Hostem pondělní sportovní talkshow Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byla bývalá akrobatická lyžařka a skikrosařka Nikol Kučerová. Jakým všem disciplínám se věnovala během profesionální kariéry? Jak vzpomíná na její tři účasti na olympijských hrách? Kdy padlo rozhodnutí, že už se nebude prohánět na lyžařských svazích? Co nyní předává mladým britským závodníkům? Jak se cítí v roli předsedkyně komise sportovců Českého olympijského výboru?

Praha 16:55 8. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Niki, teď už jsi bývalá skikrosařka. V čem všem jsi závodila?
Jako malá jsem jezdila na kole, ale to nemělo se sněhem nic společného. Jezdila jsem bikros, byla to extrémně zábavná disciplína, ale rodiče nás u toho s bráchou pak nechtěli držet moc dlouho. Čím jsme byli starší, tím víc tam bylo zranění.

Takže vás dali na lyžování?
Ano, alpské lyžování nevypadalo tak hrozně. My jsme to začali dělat tak, že jsme to dělali několik let současně, ale pak už to nešlo. Měli jsme s oddílem přípravu na ledovcích a už se to s tím kolem nedalo moc stíhat. Lyžování byl taky hezčí sport, protože když se podíváš na fotky z lyží a z kola a bláta, tak ten sníh vypadá trochu lépe. Naši měli rádi hory, bydlím pod horama a v sousedství bydlel trenér.

Kudy vedla cesta do akrobatického lyžování?
Skikros patří do akrobatického, ale za mě to s tím úplně společného moc nemá, jako spíš s tím aplským. Většina skikrosařů začíná s alpským lyžováním.

Vysvětli mi, co patří kam?
Alpské lyžování, to je sjezdové lyžování. Obří slalom, sjezd, super-G. V dětském věku se jezdí v podstatě všechno, i když já za svoji kariéru jela sjezd asi jen jednou někde v Itálii a byla jsem ráda, že jsem to přežila. U nás ale nejsou podmínky ani na trénování. Víc jsem jezdila obří slalomy a slalomy.

Skikros patří pod akrobatické lyžování. Jedou čtyři najednou, dráha, skoky, zatáčky...

Co dalšího patří do akrobatického lyžování?
Slope style, mogus – což jsou boule, takové ty Valenta skoky...

Každou kategorii bych označila jménem, třeba Lindsey Vonnová.
Lindsey Vonnová je alpské lyžování, Nikola Sudová jsou boule, Ester Ledecká dělá všechno, ale ona dělá alpské a snowboard. Disciplín je hodně a skikros se kdysi nějakým záhadným způsobem dostal pod akrobatické lyžování, ale v podstatě to je jediná akrobatická disciplína, která jede na čas, a ne na body. My jsme jediní, co jedou, a kdo je první v cíli, tak vyhrál.

Komise sportovců má novou předsedkyni. Svobodu po vlně kritiky za výroky o Ukrajině nahradila Kučerová

Číst článek

Rychlost tedy není tvůj nepřítel, ale spíš kamarád?
Mám ji ráda, ale je to něco, čeho se bojím. Zároveň to ale člověka přitahuje.

Jak moc tě láká to nebezpečí?
Láká, protože to je překonávání sama sebe, to je ten adrenalin. Je to ale vždy nebezpečí do určité míry, něco, na co si musím alespoň trochu věřit. Když jsem začínala se skikrosem, tak jsem si některými věcmi vůbec nebyla jistá, ale stačilo, že tam byl trenér a ten mi řekl, to dáš. Koukej, oni to dali taky, a když to dají ostatní, tak to dáš taky. To byl i jeden z důvodů, proč jsem změnila alpské lyžování na skikros.

Niki, za svoji kariéru ses účastnila tří olympijských her. Byly to největší úspěchy, nebo za to považuješ něco jiného?
To je pro mě strašně těžká otázka. Olympiáda je highlightem, kam chce každý, kdo dělá olympijský sport. Já jsem si dlouho nepředstavovala, že bych tam vůbec mohla být.

A pak hned třikrát.
Vůbec jsem to netušila. Chtěl jsem se dostat už do Vancouveru, tenkrát jsem jezdila slalom, byla jsem dokonce i v širší nominaci, ale tu sezonu jsem jezdila strašně špatně. Bylas jsem hrozně nervózní, potřebovala jsem si to vyjet a vůbec mi to nešlo, takže mi to uteklo. Už předtím jsem jeden skikros zkusila, pak jsem ten rok zkusila pár Světových pohárů ve skikrosu a začalo mě to bavit. Po Vancouveru jsem se rozhodla, že půjdu touhle cestou, ale ne kvůli olympiádě, ale proto, že mě to chytlo a říkala si, že uvidím. Když jsem se dostala do Soči, tak si pamatuji tu obrovskou nervozitu. Než jsem tam odjížděla, strašně jsem se bála, že se třeba zraním a nepojedu tam. Uvěřila jsem tomu až ve chvíli, když jsem seděla v letadle. Tehdy jsem si říkala, že dám olympiádu a pak třeba skončím. Vím, že když jsem dojela ten závod, moc se mi to nepovedlo. V cíli jsem se ale rozhodla, že dám ještě jednu. Připadalo mi, že čtyři roky jsou strašně dlouhá doba, ale vydržím to. Uteklo to strašně rychle, byla další olympiáda v Pchjongčchangu a pak jsem si zase říkala, že skončím. Pak jsem si říkala, že ještě jeden rok... ostatní si ze mě dělali legraci, že ještě vydržím do Itálie. Trochu mě to lákalo, ale řekla jsem si, že asi dobrý.

Soči, Pchjongčchang a Peking. Jak bys ty olympiády porovnala zážitkově?
Celkově nejhorší byl asi Peking, protože to bylo covidem hodně ovlivněné, nic jsme nemohli, pořád jsme museli nosit masky přes obličej. Teď mi to přijde neskutečné, ale jsou to jen dva roky zpátky a žili jsme tady v tom všichni. V té vesnici to bylo extrémně přísné. Každý den testy, nervozita, kdo přijde nakažený. Celková atmosféra byla hodně ovlivněná, protože jsme nemohli chodit ani na ostatní sporty. Byla jsem se podívat jen na biatlonu a tam jsem strašným způsobem zmrzla. Bylo to nejhorší i co se týče trati, protože trať v Pekingu byla malá, nebyla ani zábavná. Olympiáda v Soči byla sice taky kontroverzní, ale ta trať tam byla skvělá, byla obrovská a nikdo z nás nic takového nejel, tak to byl obrovský adrenalin a to samé byl Pchjongčchang. Peking byl dost zklamáním.

V Pchjongčchangu si vyjela 14. místo, ale říkala jsi, že spokojená nejsi. Když to zpětně reflektuješ, pořád nejsi spokojená?
Myslím, že ve mě ty úspěchy a neúspěchy dozrávají a časem si toho budu vážit víc. Vím, jak jsem jezdila a i v tom Pekingu jsem nejezdila špatně. Máme na lyžákách takové čipy a to nám měří časy, jak tréninky, tak kvalifikace. V Pekingu jsem měla všechny časy kolem šestého místa, takže pak víš, na co máš a o to větší zklamání je pak ten výsledek. Vím, že v Pchjongčchangu tam jsem si i věřila, šlo to, ale nedopadlo to. Někdo ti tam vybočí, někdo vjede a do poslední chvíli nevíš, co se stane. Zklamání v cíli je, i když pak třeba časem to hodnotíš, jako že to bylo fajn.

Niki, jak nebezpečný je skikros?
Záleží, jak se na to koukáš.

Já na to koukám tak, že jedu hlavou dolů z kopce a vedle mě do mě šťouchají další tři, co chtějí jet rychleji.
Hlavou dolů nejedeš, ale to, že do tebe někdo šťouchá není tak strašné. Oni jedou podobně rychle jako ty, takže to je stejné, jako když jdeš s někým na ulici a předbíháš ho. Nevzniká tam větší bolest.

Ale ty spadneš v rychlosti.
Ano, to je horší. I ty skoky a boule, ale nevím, jestli je víc zranění z nich, nebo z toho, že do něj někdo strčí.

A když to porovnáš s ostatními disciplínami?
Myslím, že trochu víc než v alpském lyžování, ale zase třeba ve sjezdu a v super-G jezdí rychleji. My jedeme podobně rychle, jako jezdí obří slalom, takže průměr 60 km/h, dostáváme se k 90 km/h. Někdo říkal, že loni na skoku měli kluci na odrazu 100 km/h.

Jaké máš za sebou zranění?
Měla jsem jedno atypické, vleklé, že jsem měla stres syndrom. Přinesla jsem si to z alpského, dva roky jsem se s tím plácala...

Co to je?
Strašně mě bolela holeň. Je to něco, jako když máš ucpané karpály na rukou, tak jsem to měla v lýtku a strašně mě bolela holeň. Pak už jsem jezdila na několika ibalginech a nikdo mi nedokázal pořádně říct, co to je.

To mám asi taky, když si jednou za čtyři roky nasadím lyžáky...
Mě už to budilo i v noci a z chronických zánětů mi to přešlo v tohle. Nakonec mi to Radek Kebrle odoperoval, prořízl mi svaly na noze, takže mi celou nohu od kotníku ke koleni prořízl. Byla z toho strašně dlouhá rekonvalescence, strašně dlouho to bylo napuchlé. Sám mi řekl, že neví, jak to bude fungovat, ale pomohlo mi to. Znovu bych do toho ale nešla, to bych radši skončila. Měla jsem ještě utržené koleno, vazy, meniskus, ale to je u nás jako rýmička. To má skoro každý lyžař. Mám taky ramena trochu pochroumaná. Bylo to většinou z nějakých pádů.

Jak se z toho člověk zotavuje psychicky?
Ideální je, když se nezraníš tak, aby sis nemohla znovu stoupnout a jet znovu. Když jsem si utrhla to koleno, tak to ani nebyl žádný velký pád, bylo to takové nenápadné. Doktoři mi pak říkali, že jsem to měla asi už natržené, že jsem si to natrhla v Soči. Byla to jen otázka času, protože vaz ubýval, až zmizel. Pak jsem se dlouho bála, že se budu bát. Bylo to ale nakonec docela v pohodě. Návrat na lyže jsem tehdy asi uspěchala, spoustu věcí bych udělala jinak, ale hlava byla v pohodě.

Fungovala jsi s nějakými psychology, nebo to zastali členové týmu?
V tu chvíli jsem nikoho neměla, to pak přišlo až v pozdější fázi kariéry, kvůli sebevědomí. Kvůli zranění ale ne.

Nebylo to potřeba?
Možná jo, asi bylo, ale už je to pár let zpátky a všechno se vyvíjí. Dnes lidi pracují se spoustou odborníků a je to dobře. Mně hodně zafungovali fyzioterapeuti, protože oni jsou napůl také psychoterapeuti.

Kdy přišel ten první impulz, že chceš skončit?
Vždycky jsem si říkala, že po sezoně a uvidím. Tohle jsem si říkala několik let. Pak to bylo ohraničené olympiádami, pak i zklamáním, že jsem chtěla dokázat víc. Po olympiádě je vždy mistrovství světa, tak jsem si říkala, že pak. Pak je ale vždy rok, kdy není nic, což se stalo teď, že loňskou sezonu jsem jezdila, to bylo loni v Bakuriani, tam se mi to líbilo a chtěla jsem tam jet. Nechtěla jsem končit Pekingem, který se mi vůbec nepovedl. Po sezoně už jsem si říkala, že v další sezoně není ani vrchol. Měli jsme to komplikované v tom, že nás na začátku roku opustili trenéři před prvním závodem Světového poháru. Druhý trenér nám to řekl to ráno, kdy jsem měla nastoupit řekl, že končí i on. Ten první trenér nám to řekl asi týden předtím. Já jela až na druhý svěťák a tam to řekl ten druhý trenér. Zachraňoval mě pak David Bakeš ze snowboardu. Ta sezona byla hodně punk. Na poslední závody do Kanady jsem letěla se svojí mamkou, neměl se mnou kdo jet. Mazala jsem si lyže sama a říkala si, že ve svém věku, že to něco stálo a znovu si shánět tým... řekla jsem si, že je to asi znamení, že bych to měla ukončit.

Spolupráci jsi měnila už v přípravě do Pekingu, kdy jsi začala spolupracovat s jinou kondiční trenérkou?
Tenkrát jsem věděla, že do Pekingu chci a byla to super změna.

Máš ráda změny v přípravě?
Ano, potřebuji změny.

Ale asi ne, aby tě opustil trenér...
To byla trochu nepříjemná změna a psychicky to moc nepřidá. Změny v tréninku ale potřebuji. To je na skikrosu super, že ani jeden den není stejný. Mění se počasí, skoky a ta změna s kondiční trenérkou Danou Jandovou v létě byla skvělá. Do té doby jsme nějakou atletiku dělali, ale až s ní jsem zjistila, co opravdu atletika je, a naučila jsem se běhat. Měla to zmáknuté, je to profesionálka a mě to bavilo a to byl možná i jeden z impulzů, proč jsem neskončila hned po olympiádě a dala jsem si s ní jedno léto.

Konec ale pak přišel. Jak moc ti to chybí?
Chybí mi to hodně. Nechybí mi tedy letní tréninky. Na jaře jsem si říkala, Dančo, šla bych si s tebou někdy zaběhat. Nechybí mi ale ten dril, že musím každý den na trénink, do posilovny. Ani jsem nečekala, že to bude takové, ale opravdu to to tělo potřebovalo a hlava to potřebovala. V létě jsem dělala minimum, až jsem se občas styděla, že se nehýbu.

Jak skikrosařka v důchodu sportuje dál?
Sportuju, ráda jezdím na kole, ale letos jsem toho najezdila ostudně málo. Můžu si dělat, co chci. Ocitla jsme se v posilovně a říkala si, co mám dělat, když nemusím. Prostě nemusím. Zajdu si na tenis, na stěnu zalézt, ale potřebuji k tomu většinou nějaké parťáky, takže to je složitější. To ježdění z kopce a skoky mi chybí. O tom se mi zdá.

V květnu jsi pověsila kariéru na hřebík, tak čemu se věnuješ teď?
Začala jsem trénovat, ač jsem si nemyslela, že to někdy budu dělat. Na jaře jsem seděla doma, představila jsem si, že bych od pondělí do pátku měla ten stereotyp a musela někde sedět zavřená uvnitř, tak se mi udělalo špatně. Omlouvám se, vím, že mě to jednou čeká a nevyhnu se tomu. Říkala jsem si, že když tam možnost přišla a můžu být na horách a předávat zkušenosti, tak to aspoň k něčemu bude, co jsem se naučila.

Komu to předáváš?
V současné době to předávám mladým britským talentům.

Jaký je rozdíl v mentalitě a jak bojuješ s jazykovou bariérou?
Je to znát, musím používat výrazy, které jsem nikdy nepoužívala. Vysvětlovat v angličtině věci o technice je docela náročné a navíc to jsou Britové a já byla vždy zvyklá na Kanaďany a Američany. Tihleti sedmnáctiletí, těm bychom nerozuměli ani česky, tak jim nebudeme taky rozumět. Je to ale v pohodě, jsou hodní, váží si toho, chtějí to dělat, a baví je to. To je pro mě důležité a snažím se jim ukazovat cestu a nabízet možnost tréninku.

Kde tedy trénujete?
Potkáváme se na soustředění. Většinou v Rakousku na ledovcích, v létě jsme měli taky ledovec a jedno soustředění ve Španělsku.

Je v roli trenérky něco, co tě šokovalo, nebo si to vnímala už jako svěřenkyně?
To asi ne. Spoustu věcí jsem vnímala, protože jsem často byla s trenéry jedna na jednoho nebo dva na jednu. Je to ale jiné, náročné. Překvapilo mě třeba, že jsme jeli poprvé na ledovec, nevzala jsem si lyže, a najednou jsem na kopci stála a nemusela být ta, kdo jezdí. Říkala jsem si, jak je to zvláštní, že nemusím nic nacvičovat.

Chyběla ti zima?
Myslíš sníh?

Narážím na to, že jsi říkala, že jsi zimomřivá?
Strašně, já jsem nejzimomřivější člověk na kopci. Já tu zimu ale miluju, ale je mi strašná kosa.

Takže se to nedá vycvičit? Říkala jsi, že jsi jezdila s několika vrstvami...
To jezdím pořád, i závody. Většina lidí má jedno termoprádlo, já mám dvě až tři vrstvy. A vyhřívané ponožky, bez toho bych do lyžáků nevlezla. Ale to má hodně lidí. Znám ale taky dost lidí, co jezdí bez ponožek, ale jsou to většinou Kanaďané. Když vlezu do zimy, klepu se i ve městě.

Zahraniční skikrosaři včetně českých bojkotovali závody v Rusku, nastoupili jen domácí závodníci

Číst článek

A v roli trenérky je to horší, nebo lepší?
Zatím jsme těch extrémně zimních dní neměli, ale je to jiné, protože teď na sobě nemám tu vrstvu závodního oblečení, která mě pěkně hřála. Pořád vychytávám, čím to nahradím.

Niki, co si má veřejnost představit pod tvojí další funkcí – předsedkyně olympijské komise sportovců?
To je zastupování sportovců. Jsme hlasem sportovců na Českém olympijském výboru, máme hlas ve výkonném výboru, tam musím chodit. Podílím se na fungování, radím se s komisí a chodíme jednou za rok na plénum a snažíme se dělat to nejlepší pro sportovce. Pokud něco potřebují, mají problém, tak se na nás mohou obrátit. Pokud olympijský výbor něco chce po sportovcích, tak fungujeme jako takový kanál. Jsme sportovci, ale známe lidi na ČOV a zároveň organizujeme akce, jako třeba cenu Jiřího Gutha Jarkovského, děláme workshopy a spoustu dalších věcí. Dá se toho dělat hodně, ale tím, že to děláme dobrovolně, tak je ten čas omezený.

Je to dobrovolnická pozice. Je to taky věc, co tě baví?
Jo, pořád mě to baví a ve chvíli, kdy mě to přestane bavit, tak bych to měla přestat dělat. Ty jsi jedna z těch novějších, takže ti novější jsou akčnější, ti, co jsou tam déle, tak mají méně času. Já jsem v té době kariéru končila, tak jsem si řekla, že bych to mohla vzít. Nedovedu si představit, kdybych ve sportu pokračovala, tak bych to nezvládala. Sešlo se to a dohodli jsme se.

Je to krok i ke sportovní diplomacii?
Studovala jsem ji při Českém olympijském výboru. Možná, třeba jo a uvidím, jestli mě bude potřeba a jestli v tom budu spatřovat smysl do budoucna. Je to něco, čemu rozumím, i když jsem vystudovala něco jiného, tak mi to přijde logické.

Jak moc se komise věnuje přípravě sportovců na druhou kariéru?
Snažíme se tomu věnovat čím dál tím více, protože vnímáme, že to sportovce pálí poměrně dost. Na ČOV je komise duální kariéry, která podporuje sportovce, pokud si vyberou studium. Možnosti jsou ale vždy omezené financemi. My teď vymýšlíme, co dál dělat, jak být sportovcům blíž. Mezinárodní olympijský výbor nabízí spoustu programů, tak se je snažíme využívat.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít