‚Nic necítím, nemám žádné sny.‘ Kniha Vojenka vypráví příběhy dvanácti dětí z druhé světové války
O dětech, které dospěly bez varování - tak zní podtitul knihy Vojenka polské reportérky a spisovatelky Magdaleny Grzebalkowské. Vypráví příběh dvanácti dětí, které zažily druhou světovou válku, a to třeba jako vězni v sovětském gulagu, americkém internačním táboře nebo uprostřed bojové linie. Český překlad knížky teď přijela autorka představit do Prahy.
„Překvapilo mě, jak jsou děti schopné se přizpůsobit. Myslím si, že je to způsobené tím, že dospělí žili delší dobu před válkou, zatímco děti to nezažily. Ta doba, kterou zažily v době míru, byla krátká,“ popisuje pro Radiožurnál reportérka a spisovatelka Magdalena Grzebalkowská.
Jak vypadá válka z dětského pohledu? Na tuhle otázku se snaží odpovědět Vojenka, kniha Magdaleny Grzebalkowské.
„Když někomu byly tři roky a válka potom trvala pět let, tak větší část svého dětství prožil právě za války. A přišlo mu to normální. A naopak nenormální jim potom přišlo, když ta válka skončila,“ vysvětluje.
Během dlouhých rozhovorů s pamětníky ji také překvapilo, že někteří mluvili o tom, že období války pro ně často bylo i šťastné.
„Například jednoho z takzvaných synů pluku - to byly děti, které šly s nějakou armádou - jsem se ptala, co tam bylo strašné. Protože pro nás je válka hlad, smrt, rozdělené rodiny. A on naopak říkal, že to bylo skvělé, že se nemusel mýt, měl svoji zbraň, v každém tom sovětském tanku měl svůj pelíšek, protože hrál na akordeon a vojákům se to moc líbilo,“ přibližuje polská spisovatelka.
Slova Magdaleny Grzebalkowské potvrzují vzpomínky zaznamenané v knize: „Na válku jsem si zvykl, nevadí mi. Na nálety a střelbu jsem si zvykl. Nezdá se mi, že bych měl umřít. Mrtvoly mě taky nijak nedojímají. Nic se mnou nehne, nic necítím. Nemám žádné sny, nemyslím na budoucnost. Je jenom teď.“
Jiná válka, stejná traumata
„Některé věci děti musely potlačovat, aby se s nimi mohly vyrovnat, aby nezešílely. Zároveň si myslím, že schopnost přizpůsobit se té situaci byla u nich mnohem větší než u dospělých. Ať už to bylo v lágru nebo v internačním táboře, měly větší schopnost přežít. Ale každé z těch dětí mělo určitý moment, kdy muselo dospět mnohem dřív, než by dospělo v normálním životě,“ podotýká Grzebalkowská.
Právě tyto okamžiky byly jednou z věcí, které polskou autorku při práci na knize Vojenka zajímaly.
‚Ani nás nenechali se rozloučit.‘ Po stopách zmizelých ukrajinských dětí, které si Rusové přivlastnili
Číst článek
„Jeden pán, který byl spojka mezi různými oddíly na východě Polska, mi vyprávěl o tom, co zažil. Ptala jsem se ho, jestli dobře spí. Odpověděl mi, že úplně báječně. Ale jeho žena do toho vstoupila a řekla: ‚Ale Zdišku, to přece není pravda. Vždyť jsi plakával ze sna.‘ A on se zamyslel a řekl: ‚Mně se vlastně vždycky zdálo o kamarádovi, kterému v té době bylo 11 let, a stoupl na minu. A když umíral, tak mi řekl: »Jenom to neříkej mámě, protože se bude zlobit.«‘ A mně to přišlo příznačné pro to, jak děti válku vnímají,“ zdůrazňuje autorka.
Jednu kapitolu věnovala autorka chlapci, kterého Američané s celou rodinou kvůli jejich japonskému původu drželi po útoku na Pearl Harbor v internačním táboře: „Stal jsem se trubačem, protože ve škole jsem hrál na tento nástroj od čtvrté třídy. Ze všech sil jsem se snažil hrát nejlíp, jak jsem uměl. Chtěl jsem, aby moje vlast - Amerika na mě byla hrdá. Nenechal jsem vlastenectví za ostnatým drátem tábora.“
Grzebalkowská pátrala také po osudech malých pamětníků třeba ze Španělska nebo z Ruska. Příběhy všech dětí zasažených válkou teď podle ní znovu ožívají na Ukrajině. Zdůrazňuje, že se změnily jen kulisy, traumata zůstávají stejná.
