Pozvání do studia Radiožurnálu Sport přijala bývalá atletka a úspěšná překážkářka na 400 metrů Zuzana Hejnová. V pořadu Na síti si s moderátorkou Andreou Sestini Hlaváčkovou povídala o tom, jak zvládá roli matky a jak často sportuje po skončení kariéry nebo jakého výsledku si zpětně nejvíce váží.

Praha 15:11 21. června 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Zuzko, jak se ti daří v roli maminky na plný úvazek?
Musím říct, že je to fajn, ale jsem samozřejmě ze sportu zvyklá na nějaký režim a teď se celý ten režim přizpůsobuje malému a volnost nemám téměř žádnou a trochu mě to svazuje. Už budu ráda, až ho budu moct na víkend odložit někam k babičkám.

Jak bys to období popsala?
Malému teď bude osm měsíců a je to čím dál větší sranda a baví mě to čím dál víc. Byli jsme teď na týden na dovolené, ale vlastně to byla dovolená jen v tom, že mi tam navařili, jinak úplně žádná velká změna, protože režim se musí dodržovat. Viděla jsem tam už větší děti, třeba dvouleté, a na to období se těším, kdy už bude utíkat a bude to větší parťák, protože teď ještě tu mámu hodně potřebuje a neudělá nic sám. Každé to období má asi něco.

Co tě na mateřství jako sportovkyni nejvíc překvapilo?
Asi že to není tak snadné, jak jsem si představovala...

Fakt? Myslela sis, že to bude lehčí?
Myslela jsem, že to bude lehčí v tom, že dítě se přizpůsobí mně a ono to tak úplně není a musím se přizpůsobit tomu dítěti. Dělá s námi ale všechno, je pořád někde na cestách a dost si zvyká. Člověk musí ale přemýšlet nad tím, jak dlouho bude pryč, co vzít sebou. Už je dokrmovaný, takže musím přemýšlet, co mu vezmu na svačinu, na oběd, že si s námi zatím nesedne do restaurace a dá si špagety. Člověk se naučí víc plánovat a být trpělivý.

Je něco, co ti pomáhá z toho období, když jsi byla profesionální sportovkyně?
Ve sportu jsem musela mít řád a režim, takže jsem musela přemýšlet nad tím, co si sbalit, jak dlouho budu pryč, tak tohle zvládám docela dobře. Přinesla jsem si to ze sportu, tak mě to moc nerozhodilo.

Jak je malej akční? Vidíš na něm nějaké sportovní geny?
Začíná lézt, ale není nějak extrémně akční, že by třeba začínal chodit. Vyvíjí se standardně, což jsem ráda, protože nechci, aby někam spěchal. Musíme ho ale už docela hlídat, protože se rozlezl a dokáže si dolézt, kam potřebuje.

‚I po těch letech mám velkou radost.‘ Mezinárodní olympijský výbor potvrdil stříbro pro Hejnovou

Číst článek

Jak často si najdeš čas pro sebe a věnuješ ho potom sportu? Máš na to energii?
Dost často se mi nechce, ale vím, že je to nutné si sport do režimu zařadit, ačkoliv bych si šla radši lehnout a nechala ho hodinku tatínkovi, ať si s ním pohraje. Většinou se ale donutím a jdu něco dělat a pak se cítím o to lépe, takže se snažím, i když času je opravdu málo.

Jsi necelý rok od porodu, jak se dává tělo do kupy?
Já jsem na sebe dost kritická, tak to nevidím tak ideálně. Docela snadno se mi to dávalo dolů, docela to šlo samo, tělo si to pamatovalo ten vrcholový dril. Spalování bylo tak strašně rychlé, že jsem proto nemusela skoro nic dělat, kojení tomu asi pomohlo. Teď mám třeba dvě kila navíc od své ideální závodní váhy a myslím, že s tím nic už dělat nebudu.

