Hostem pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové byl bývalý reprezentant Matěj Pravda z Unie kolečkových sportů. Co všechno pod zastřešující organizaci spadá? Jak se dostal na velké mezinárodní akce a co pro něj znamenala účast na Světových hrách? Do jakých rychlostí se umí závodníci dostat? Jaký je základní rozdíl mezi turistickými a závodními bruslemi? Kdo z českých závodníků má největší šanci na nominaci do Paříže?

Praha 21:26 8. ledna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Matěji, jsme stále na začátku roku. Co sis přál pro sebe a případně pro sport, který zastupuješ?
Já si vždycky přeju, aby ten sport mohl růst dál. Je to srdcovka a doufám, že se bude vyvíjet co nejlépe. Každý rok přináší nové výzvy a zároveň nové příležitosti.

A v osobní rovině?
Doufám, že naši závodníci budou mít úspěchy jako v minulém roce. Jsem rád, že ten sport jde dobrým směrem, každý rok jsou výsledky o něco lepší. Mě jako trenéra výsledky svěřenců těší a lépe se pak pracuje,

Unie kolečkových sportů není úplně známým pojmem. Zkus ji představit?
My vždycky říkáme, že nejbližší strukturou je Svaz lyžařů. Stejně jako Svaz lyžařů, který má pod sebou různé disciplíny od alpského lyžování a po severskou kombinaci, tak u nás je to cokoliv, co se jezdí na kolečkách, kolečkových bruslích anebo i skateboard.

Jak dlouho taková unie existuje?
Už je to někdy od 90. let. Ty sporty se vyvíjely třeba i samostatně, ale mají jednu mezinárodní federaci, tak dávalo smysl je sloučit pod jeden svaz v Česku.

Důvodem byl tedy spíš tlak ze zahraničí, nebo v domácím prostředí?
Spíš bych řekl v domácím prostředí, ale tak trochu i z rozumu. V momentě, kdy máte vystupovat vůči různým subjektům v zahraničí nebo v Česku, tak v jednotě je síla. Ze začátku to byl inline hokej, rychlobruslení a postupně se přidávaly další sporty. Poslední bylo kolečkové krasobruslení a skateboarding, který tam přišel se zařazením na olympijské hry. Mezinárodní olympijský výbor zařadil skateboarding, že se bude rozvíjet pod světovou federací, tak se to sjednotilo i u nás.

Bylo to sloučení pod jednu unii jednohlasné? Pamatuješ si na to?
To sloučení přišlo ještě před mým působením na unii, ale co jsem slyšel, tak to bylo trochu komplikované. Když se řekne, že se spojí dva subjekty, tak si jeden říká, že bude mít na starosti více agendy, a druhý si říká, že se bude muset o zdroje s někým dělit. Vždycky je tam hrozba, ale nakonec to stálo za to.

Zatím to tedy berete jako pozitivum?
Určitě, a zatím jsme se vždycky dokázali dohodnout, ať už došlo na jakékoliv problémy.

Sport ke mně patří, říká Strýcová po konci kariéry a chce zkusit triatlon. Vánoce jsou její oblíbený čas

Číst článek

Matěji, kromě kariéry sportovce jsi studoval i ekonomii na vysoké škole. Jak šel dohromady sport se studiem?
Dokázal jsem to kombinovat poměrně dobře. Naše závody jsou sice po celé Evropě, ale vždycky se dokázalo jet na víkend do zahraničí a být v neděli zpátky. Dokázal jsem si poskládat rozvrh tak, abych vše stíhal.

Získal jsi špičková umístění na světových akcích. Byl jsi na dvou Světových hrách a skončil jsi 14. na mistrovství světa v Číně. Jak si to z pozice českého závodníka měl na takových závodech?
Já jsem byl jednou z prvních generací kolečkových rychlobruslařů v Česku. Bylo to hodně o průkopnictví a o tom zkoušet, jaké jsou ty velké akce. Když se mi v roce 2013 podařilo dostat na Světové hry, tak to byl velký úspěch. Co se týče mistrovství světa, tak bere člověk bere každou pozici, kterou dokáže ujet. My jsme v té době v Česku neměli jedinou oficiální dráhu, tak o to větší úspěchy to byly, když máte bojovat proti zemím, kde jsou podmínky jsou úplně jiné.

Sport, který jsi dělal, v něm se jezdí hromadně v kontaktních závodech. Jaký rozdíl bylo trénovat tady v Čechách a pak najednou v balíku rychlých závodníků vyjet do mezinárodních akcí?
Měl jsem štěstí, že jsem jezdil spíš sprinty, kde ten balík není tak velký. Jezdí se na dvousetmetrové klopené dráze a dlouhé závody se jezdí až ve 40 lidech. Připomíná to trochu cyklistický peloton.

V jakých rychlostech se pohybujete?
Přes 40 km/h. Na dráze se jezdí sprinty klidně přes 50 km/h. Například když se každý rok běží maraton v Berlíně, tak den před tím se jede trasa na kolečkových bruslích a tam je nejlepší čas zajetý průměrnou rychlostí přes 45 km/h.

Tento sport je asi hodně spojený i s pády. Byly z toho tradiční silniční lišeje?
Těch už mám nespočet. Hodněkrát slyším, že lidé, co jezdí na bruslích po cyklostezkách, tak jezdí bez helmy a říkají, že jezdí pomalu, že ji nepotřebují. U nás je to naopak a bez helmy člověk nevyjede, protože hlava se musí chránit. Čím rychleji člověk jede, tak se spíš sklouzne a sedře, nemá tam ten přímý náraz, který má člověk, co stojí, hodí záda a padá kolmo na zem.

Jaký je základní rozdíl mezi turistickými bruslemi a těmi závodními?
Zaprvné jsou nižší, jsou jen po kotník a jsou taky poměrně tvrdé, aby nedocházelo k nějakému kroucení. Druhý rozdíl jsou kolečka, která jsou u nás až o velikosti 125 milimetrů. Kolečka jsou o dost delší než bota samotná a o to rychleji to pak jede.

Je zajištěno, že mají závodníci srovnatelné vybavení?
Každý si může pořídit, co je na trhu dostupné. Je to omezeno velikostí koleček, ale co si kdo přinese, to má.

Zkus popsat, jaké jednotlivé sporty pod vás spadají? Inline hokej znám, ale co mi o něm řekneš?
Je podobný klasickému hokeji, ale hraje se čtyři plus jedna. Nehraje se tak kontaktně, ale podívaná je to podobná.

A my jsme v něm velmi úspěšní...
Naši hokejisté za posledních 27 mistrovství, která se konala, získali 23 medailí a z toho osm zlatých. K tomu přidali čtyři medaile na Světových hrách z pěti účastí.

V jakých disciplínách se soutěží na bruslích na mezinárodních závodech?
Jsou to tratě od 100 metrů až po maraton. Závodí se na klopené dráze nebo silničním okruhu. Může to být i městský okruh, jako je Berlínský maraton, ten se den předem jede na kolečkových bruslích.

Inline alpine. To je co?
To začalo jako lyžaři, kteří jezdili na kolečkových lyžích z kopce mezi brankami a postupně se z něj vyvinulo vlastní sportovní odvětví.

Máme v něm nějaké závodníky?
Češi patří ke světové špičce, vozí ze Světových pohárů medaile.

Kde se takové závody provozují?
Většinou je to uzavřená komunikace, která je z kopce. Měl by to být kvalitnější asfalt, ale v dnešních podmínkách se bere, co je. Ve spolupráci s provozovatelem komunikace se uzavře nějaký úsek a udělají se závody.

Ze své kariéry si pamatuji, že jsme na kolečkových lyžích hodně jezdili, ale jediný problém byl, jak zabrzdit, když nebyl dostatečný dojezd pod klesáním.
Pořadatelé se vždy musí postarat o dobrý dojezd. Brzdění je ale až poslední možnost, co dělat, protože když jezdíte na bruslích v takových rychlostech, musíte mít dobrý balanc. Tím pádem i ve chvíli, kdy se dostanu do nějaké krizové situace, tak přeskočit, vyhnout se. Závodní brusle nemají klasickou brzdičku, ale těch technik je několik.

Inline Freestyle?
Ten je viděný často v parku nebo na stezce. Jsou to lidé, co si rozestaví kelímky a mezi nimi jezdí akrobaticko-umělecké disciplíny. Je to takový slalom, ale projet to celé po jednom kolečku... smíchání slalomu s tancem.

Poslední je kolečkové krasobruslení?
Ze všech těchto sportů je jediný, který se ještě jezdí na klasických quadech, tedy bruslích, co mají dvě a dvě kolečka vedle sebe. Ale mají i disciplínu inline.

Využívá se stejná plocha jako na krasobruslení?
Myslím, že ano. Nejsem takový odborník na tuhle disciplínu. Většinou se to jezdí někde v hale, ale bojujeme s tím, kam nás pustí. Takový ten strach, že kolečka udělají někde čáry v tělocvičně, je tam vždycky, ale kdekoliv jsme byli, tak to nikdy čáry nezanechalo.

Který z těchto sportů pod hlavičkou České unie kolečkových sportů je u nás nejúspěšnější?
Jak jsem říkal, inline hokej má ve světě nejvíce medailí a dlouhodobě se drží na vrcholu. Bylo mi řečeno, že od roku 1998 jsme se na mistrovství světa neumístili hůře než čtvrtí. Do toho kolečkové rychlobruslení už několik let vozí medaile z mistrovství Evropy a konečně jsme taky přidali medaili z mistrovství světa.

Vztahy mezi skateboardisty jsou úžasné, jsme jedna parta. Poradím i soupeřům, říká Vilém Jakeš

Číst článek

Nezastavili jsme se u olympijského sportu, a tím je skateboarding. Jakou váhu a prostor má tento sport v Česku?
Je to velmi populární sport, protože to není jen sport, ale i životní styl. Do skateboardingu zasahují nejen lidé, kteří ho dělají, ale i ti, kteří se s ním ztotožňují jako s kulturou...

Co je ta kultura skateboardingu?
Na to si udělá každý jiný obraz. Skateboarding nebyl nikdy ze své podstaty sportem, který by se sdružoval v nějakém svazu. Většinou to byli, co si šli po škole, po práci zajezdit do skateparku anebo ho používají pro přesun. Byli to a jsou i lidé, kteří se na to jen chodili dívat. Byla to určitá komunita.

Takový sport ulice?
Ano. Čím dál tím více takových sportů na olympiádě vidíme.

Jaké jsou skateboardingové disciplíny?
Street a park, ty jsou na olympiádě. Ta první to jsou překážky, zábradlí a park jsou takové rampy a bazén.

Jak jsme na tom se zástupci a případnými možnými olympioniky v Čechách?
Ve skateboardingu, a zvlášť v tom ženském, je to podobné jako v gymnastice, že tomu vládnou mladí. V Tokiu, kde byl skateboarding zařazen vůbec poprvé, zvítězila třináctiletá sportovkyně, což je v jiných sportech prakticky nemožné.

Jak jsme na tom my s možnými kandidáty na nominaci do Paříže?
Naše nejlepší sportovkyně, která má největší šanci, je Laura Žáčková a té je taky 13 let. Ta už vyrůstala v době, kdy se vědělo, že skateboarding na olympiádě bude a už to nebylo jen o tom, že si půjde zajezdit do parku, ale v rámci kroužků, klubu a vypracovala se. Jezdí na mistrovství světa, kde skončila na 28. místě a má z našich reprezentantů největší šanci se na olympiádu dostat.

Na předsudky narážím pořád, říká autor jedinečného skateparku v podchodu u metra Vltavská

Číst článek

Máme u nás odborníky a trenéry, kteří by uměli vychovat budoucí olympioniky?
Určitě, pořád je to sport, který je poměrně mladý. Teď jsou to lidé, co byli samouci, ale když chce člověk dělat trenéra skateboardingu, musí projít nějakými školeními. Skateboarding se hrozně posunul, už to není jen o tom, že zkusíme nějaký trik, ale je to vedené koncepčně a ti lidé se připravují dlouhodobě. Závodníci, co byli dobří před rokem 2017, než se to dostalo na olympiádu, tak teď už jsou na tom ti mladí technicky lépe a naše mládež to potvrzuje.

Máme u nás tréninkové podmínky srovnatelné s těmi, kde se jezdí mezinárodní závody?
Skateparků roste čím dál tím víc. Srovnatelné se zahraničím tady nějaké jsou, ale srovnávat se s těmi, které jsou ve Spojených státech, Brazílii, Dubaji, Japonsku, tak takhle daleko ještě nejsme.

Váš sport se dostal mezi 30 prioritizovaných sportů, které Národní sportovní agentura vyhlásila. Co vám nejvíce pomohlo v tom, že jste se v pořadí dostali do této skupiny sportů?
Kombinace našich sportů, ať už je někdo zná, nebo ne, tak skateboarding je olympijským sportem, který má velkou členskou základnu. Je to životní styl, takže lidé, kteří ho přímo neprovozují, tak ho hodně podporují. Výsledkově se řadíme poměrně vysoko. Inline hokej vozí pravidelně medaile, kolečkové rychlobruslení má taky na světové scéně dobré výsledky.

Jaké jsou největší mezinárodní akce, kterých se účastníte? Jsou to Světové hry?
Světové hry jsou olympiáda neolympijských sportů, takže to je největší akce. Je tam poměrně náročná kvalifikace, pro inline hokej se tam dostane jen osm nejlepších týmů na světě. V kolečkovém rychlobruslení je to 16 nebo 17 míst, záleží, jaké jezdíte tratě. Když se tam člověk musí kvalifikovat z mistrovství světa, kde je 100 lidí, tak je to síto poměrně tvrdé.

Jak jsme na tom s klubovou základnou? Snaží se vaše unie pracovat na tom, aby podporovala kluby?
Pracujeme s kluby ve skateboardingu, který byl dříve sportem, kde vůbec kluby neexistovaly. Po zařazení na olympijské hry začaly vznikat kluby a je jich čím dál tím více. Co se týče kolečkového rychlobruslení, tak tam je taky spousta klubů. Je to lehce omezující infrastrukturou, protože klub musí vzniknout tam, kde jsou podmínky, kde je místo, kde se může jezdit a kvalitně trénovat. Spousta našich klubů vznikala na parkovištích před obchoďáky.

Jak se snažíte získávat děti pro váš sport? Děje se to přes kluby?
Nejvíc je to přes kroužky. Popularita skateboardingu roste, díky olympiádě je to přitažlivější. Jednotlivé kroužky mají spolupráci s kluby, takže talentované děti, které chtějí pokračovat, můžou do klubu. Stejné je to v kolečkovém bruslení, protože kroužků bruslení pro děti je nespočetně a pak je to o tom, jestli je nějaký klub poblíž.

V první řadě se tedy rodiče musí podívat po kroužcích?
Případně na naše stránky České unie kolečkových sportů, kde najdou informace, kam se ozvat.

Jak jsou na tom další sporty pod vašimi křídly s možností stát se sportem olympijským?
Kolečkové rychlobruslení o to usiluje už několik let a už i několikrát jsme byli v nejužším výběru, ale nakonec to získaly jiné sporty. Kolečkové rychlobruslení bylo jako ukázkový sport na hrách mládežnické olympiády v roce 2018 v Buenos Aires. Co vím, tak světová federace nám říkala, že největší šance je s maratonem.

Ty jsi byl reprezentant, teď jsi trenér a manažer. Bavilo tě víc závodit?
Závodit bylo vždy super, když člověk ze sebe může dát co nejvíc. Jsou tam úspěchy, mezinárodní komunita. Mě hrozně baví, že jsem u toho sportu mohl zůstat i nadále a předat zkušenosti další generaci, která je o dost dál, než já jsem kdy byl během své kariéry.

Tebe ke sportovní kariéře vedli rodiče. Jakou roli ve tvé kariéře měli? Mám pocit, že to byl tvůj táta, který ti ten sport ukázal?
Je to tak. Tátu kolečkové bruslení chytlo a zatáhl mě do toho. Zjistil, že někde v Německu se jede půlmaraton, mně bylo 11 let. Když jsme tam přijeli, tak říkal, že tam určitě budou i dětské závody. Nebyly, tak jsem jel půlmaraton. Když se ohlédnu zpět, tak je to naprosto proti tomu, co bych doporučil mladým lidem, ale my jsme to tehdy moc neřešili.

Napadá mě srovnání s rychlobruslením na ledu. Mohou se sportovci prolínat?
Když se podíváte, jak jede Martina Sáblíková, tak ta závodní forma je odlišná. Ona jede ve své dráze sama, celá distance je na ní. U nás se jezdí na dvousetmetrové klopené dráze a jede tam až 40 lidí najednou, takže je to daleko od toho kroužit s dostatkem místa. Je spousta lidí, co to kombinuje a i naši reprezentanti začali jezdit na ledě. Rozšířilo se to hodně během covidu, protože jako neolympijský sport nemůžeme získat status profesionálního sportovce. Tehdy mohli oficiálně trénovat jen profesionálové, takže spousta lidí začalo jezdit na ledě a velmi úspěšně. Několik našich reprezentantů se postupně dostalo do reprezentace na ledu. Metoděj Jílek, který u nás poprvé zajel medaili na kolečkách, tak začal zajíždět i medaile na Světových pohárech na ledě.

Co můžeš použít za zkušenosti z doby tvé kariéry pro novou generaci?
Nikdy se nezměnil zápal těch lidí z menšího sportu ten sport dělat. Tím, že to není olympijský sport, tak to nikdo nedělá pro peníze a kdo to dělá, tak to dělá z lásky k tomu sportu. Taktiky se nezměnily a pohled do závodů je pořád stejný.

Z doby, kdy ty jsi závodil, tak ty disciplíny a pojetí závodů zůstalo podobné?
Ano.

Kde je ráj pro kolečkové rychlobruslení?
Nejsilnější zemí na světě je Kolumbie, která má programy o zařazení bruslení i ve školkách. Jako se u nás jezdí na lyžáky na základních školách, tak tam se jezdí na bruslích. Mají velmi dobré podmínky, mohou jezdit celý rok. Z Evropy jsou nejlepší Itálie a Francie, Holandsko, kde se to často kombinuje s ledem. Já doufám, že u nás se to někdy taky dostane na takovou úroveň.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít