rodiny od druhé světové války až do 90 let. Její osud je poznamenaný mafiánskými atentáty a bombovými útoky. Hlavní postavou je chlapec Davide, který se stejně jako jeho předkové touží stát šampionem boxu. Román se stal v Itálii senzací. „Vyrostl jsem v šovinistickém a patriarchálním kontextu a jsem velký podporovatel feminismu,“ přiznává Enia pro Vltavu.
Do románu Jako v nebi, tak i na zemi, podobně jako do mnoha jiných svých děl, jste vnesl řadu autobiografických prvků.
Teď po letech, když se dívám zpět na všechno, co jsem napsal, si uvědomuju, že se vším táhne jako červená nit jistý prvek, který se neustále vrací, který je neustále přítomen. A tím je dialog mezi živými a mrtvými.
Tělo nelže. Spisovatel Davide Enia ve svém románu zachycuje, jak se nám existence vepisuje do masa
Některé z postav jsou mými skutečnými příbuznými, ať už to, co říkají, jsou doopravdy jejich slova, nebo jsem si je vymyslel. Rosario byl můj dědeček, který byl skutečně za války v Africe v zajetí, Umbertino byl můj strýc. V mojí další knize vystupuje strýc Beppe, který na konci románu umírá.
Zmíněný dialog mi umožňuje nacházet odpovědi na otázky, které si kladu v současnosti, ale zároveň i na otázky, které si oni pravděpodobně kladli před padesáti lety.
Psaní se tak stává okamžikem, v němž se čas ruší, a naléhavost existence nabývá určitých hranic, v nichž se dají formulovat odpovědi.
Díky boxu můžu umístit tělo do středu této úvahy.
Knihu lze vnímat jako ilustraci toho, že historie se opakuje v kruzích, říká autorka Sibiřského haiku
Číst článek
Tělo je něco, co máme společného – já, moji příbuzní a všichni lidé, kteří mě čtou. Tělo má zvláštní vlastnost: když se vám něco děje, tělo nelže. Když jste šťastní, je to i fyzický stav. Stejně jako se vám nedostává dechu, když vás sužuje úzkost. Vnímáte, že vám krev pulzuje jinak.
A box je sport, který z vašeho těla činí pilíř. Tělo se stává jakýmsi společným slovníkem mezi mnou a lidmi, kteří čtou, co jsem napsal. Mezi mnou a mými příbuznými. Mezi mnou a těmi, co už tu nejsou, i těmi, co tu ještě jsou.
To vše, abych zjistil, jak se nám existence zapisuje do masa a snaží se určitým způsobem modifikovat obzor událostí.
Ve svém románu vyprávíte příběh Palerma a Sicílie v průběhu 50 let. A to prostřednictvím postav, které se liší jak svojí mluvou, tak i pohledem na život. Ať už je to klidný dědeček Rosario, který téměř nemluví, nebo rázná babička Providenca, která svého vnuka učí lásce k dialektu i k latině. Anebo odvážný lamač dívčích srdcí Umbertino. Co pro vás tato koláž různých příběhů a pohledů znamená?
Připomněl bych poselství Lva Tolstého, které svým způsobem přebírá i Světlana Alexejevičová. A sice, že historii tvoří obrovské množství lidí, kteří v sobě nosí zeitgeist, ducha doby, jenž umožňuje nahlížet na důležité stránky života z různých úhlů.
To, co tvoří historii, není ani tak jeden konkrétní jedinec u moci. Je to spíš pohyb, který vzniká v tom, že mravenci vytváří podzemní chodby a na nich záleží, jestli strom zůstane stát, nebo spadne.
Boháči jsou novodobá šlechta, tvrdí spisovatelka. Podle její knihy natočil Netflix seriál Tekutý písek
Číst článek
Díky těmto různým pohledům si uvědomujeme, že neexistuje jeden jediný pohled na skutečnost, ale tisíce různých skutečností a způsobů, jak je ta skutečnost vnímána a popisována.
A z pravidla také existuje moc, která se snaží všechny tyto hlasy umlčet. Právě v této dynamice střetu se odehrává historie a věčné pokusy o revoluci.
Hlavními hrdiny románu jsou především muži, kteří nejdou pro ránu a ostré slovo daleko. Maskulinita hraje důležitou roli, přestože se pod tou drsnou slupkou skrývá něžná duše. Zároveň jsou to ale ženy v pozadí, které jsou hlavními hybatelkami všeho.
Kulturní a jazykový kontext, v němž se odehrává Jako v nebi, tak i na zemi a který mě také formoval během dětství a dospívání, je šovinistický a patriarchální.
Jsem velkým podporovatelem feminismu, přečetl jsem mnoho feministických knih a snažím se přijít na to, proč byl ženský hlas tak dlouho umlčován. Je to realita, která se zrodila z patriarchátu. Jakkoliv byly ženy vždy základním kamenem rodiny a vždy fungoval ten zvláštní protiklad, že v rodině vždy mluví ženy a muži mlčí. Pravidla se stanovují pouhým pohledem, případně násilím.
‚Nic necítím, nemám žádné sny.‘ Kniha Vojenka vypráví příběhy dvanácti dětí z druhé světové války
Číst článek
To je realita, ve které vyrostli mí příbuzní i já sám. Až teprve teď se to mění.
Nicméně sicilská historie byla a do jisté míry stále je příběhem mužů pro muže. Uvnitř tohoto dusivého, násilného, divokého světa, který generuje bomby druhé světové války, stejně jako mafiánské atentáty v roce 1992, existuje město Palermo, které přivádí na svět onu příšeru, mafii. Ale také protilátku, soudce, kteří proti mafii bojují.
Ale ve výsledku je scénografie neměnná. Je to ring, v němž se bojuje.
Bojovalo se za války, když se lidé během bombardování snažili přinést domů kus chleba. A stejně tak se bojovalo v 80. letech, když mafie zabíjela lidi v ulicích. Takové je moje Palermo. Je to město, které neustále umírá a vstává z mrtvých.
Doufám, že se jednoho dne ten řetěz přeruší a dojde pouze k velkému vzkříšení.
Vyprávět o traumatu
V posledních letech se hodně věnujete krizi spojené s migračními vlnami z Afriky. Sám jste pobýval na ostrově Lampedusa, kde jste se účastnil záchrany tonoucích přestěhovalců. Své zážitky jste pak popsal v románu Poznámky k jednomu ztroskotání, z něhož později vznikl divadelní monolog Propast. Jak moc složité bylo převést tuto tíživou, bolestivou zkušenost do uměleckého jazyka a vracet se k ní v každém představení?
Prvním krokem bylo napsání mého druhého románu Poznámky k jednomu ztroskotání. V něm se snažím odpovědět na otázku, jak se dá vyprávět o přítomném čase v okamžiku krize.
Odpověď je, že to nejde, protože v tu chvíli vám chybí minimálně polovina příběhu, který se právě odehrává. Je to příběh lidí, kteří museli překonat poušť a moře. Teprve teď, po 15 až 20 letech, začínají být schopni vyprávět o tom, co prožili.
Podobně jako lidé, kteří přežili koncentrační tábory. I oni dokázali o svých zkušenostech vyprávět až s velkým časovým odstupem.
To, že někam nezapadáte, neznamená, že tam nepatříte. Soňa Paleta napsala knihu o útěku z velkoměsta
Číst článek
Je zapotřebí určitého času, i fyzického, tělesného, aby se trauma mohlo zpracovat, přijmout, pochopit a aby bylo možné o něm mluvit.
Ten čas jste potřeboval i vy, abyste z románu vytvořil divadelní inscenaci, s níž vystupujete po celé Itálii? V tuto chvíli už máte za sebou přes 200 repríz.
Poté, co jsem napsal svůj román, pořád jsem ty příběhy v sobě nosil. Chtěl jsem je zpracovat znovu a jinak. I já potřeboval od těch zkušeností získat určitý odstup, kterého se mi nepodařilo dosáhnout ani pomocí psychoterapie, již jsem absolvoval během svého pobytu na Lampeduse, kdy jsem pomáhal imigrantům. Ani později.
Díky divadlu se mi podařilo se soustředit na okamžik vyprávění o traumatu. Na scéně zprostředkovávám to, jak člověk poprvé vypráví o tom, co vidí a co se mu děje. ´
Zároveň mluvím i o svém vztahu s otcem, který skoro nikdy nemluvil. I se svým strýcem, který v té době umíral na rakovinu.
Před námi se tedy odehrává dvojí ztroskotání. Jednak lidí, kteří se topí v moři, a jednak ztroskotání moje, mého otce a mého strýce, který podléhá nemoci. Díky divadlu jsem dokázal zprostředkovat v přítomném čase tyto bolestné zážitky a zároveň hledat nějakou perspektivu.
Zároveň se mi stalo, že jsem v Lampeduse hrál svoje představení před lidmi, kteří mi své příběhy vyprávěli. Ocitl jsem se před komunitou, která si v sobě nese dosud nezhojenou ránu. Ať už jsou to rybáři, záchranáři, lékaři, dobrovolníci, všichni, kteří už 20 let vidí, jak v moři umírají lidé a ti šťastnější doplují na jejich ostrov.
Tito Lampedusané díky divadlu možná poprvé slyšeli svoje vlastní slova zpracovaná uměleckou formou. A v tu chvíli došlo k jakémusi zkratu, kdy se celá mozaika na okamžik odhalila a všichni společně pocítili, že divadlo je onou skulinou, z níž proniká světlo.