Čemu ses nejvíce věnovala? Nebo to bylo jen během okolo dítěte?
Celých šest neděl jsem nedělala prakticky nic, opravdu jsem se dávala po náročném porodu dohromady, tak jsem na to neměla ani moc myšlenky a pak jsem začala pomaličku víc chodit s kočárkem, cvičit a zpevňovat tělo. Až potom jsem se vrhla na běhání, ale zpočátku to byl spíš indiánský běh a říkala jsem si, že takhle nějak asi začínají lidé, co chtějí začít běhat. Cítila jsem se opravdu strašně, běžela jsme pomalu a byla zadýchaná, jak kdybych v životě neběhala. Musím ale říct, že stačilo vyběhnout třikrát a už to bylo fajn. Šlo to rychle.

Vzpomínám si, že mně při těhotenství jako první odešlo dýchání. Mělas to taky tak?
Musím říct, že ne. Na začátku mi nebylo vůbec nic, ale postupně, jak to břicho bylo větší a plod byl větší, tak mi to tlačilo na močový měchýř a i na dýchání, to jsem pociťovala hodně a musela jsem i přestat běhat, protože mě to obtěžovalo.

Jak dlouho jsi běhala v těhotenství?
Do 6. měsíce a do 8. měsíce jsme ještě jezdila na inlajnech. Tam mi to tolik nevadilo.

Musela jsi po porodu řešit něco s fyzioterapeutem?
Naštěstí nemusela. Bála jsem se, že budu mít diastázu, protože jsem s tím měla trochu problémy i při sportu, ale je to úplně na stejné úrovni, jako předtím.

Co dělá Zuzka Hejnová, když si jde zasportovat teď?
Jsem ráda, že je konečně hezky a chodím hodně na inline bruslích. Máme ten sportovní vozík, takže Matyášovi se to dost líbí, vidí před sebe, já jedu rychle, takže je to fajn. Když teda zrovna nemá hlad a nemusíme zastavit a nakrmit ho. Pak si chodím zacvičit do posilovny, protože jinak bych se rozpadla a občas zaběhat.

Kde tě na inlinech potkáme nejčastěji?
Asi na Ladronce.

Tam jsem potkala i Kudličkovi...
My bydlíme všichni na téhle straně Prahy, tak tam je to hrozně fajn.

Jak často se dostaneš na atletický stadion?
Docela často, protože můj přítel se rozhodl, že se začne věnovat atletice, ačkoliv to nikdy nedělal, a chce závodit za veterány.

Opravdu?
Ano, už absolvoval asi tři závody a hrozně se zlepšuje, takže i mě to baví a já ho v podstatě trénuji. Na stadionu trávíme docela dost času.

Jak tě baví role trenérky?
Docela jo, hlavně z toho pohledu, že je úplný začátečník a není na něm co zkazit. Hrozně se zlepšuje, to je hezké vidět ten progres. Musí tomu ale samozřejmě věnovat dost času, protože jinak by to nešlo.

Co ti nejvíc z atletického života nejvíce chybí?
Chybí mi asi nejvíc ten adrenalin, který člověk zažije asi jen na závodech, to se asi nedá ničím nahradit. I ten předzávodní stres, který když jsem zažívala, tak mi to vadilo, ale teď mi to chybí. To už asi člověk nezažije nebo bych se musela věnovat jinému sportu závodně, což nepředpokládám.

Nelákají tě nějaké nové výzvy? S Bárou Strýcovou jsme se bavily třeba o maratonu. Nelákal by tě třeba triatlon nebo Spartan Race?
Zatím jsem nad tím nepřemýšlela, protože toho mám za sebou tolik, že potřebuji asi chvíli si odpočinout. Asi mi chybí závodní nastavení, ale nechtěla bych se vrhnout do nějaké systematické práce. Baví mě, že si můžu jít zasportovat, kdy chci, co chci, nemusím řešit, jestli se to do tréninkového plánu hodí, nebo ne. Teď nad ničím takovým nepřemýšlím.

Jak moc sleduješ aktuální atletické dění?
Docela jo, pořád to sleduji. Není to tak, že bych dnes a denně sledovala výsledky, ale teď bylo mládežnické mistrovství republiky u nás na Dukle a dívala jsem se a hrozně mě překvapilo, jak byli neskutečně dobří. Věřím, tomu, že nějaká dobrá generace dorůstá.

Devatenáctiletá Maňasová zaběhla stovku za 11,26 sekundy, v českých historických tabulkách je druhá

Číst článek

Máš rok po ukončení kariéry, která byla neskutečně úspěšná. Měla jsi už čas trochu se zamyslet nad svojí kariérou?
Docela nedávno jsem si sepsala takový článek. Vůbec jsem vlastně nedala žádné vyjádření na sociální sítě, jak to všichni dělávají. Cítila jsem to tak asi teprve nedávno, že jsem se chvíli zamyslela, tak s tím možná někdy vylezu.

Co bylo v kariéře tvůj největší zlomový úspěch?
V dospělé kategorii asi medaile z olympiády. Předtím bylo mistrovství Evropy, tam se mi medaile nepovedla, ačkoliv jsem byla favoritkou, tak jsem se pak dokázala nějak za měsíc vzpamatovat před olympiádou a tam jsem tu medaili získala. To byl takový zlomový bod, kdy jsem si říkala, že když jsem to dokázala jednou, tak další medaile přijdou.

Úspěch z Londýna tě nakopl a následující rok 2013 jsi běhala absolutní špičku mezi světovou elitou. Bylo to odstartováno tím úspěchem z olympiády z Londýna?
Bylo to odstartované psychikou, která byla na správné cestě. Udělala jsem ale v té době velké změny, odešla jsem od trenérky, od skupiny a našla si nového trenéra a skupinu. Vyměnila jsem holčičí kolektiv za klučičí a změnila jsem i kluby. Kompletně vše jsem překopala, začala od znova a dost mě to nastartovalo. Ne vždy změny člověku hned od začátku sednou, ale mně jo a zase mě to začalo bavit. Měla jsem takový nový drajv.

Měla jsi ty změny udělat dříve?
Vše mělo svůj čas. Docela se mi dařilo, ale pak jsem cítila, že už jsme oboustranně vyčerpali to, že se můžeme posouvat. Někdo se k té změně ani nedováží, ale já to brala tak, že je to moje kariéra, nebrala jsem to jako partnerský vztah, což někdo tak má a je složité po tolika letech opustit trenéra. Sportovní život je tak krátký, že jsme věděla, že když to neudělám, tak se už neposunu.

Je něco, na co jsi měla přijít dříve?
Mrzely mě předchozí velké závody mistrovství světa, kam jsem odjížděla jako favoritka a potom jsem tam neměla formu. Už tehdy mi vrtalo hlavou, že jsem měla formu načasovanou jinak, než bylo potřeba, a pak mi bylo předhazované, že to mám od psychiky, špatně nastavenou hlavu. Já vždy oponovala, že jsem vždy byla dobrá závodnice a dokázala na vrcholné akci to nejlepší, co jsem mohla, ale že jsem neměla formu, jakou bych si představovala. Myslím, že se to pak docela potvrdilo, že jsem nebyla připravená tak, jak bych mohla být.

Jak se ladí forma u atleta?
My víme, že vrchol sezony je třeba 20. srpna, a k tomu se připravujeme. Všechny předchozí závody jsou jen takové testovací před vrcholem. Je to na trenérovi, aby to dokázal načasovat. Ze začátku se to dělá hodně s menší intenzitou a pak se ubírá na množství s větší intenzitou a připravuje se to tímto stylem.

Co je to projekt HESU?
To je sportovní akademie pod mým trénem. Máme pravidelné tréninky pro děti při školách a pořádáme několikrát za rok sportovní kempy, teď jsou před námi dva týdenní turnusy o prázdninách a pak na podzim a na jaře prodloužení víkendy. Chtěla bych se tomu samozřejmě věnovat víc, když mám víc času, ale mám pocit, že nemám žádný čas.

Začala jsi s tím už v průběhu kariéry?
Už v roce 2014, takže už několik let, je to docela zaběhlé. Chceme to rozšiřovat na více míst, na víc kroužků při školách.

Kde se o tom mohou rodiče dozvědět více?
Na webu hesu.cz a tam si mohou vybrat, co chtějí. Není to tak, že by kroužek byl při škole, ale mohou tam děti i mimo školu.

Od kolika let tam děti mohou?
Záleží, na jaký kroužek se přihlásí, ale jeden z nejlepších a největších je v Praze v Řepích a tam už jsou děti od 4 let až třeba do 13 let.

Kde vznikl impulz tohle udělat? Chtěla jsi předávat zkušenosti dál?
Asi jo, asi to bylo to, že jsem cítila, že bych to chtěla předávat. Studovala jsem peďák, vždycky jsem měla děti ráda, předávala jsem jim, co jsem se naučila. Seděli jsme několik večerů a přemýšleli, co vytvořit, a došli jsme tady k tomu.

Je to i důvod, proč jsi studovala pedagogickou fakultu?
Asi ne, vždycky jsem měla děti ráda, máma je učitelka, viděla jsem to u ní a už jako malá jsem jí chodila pomáhat do kabinetu opravovat sešity. Mě to bavilo a tak nějak jsem k tomu asi tíhla od mala. To studium mě celkově bavilo.

Doporučila bys profesionálním sportovcům studium ke kariéře?
Zvládat se to dá, musí se člověk hodně domlouvat s profesory, aby jim umožňovali sport, ale aby studovali, jak mají a nekašlali na to. Hodí se to v životě vždycky.

Jak moc tě děti na kempech nebo v kroužcích vídají?
Do kroužků nemůžu chodit tak často, ale snažím se, abych jednou za rok se na každém kroužku objevila, přišla děti pozdravit a udělala takovou besedu. Na kempech jsem celou dobu, to se nestalo, že bych nikdy nebyla. Když jsem měla závody, tak se občas stalo, že jsem odjela dřív nebo z nějakých závodů přijela. Bylo docela hezké, že jsem třeba odjela z kempu na Diamantovou ligu, děti mi pak fandily a viděly, jak jsem závodila. Jsem tam ale vždy prakticky celou dobu a děti vidí, že jsem normální člověk, jsou tam se mnou celý týden a mohou se mě na cokoliv zeptat. Věnuji se jim, jak můžu.

Vzešla z vašich kroužků už nějaká nadějná atletka?
Teď na tom mládežnickém mistrovství republiky jsem pár jmen z kempů zaznamenala. Byly to holky, co byly ve finále na 400 metrů překážek a hladkých 400 metrů. Pak tam máme holčinu, co s námi jezdila od začátku, když jí bylo asi 9 let a teď je česká rekordmanka v běhu na 300 metrů překážek, je hrozně šikovná. Pár jmen se najde a mám vždy radost, když se u toho udrží.

Stala ses ambasadorkou Olympijského běhu, který taky odstartuješ. O co tam jde?
Na tu roli se těším, je to něco nového. Běží se to v jeden čas na 91 místech najednou, jedno místo je ale v zahraničí. Dva hlavní běhy jsou v Praze a Brně. Je v tom to kouzlo, že ve stejný čas startuje několik tisíc lidí najednou. Doufám, že vyjde počasí, a sama se i těším, že si to pak proběhnu.

Budeš startovat závod na Hvězdě, zaběhneš si tedy jednu z těch tras?
Ano, těch 5 kilometrů poběžím. To mi stačí.

Kdo se může všechno účastnit?
Je to pro dospělé i pro děti. Senoři, hendikepovaní, je to prakticky pro všechny. Ti, co se nestihli registrovat, tak se mohou registrovat i na místě a může si to zaběhnout každý.

S tebou se tam můžou vyfotit a popovídat?
Já tam přijdu dopředu, mohou se mě na cokoliv zeptat, budu tam mít krátkou autogramiádu, pak odstartuji hlavní závod a pak mě potkají na trati.

Dozvěděla jsem se, že se ráda účastníš různých takový akcí. Jak moc vnímáš zájem fanoušků po kariéře?
Trochu se mění sportovní fanoušci za maminky s dětmi, ta základna se trochu mění. Proto se snažím necpat tam jen máma věci, ale i pořád něco k běhání. Vím, že mě spoustu fanoušků sledovalo během kariéry a že je zajímá sport, a ne to, co zrovna děláme s Matyášem. Když můžu, tak ráda podpořím takové akce, ať už je to velký olympijský běh, nebo nějaké menší charitativní běh. Je fajn, když se lidé takových akcí účastní.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít