Fotografka Tomanová: Patřím sem, řekla jsem si, když jsem svou práci viděla na billboardu na Times Square
V maličkatém ateliéru v newyorské čínské čtvrti vznikaly letos na jaře syrové a upřímné portréty mladých Američanek a Američanů. Jaké jsou jejich sny a touhy? I to se foťákem snažila zachytit Marie Tomanová. Splnit si ten svůj odešla před deseti lety právě do New Yorku. Jeho střípky můžeme vidět až do 16. prosince ve Fotograf Gallery v Praze na výstavě s názvem 5 East Broadway. Marii Tomanovou detailně představujeme ve Vizitce stanice Vltava.
Své fotografie needituje, ostatně s programem Photoshop prý pracovat ani neumí. Spoléhá se na vlastní oko, smysl pro proporce, správnou atmosféru a drahý japonský fotoaparát, na který fotí už roky. Posledních pět let, které dokonce zachycuje chystaný televizní dokument, jsou pro rodačku z Mikulova, někdejší brněnskou studentku malby a v New Yorku usídlenou Marii Tomanovou časem snů.
Nikterak stylizované (auto)portréty pravidelně vystavuje po celém světě a sestavila z nich už tři knihy. Pravidelně fotografuje obálky prestižních časopisů a jejím posledním zářezem je úspěch v kampani Instagramu. Mariiny speciálně přemalované snímky zdobí zdi v newyorských čtvrtích Soho a Williamsburg, na Times Square pak nazvětšované obrázky blikají na billboardu přes tři patra.
„Všude jezdím na kole. Když jsem přijela na Times Square a viděla tam ten obří billboard, měla jsem pocit, že se mi to v New Yorku fakt povedlo. Že sem patřím,“ směje se.
Že se vám to povedlo? Kdyby byla moje fotka na Times Square, byl bych asi štěstím úplně bez sebe.
Byl to docela napínavý proces. Když jsem pro Instagram před rokem pracovala poprvé, musela jsem projít výběrovým řízením. Chtěli tři fotografy, kteří by fotili ve třech různých městech, ale dva z těch tří jobů jsem nakonec získala já.
Fotila jsem celkem šest dní v Austinu a v Atlantě, týden se to chystalo a dva měsíce před tím jsem si prošla celou řadou konferenčních hovorů se zaměstnanci firmy Meta, která Instagram vlastní. Mluvila jsem tam snad s každým kromě Zuckerberga, bylo to dost stresující. Musela jsem prokázat svou vizi, ukázat, že na to mám.
Baví mě objevovat humor, který pramení z poctivého náhledu na všechny generace, říká filmař Pavlíček
Číst článek
Jste úspěšná fotografka, ale v Brně jste na vysoké škole studovala malbu. Kudy vedla vaše cesta k fotce?
Já chtěla být umělkyně, malířka, ale zpětně viděno, celou dobu jsem hodně fotila. Akorát jsem to vůbec nebrala vážně. Nakonec jsem musela odjet do Ameriky, rok pracovat jako au-pair v Severní Karolíně, přestěhovat se do New Yorku, vidět tam výstavu fotografky Francescy Woodmanové a teprve pak si říct, ok, proč tu fotku taky nezkusím, když už jsem se jí před tím trochu věnovala?
Z těch starých fotek mám ostatně sérii s názvem Youth is Dark, už jsme ji vystavovali v Brně. Tehdy jsem fotila na malý foťák, jsou to hodně syrové, otevřené, ryzí fotky.
Tehdy ještě neexistovaly sociální sítě, byly to fotky, které jsem vlastně nechtěla nikomu ukazovat. Měla jsem je pouze pro sebe jako vizuální deník úžasných momentů, lásek, rozchodů, nejlepších přátel a večírků. Zkrátka mladistvého života umělkyně.
V roce 2017 se k nim ale v New Yorku dostal kurátor, kunsthistorik a můj nynější manžel Thomas Beachdel. Úplně ho fascinovaly. Je to jeden z našich chystaných projektů, takže jednoho dne těchto fotek uvidíte víc.
Každopádně fotografií se mi už tehdy dařilo zachytit to, co se mi nedařilo zachytit malbou. Vlastně nevím, proč jsem se fotce nezačala věnovat mnohem dřív, byla bych šťastnější.
Jak vzpomínáte na vaše brněnská studia?
Nejdřív jsem studovala vizuální tvorbu na pedagogické fakultě a to bylo naprosto perfektní. S Petrem Kamenickým se skvěle konzultovalo, byl pro každou špatnost a já si mohla vyzkoušet grafiku i další techniky.
Architekt Petr Stolín: Dětem se z ‚naší‘ školky nechce odcházet. To je víc než všechny ceny
Číst článek
U Martina Mainera na FaVU už to tak dobré nebylo, ke konci mě to dokonce úplně odradilo od jakékoliv tvorby. Pan Mainer mě zkritizoval i za to, že jsem z Mikulova. Do Ameriky jsem odjížděla s tím, že jsem hodně špatná a umělkyně ze mě nikdy nebude.
New York je plný schopných lidí, ostatně v rozhovorech o tom vyprávěl hudebník Ondřej Pivec, který se o své místo za klávesami musel prát každý den. Jak jste si v Americe hledala místo na slunci vy?
Brala jsem každou příležitost. U jedné paní v East Village jsem si pronajala pokoj. Spala jsem na dřevěné polici s třícentimetrovou matrací.
Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno a šlapala čtyřicet minut na kole na metro, abych byla v šest ráno u rodiny, jejíž děti jsem hlídala. V jedenáct dopoledne jsem měla hotovo a šla zadarmo asistovat fotografům na různá focení. Kdykoliv se objevila příležitost fotit, fotila jsem.
Do té doby jsem fotografovala hlavně sebe, takže když přišla první příležitost fotit pro časopis někoho jiného, zděsila jsem se. Hrozně jsem se bála! Záhy jsem ale zjistila, že mi to jde, že to s lidmi před foťákem umím, a začala jsem fotit na newyorských ulicích.
Jak vám pomáhal váš lehce identifikovatelný přízvuk, který prozrazoval, že jste „člověk odjinud“?
Do mé první knihy napsal předmluvu slavný americký fotograf Ryan McGinley. Říká v ní, že být Češkou je moje superpower. Když se s mladými lidmi začnu bavit, zeptám se jich, odkud jsou, protože spousta z nich si do New Yorku přišla splnit své sny stejně jako já.
Když jim řeknu, že pocházím z České republiky, často vůbec nevědí, kam mě mají zařadit. Není to Texas ani Florida, je to pro ně zkrátka hezky neidentifikovatelné a díky tomu se i více otevřou.
Chci dávat kolegům prostor, aby byl jejich hlas slyšet, říká nastupující ředitelka Galerie Rudolfinum
Číst článek
Zmiňovala jste svého manžela, kurátora Thomase Beachdela, s nímž na všech vašich projektech spolupracujete. Jak jste se poznali?
Thomase jsem potkala druhý týden v New Yorku. Šla jsem za dolar do Metropolitního muzea a stála před obrazem Gauguina, kterého mám strašně ráda. Thomas tam stál také a řekl mi „hi.“
Asi za půl hodiny jsem ho viděla se skupinkou lidí, on totiž v muzeu dělá komentované prohlídky. Měla jsem pocit, že kontakt už je navázaný a že se tedy můžu ke skupince přidat. Prováděl úžasně, psala jsem si celou dobu poznámky a byla z toho úplně unešená.
Na konci jsem se ho zeptala na telefonní číslo a od té doby jsme každý víkend chodili na nějakou výstavu. Úplně první, na kterou mě vzal, byla výstava zmíněné Francescy Woodmanové v Guggenheimově muzeu. Nebýt Thomase, nedostala bych se tam.
