‚Dojela jsem na to, že jsem se nešetřila.‘ Soukalová návrat k biatlonu nevylučuje, teď ale nemá čas

Do pořadu Páteční finiš přijala pozvání bývalá biatlonistka Gabriela Soukalová. Mistryně světa ve studiu Radiožurnálu Sport vyprávěla o svých zdravotních komplikacích, které ji před lety donutily ukončit kariéru, ale také o osobním životě.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Gabriela Soukalová a Kateřina Neumannová

Garbiela Soukalová | Zdroj: Český rozhlas

S jakými pocity pojedeš do Nového Města na Moravě?
Je to pro mě taková vzpomínková záležitost. Trochu to beru jako satisfakci za celoživotní boj proti dopingu. Některé z nás ze štafety, jako třeba Eva Puskarčíková nebo Jitka Landová bohužel, kvůli tomu, co se stalo, neměly šanci stát na olympijských stupních, což mě za ně obrovsky mrzí. Je to ale akce u nás doma, budeme mít šanci potěšit se s fanoušky, potkat se a doufám, že i popovídat. Také s lidmi z realizačního týmu biatlonu. Vážím si toho, že olympijský výbor vymyslel tuhle příležitost, u které ty medaile může předat. Bude to hezké a společně si zavzpomínáme na staré časy.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s Gabrielou Soukalovou v pořadu Páteční finiš

Proběhne ceremoniál přímo na stadionu?
V sobotu odpoledne by měl být předávací ceremoniál na stadionu, potom by tam měla být i podpisová akce v neděli. Každopádně tím, jak se budeme pohybovat v areálu po celém stadionu, tak bude možnost, u které bychom se mohli setkat s fanoušky.

Potkáš se tam s Evou Puskarčíkovou, Jitkou Landovou a možná i Veronikou Vítkovou, která je v pokročilém stadiu těhotenství. Nenaplánovaly jste si nějaký mejdan?
Doufám, že holky tomu budou otevřené. Trochu je mi líto Verči, protože je mi jasné, že to na nějaký velký mejdan nebude. Měly by ale dorazit všechny a já se na ně po letech moc těším.

Oznámila jsi, že natáčíš a příští rok bude o tobě hotový dokument. O co jde?
Projekt vznikal zhruba před rokem a půl. Potkala jsem Filipa Zikmunda, který má agenturu, která spojuje influencery s různými značkami. Říkal mi, že mám zajímavý životní příběh, že by to bylo na film. Zkusil zavolat Petrovi Větrovskému, který natočil příběh o Attilovi Véghovi a Janu Kollerovi, který byl minulý rok v kinech. Jako první z filmů jsem viděla Attilu a obrovsky se mi líbil. Když jsme ho sledovali při zápasech, tak se nám emoce oživily. Říkala jsem si, že je to náhoda, že se celý kruh propojí. Petr Větrovský si ten příběh poslechl a na základě toho mi řekl, že o tom vážně přemýšlí. Setkali jsme se, čekala jsem, jestli mi to bude sedět a jak to mají vymyšlené. Nechtěla jsem něco moc bulvárního, potřebovala jsem zjistit, jakou mají představu a jestli se shoduje s tou mojí. Hezky se to sešlo a mám k tomu týmu čím dál tím větší důvěru, trávíme spolu hodně času, jsou součástí naší domácnosti, takže jsme se stihli docela intenzivně poznat víc, než s některými lidmi za 10 let.

Budeš mít pro diváky dokumentu něco nového? Tvůj osobní život byl hodně sledovaný...
Řekla bych, že jo. Není to zfilmovaná kniha, kterou jsem vydala před několika lety. Je to příběh nejen o sportovním životě, ale i o osobním životě po kariéře. Nerada bych se teď vrhala do obsahu, ale bude tam spousta věcí, které jsem ještě nikomu neřekla.

Tvojí kariéru zastavily problémy s lýtky. Umíš teď zpětně rozklíčovat, co se tehdy stalo?
Je to jedna z otázek, které jsem si po konci kariéry nejvíc pokládala a obrovsky mě mrzelo, že jsem do Pchjongčangu nemohla jet. Byla jsem přesvědčená, že si tam pojedu pro zlato a věřila jsem tomu každý den. Bylo to pro mě nepříjemné vystřízlivění ze mého snu. Ve své podstatě se ten zdravotní problém vyjasnil asi až minulý týden. Měla jsem nějaké zdravotní komplikace s koleny a s ploskami, stejně jako když jsem končila kariéru. Když jsem loni začala víc sportovat v rámci volného času, protože předtím jsem skoro pět let nedělala vůbec nic. Šla jsem k profesoru Pavlu Kolářovi, udělali mi rentgen a zjistili, že jsem tam měla malé kůstky na vnitřní straně chodidla, o které mi dřely šlachy. Asi jako když si představíš problémy s karpálními tunely na rukou, tak stejně byl zánět v nervu v nohou. Měla jsem to teď stejné jako před těmi lety, když jsem končila. Potěšilo mě, že se přišlo na to, co to je, protože spousta lidí říkala, že je to psychosomatika a že to bolí, protože je člověk psychicky ze všeho unavený. Jsem ráda, že se tam něco našlo a jeden rentgen vyřešil celou záhadu a vím, o co se jednalo.

‚Posunula debatu o ženách ve sportu.‘ Jakou stopu po sobě zanechává biatlonistka Koukalová?

Číst článek

Tenkrát se rentgen a podobná vyšetření nedělaly?
Takhle podrobná vyšetření ne. Taky jsem se od pana profesora dozvěděla, že od té doby měl několik lidí, u kterých řešil stejný problém. Asi do té doby neměl pacienta s podobným zdravotním problémem. Říkal mi, že ho to mrzí, že se to na konci kariéry nepodchytilo jinak a že na to nepřišel.

Nebyl na tebe tehdy velký tlak, když ti chyběla zlatá olympijská medaile?
Rozhodně příjemný pocit to nebyl. S tím tlakem jsem se snažila vyrovnat posledních pět let kariéry. Je to v podstatě jedna z nejtěžších věcí v rámci celého závodění. Asi to byla jedna z věcí, spíš jsem byla bitá na mimosportovních aktivitách, které jsem měla. Měla jsem obrovské množství komerčních partnerů. Nechala jsem si narušit prostor odpočinku a táhlo se to. Neměla jsem zkušenosti s mentálním vyhořením, s dlouhodobým vyčerpáním a nedávala jsem si na to pozor. Dojela jsem na to, že jsem se snažila po byznysové stránce ze sportu vytěžit maximum. Musím dát za pravdu i trenérům, kteří mě upozorňovali, že můj náročný program se neslučoval s mými zájmy mimo sport. Já jsem nikdy nebyla člověk, co je schopný soustředit se jen na sport. Mám to tak i teď. Když nejsem vnitřně šťastná, tak bych ani žádný výkon nepředvedla. Když jsem byla dlouho ve sportovní bublině, připadala jsem si, jako kdyby mi někdo vypil krev. Byla jsem bez energie, bez elánu. Myslela jsem si, že jsem nezničitelná, neporazitelná a že zvládnu náročný tréninkový program, v rámci akcí pro sponzory a do toho moje aktivity kolem. Dojela jsem na to, že jsem nebyla schopná mít větší sebereflexi a víc se šetřit.

Kateřina Neumannová

Páteční finiš

Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.

Jak zpětně vidíš to, aby si špičková sportovkyně byla schopná najít opravdový vztah, který je založený na kvalitě vztahu, nikoliv na popularitě sportovkyně?
Zkušenosti jsou málokdy přenosné. Dokud člověk nezažije dané věci, tak si to neumí moc představit. To je moje zkušenost. Je to velice tenká hranice. Je těžké najít si vztah v běžném životě, který bude založený na správných hodnotách a zvlášť, pokud je člověk známý. U vrcholových sportovců je složitější, že nemají tolik volného času, aby měli možnost poznávat protějšek v běžném životě. Byl to kámen úrazu v mém případě. Začala jsem si to uvědomovat, když jsem ukončila kariéru a byla jsem doma se zdravotními problémy. Docházelo k tomu, že jsme spolu byli najednou každý den a nebyli jsme na to tehdy zvyklí. Viděli jsme se třeba jednou za 14 dní, o víkendu, vše bylo hrozně hezké, člověk neviděl ty stinné stránky a taky člověk neměl tolik zkušeností. Byla jsem o pár let mladší, spoustu věcí jsem si malovala. Kdybych měla najít recept, tak je to větší opatrnost, myslet na to, že je potřeba si kus života spolu odžít, poznat se ve všech možných situacích, i v těch krizovějších. Vše ukáže čas, to je nejlepší rádce, který ukáže, jestli je to ten pravý vztah.

Je pro partnera těžké být po boku úspěšných žen?
Vnímám to tak. Pro mužskou část je to možná těžší, než když je tomu naopak a je tam úspěšný muž. Teď to vnímám tak, že jsem zatím nenašla žádné indicie, že je s tím problém. Dnes už můžu žít normálnější život než před pěti lety, když jsem končila. Kolikrát to bylo na úplně jiné rovině, protože člověk se třikrát rozmýšlel, jestli půjde do restaurace na oběd, protože si musel uvědomit, že osobní klid tam mít nebude. Dneska je to v pohodě, žijeme si hezký život, občas se někdo zastaví na slovíčko, ale je to únosná rovina a je to hezké. Přítel je z těch lidí, kteří umí dobře pracovat se svým egem, má to pod kontrolou. Zatím to tak vnímám, tak doufám, že mu to vydrží. Má dobré srdce, že je opravdu hodnej a je to pro mě jiné než ty vztahy, které jsem vnímala předtím. Doufám, že nám to vydrží a půjde nám to spolu hezky.

Byla jsi v době končící kariéry připravená na život bez bubliny, ve které vrcholoví sportovci žijí?
Nevím, jestli se na to dá připravit, když je člověk takto vtažený do sportu, kde tráví 99 procent svého času. Rozhodně jsem na to připravená nebyla, trvalo asi tři roky, než jsem zjistila, jak to funguje a než jsem sundala růžové brýle, že to bude jako na trati, kde funguje fair play. Trochu jsem se musela otrkat, zjistit, jak se věci mají, a naučit se spoustu nových věcí. Nejdříve jsem propadala nepříjemným pocitům, neměla jsem nic připraveného, sport byl tak náročný, měla jsem asi pět volných dní každý rok za posledních pět let kariéry. Za tu dobu jsem nic vybudovat nestihla, na co bych mohla navázat.

Máš na jednu stranu geniální hlavu sportovkyně, ochotná tvrdě pracovat, zvládat tlaky střelby v biatlonu. Na druhou stranu jsi jednou odnesla Ondrovi Moravcovi lyže místo svých, s hůlkama jsi měla problémy. Jak ti tato povaha komplikuje soukromý život?
Komplikuje mi ho často. Tu hlavu mám nastavenou na úkol a jak se na něj snažím koncentrovat, tak mi unikají méně důležité věci, ale uznávám, že lyže ve sportu nebyly méně důležité. Potýkám se s tím už od dětství, do určité doby jsem žila v naději, že se to změní a dá se to odnaučit. Někdy to zvládám lépe, někdy hůř, ale odnaučit se to nedá. Je to prostě vlastnost. Už to dnes moc neřeším, čím jsem starší, tak se beru taková, jaká jsem, a kolikrát se tomu směju. Asi před dvěma měsíci mi přítel udělal na cestu do práce svačinu, a když jsem brzdila a zastavila, tak jsem viděla, jak jede přes stěrače dolů po skle, protože jsem ji zapomněla na střeše, když jsem lezla do auta. Občas se stávají takové kuriózní momenty. Když nejde o život, tak si říkám, že je to v pohodě.

Má praktickou stránku života na starosti partner?
Je to tak. Hodně mi pomáhá v každodenním životě. Jsem mu vděčná, protože mi pomáhá i s nadačním projektem, ve kterém se snažím pomáhat lidem s poruchami příjmu potravy. Kdybych ho neměla, nestíhala bych toho zdaleka tolik. V mých očích se obětuje, ale snad to tak nevnímá a baví ho to se mnou. Já jsem ráda, že takhle spolu můžeme trávit víc času, a když pracujeme spolu, je to pro mě ideální a někdy brát sebou malou dceru do práce. Snažíme se s ní trávit maximum času, je to pro nás hezké období.

Loni se ti v Livignu stala taková dramatická příhoda, že jsi skončila v noci v horách a našli tě až druhý den. Souvisí to s povahou, nebo to byla shoda náhod?
Možná že to souvisí i s povahou. Nebyla jsem moc obezřetná. Celý život jsem vyrůstala v horách, pořád jsem někde lezla, nikdy jsem se nedostala do podobné situace. Podcenila jsem hory, byla tam souhra, že jsem byla v neznámém prostředí, nebyl tam signál, rychle se mi vybil mobil, nenastudovala jsem si předtím terén kolem... směr jsem měla správný, ale ta trasa byla určená k vyhlídce na jezero, ale už se nedalo dostat k jezeru samotnému a tam vedla pak cesta do Livigna. Byla to pro mě zkušenost jako blázen.

Potvrzeno, českým biatlonistkám dorazí bronzová olympijská medaile ze zimních her v Soči 2014

Číst článek

Po konci kariéry tě zlákal i svět showbyznysu. Je to něco, co se dá porovnat se světem sportu?

Těch paralel tam asi není tolik, jak jsem si do určité doby myslela. Byla to pro mě zajímavá zkušenost, naučila jsem se spoustu nových věcí. Úplně jsem nevnímala, že vstupuji do světa showbyznysu, do určité doby jsem ho nesledovala vůbec. Nesleduji, co dělají ostatní lidé, protože mám dost starostí sama se sebou a mám těch projektů hodně. Říkala jsem si, že je to zajímavá zkušenost a naučím se lépe mluvit na veřejnosti, protože to je věc, kterou nedělám kdovíjak ráda a může mě to po té profesní stránce posunout a doufám, že se to zlepšuje.

Je tam něco, na co tě sport připravil?
Rozhodně je sport pro můj život důležitější, než jsem si myslela. Těch vlastností, kterých mi dal do etapy po kariéře, je opravdu hodně. Na tlak jsem byla spoustu let zvyklá, tohle je jiná disciplína, ale řekla bych, že jsem tam uplatnila hodně věcí ve sportu. To, že se dostávám z komfortní zóny, mě hodně posouvá. Dřív zazněl startovní výstřel, člověk nervozitu sklepal. Tady jsem měla pořád tendence se rozeběhnout, abych to ze sebe dostalo, ale tam to moc dobře nejde a navíc je to živě, není tam čtecí zařízení, což pro mě, která si má problém vzpomenout, co měla ráno k snídani, není úplně jednoduché. Šla jsem do toho po hlavě, protože je to výzva a ty já přijímám, protože se chci posouvat v životě.

Ty s moderováním končíš. Bylo ti v tomto světě dobře?

Bylo mi tam hezky. Musím říct, že lidi, které jsem tam potkala, jsem si hodně oblíbila a budou mi chybět, ale věřím, že zůstaneme ve spojení. Říkala jsem jim, že jsem vděčná a cokoliv pro ně budu moct udělat, tak jsem tady a budeme se občas na nějaké kafíčko scházet.

Ve sportu jsi buď dobrá, anebo jsi prohrála. Tady jsi závislá na hodnocení fanoušků. Co je pro tebe přijatelnější?
Sportovní výsledky, jednoznačně. Tam není o čem diskutovat. Nějakou dobu jsem se po konci kariéry musela srovnávat s tím, že tam výsledky nejsou a že se to nedá měřit. Člověk byl zvyklý podívat se do analytických výsledků a viděl, kolik dostal od nejrychlejší závodnice nebo kde mohl zrychlit. Tady to měřitelné nebylo. Pomohlo mi to více se zaměřit na svoje pocity z dané činnosti, protože ty nám napoví nejvíce. Když jsem se pak na to dívala zpětně, tak jsem si říkala, že bych se mohla třeba i pochválit. V mých očích je dnes skoro toxické se každodenně srovnávat, jak jsem to dělala dříve, že jsem pořád potřebovala ta čísla, ty grafy. Výsledky k tomu, abych se uměla pochválit a byla se sebou spokojená. Teď jsem spokojená a nemusím dělat vůbec nic. Stačí mi, že se ráno vzbudím a dám si kafe.

V Novém Městě startuje Světový pohár, ale za rok tam bude mistrovství světa. Uvidíme tě tam v nějaké roli?
Uvidíte, samozřejmě ne ve startovním poli, ale pár dní zpátky jsme si plácli na to, že bych měla být součástí televizních přenosů. Víc ale neprozradím.

Dokončili jsme generační výměnu, chválí mladé biatlonisty Hamza. Věří v medaili z mistrovství světa

Číst článek

Jak cítíš aktuálně svojí sportovní formu? Pořád jsi dost mladá.
To se hezky poslouchá, že jsem sportovně mladá, ale tak to nevnímám. Je to dlouhá doba. Teď jsem zvýšila sportovní aktivitu minulý rok, protože to je věc, která mi vždy udělá úsměv na tváři. Hlavně v přírodě. Užívám si, že můžeme jít s partnerem na skialpy, na běžky a dělat trochu jiné sporty. Teď trochu sbírám známky opotřebení na svém těle, takže bych měla jít příští týden na operaci menisku. Odneslo to koleno a těch částí na mém těle je víc. Závodní ambice do budoucna nemám, ale spousta lidí říká, že u mě není nic jisté. Třeba si za půl roku řeknu, že je to dobrý nápad, a ještě tam skočím. Život mě naučil nikdy neříkej nikdy. Teď to ale není něco, na co bych měla čas, protože mám pracovně hodně aktivit a je to pro mě náročné. Napřed by musel předcházet prostor se sportu věnovat na jiné úrovni než teď.

Jak se vyvíjí lyžařská kariéra tvé dcery?
Čekala jsem, že bude hodně padat. Pár dní zpátky jsme ji dali na lyže, vzali jsme takové široké, to je skoro jako sněžnice. Obrovsky mě potěšila, protože ujela stadion v Bedřichově a ani nespadla. Říkala jsem si, že to snad není možné. Pochopila jsem hlášky mých rodičů, kteří mi kdysi říkali, že poznali, že mám talent na běžky, když mi byly dva roky. Viděla jsem jiné děti kolem, byly větší a docela padaly, ona ale šoupala nohama a přišlo mi to překvapivé. Uvidíme, jestli jí to bude bavit.

Jak budeš napomáhat své dceři k tomu být případně také úspěšnou sportovkyní, nebo je to pro tebe nepřijatelné, aby se dostala do světa, který jsi zažila i ty?
Pár let zpátky jsem si říkala, že bych děti nikdy na vrcholový sport nedala, ale čím jsem starší a vnímám, jak funguje svět kolem, tak svět sportu je ještě hodně milosrdný. Nevadilo by mi, kdyby si sport vybrala závodně, za předpokladu, že ji bude bavit a že bude dělat činnost, ať už je to cokoliv, ale hlavně s radostí a láskou a já ji budu podporovat. Pokud by to byly běžky nebo biatlon, tak by mě to potěšilo, ale kdyby to byl jiný sport, bude mě to těšit taky. V biatlonu bych jí mohla trochu pomáhat, ale pokud bude paličatá po mně, tak si to stejně udělá po svém.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme