Pithart: Československo neuznávalo menšiny, národy spolu nedržely. I proto nás lehce obětovali v Mnichově
Vznik Československa provázelo mnoho jednání, nejdřív v zahraničí. Zásadní roli sehráli krajané. „Spousta lidí narukovala do americké a kanadské armády. Bylo to víc Čechů než Slováků, kteří bojovali proti centrálním mocnostem. Taky sbírali peníze na akcích, se kterými pak disponoval Tomáš G. Masaryk. Měli plné právo rozhodovat o budoucnosti soužití obou národů, což poprvé prohlásili v Clevelandu,“ říká historik a právník Petr Pithart.
Dokument projednaný, přijatý a podepsaný v Clevelandu měl v budoucím Československu zajistit pro Slovensko úřední jazyk slovenštinu, samostatné soudnictví, správu a sněm.
O tři roky později, 31. května 1918, se ve Spojených státech setkaly tři emigrantské organizace – Slovenská liga, České národní sdružení a Svaz českých katolíků. Vydaly společné prohlášení. Do historie to vešlo pod názvem Pittsburská dohoda.
V politickém programu bylo konstatováno společné úsilí o spojení Čechů a Slováků v budoucím státě, a to spolu s dalšími ujednáními, která se týkala budoucích česko-slovenských vztahů a uspořádání státu. Definitivní slovo měli mít až po válce svobodně zvolení poslanci Národního shromáždění.
Všichni signatáři včetně Masaryka tímto dokumentem přijali politický a morální závazek.
Své hrálo náboženství
Přestože byly mezi Čechy a Slováky rozdíly národnostního charakteru, odlišný byl i jejich historický vývoj. Slovensko bylo svázáno s Uhry.
A svou roli sehrála i náboženské vyznání. Čechy byly většinově protestantské, Slovensko jednoznačně katolické. To se ale „tak nějak přehlédlo“, protože zásadní byl počet obyvatel nové republiky.
Tři miliony Němců se rázem staly menšinovou národností, dominantní postavení měl de facto uměle vytvořený národ československý.
‚Když se mě ptali, do jaké strany jsem patřil, řekl jsem: Do školky!‘ Příběhy Němců vyhnaných z Čech
Číst článek
„My jsme Slováky nezbytně potřebovali – a bylo to důležitější než slovenské předsudky, případně jejich tíhnutí k Uhrám,“ popisuje Pithart. „Celkové směřování obou národů bylo spíš směrem k sobě, ale forma sblížení zůstala nevyřešena. A z dálky se pořád ozýval ten Pittsburgh.“
Slib pro Slovensko zůstával ale platný – píše o tom i historik Jan Rychlík: „Stala se jakousi magnou chartou slovenského autonomismu. Protože je v ní explicitně vyjádřen požadavek autonomního postavení Slovenska, přičemž ovšem opět slovenští signatáři chápali pojem autonomie velice široce.“
Z dohody byl cár papíru
Kritika směrem k Masarykovi neustávala – jeho lidé oponovali, že v dohodě bylo také uvedeno, že rozhodnou až „lidé doma“.
„Ale lidu, zvláště pak slovenskému, tato příležitost nikdy dána nebyla. Od vzniku Ústavy v roce 1920 – kde o tom nebylo ani slovo – se to už neřešilo,“ vysvětluje napětí Pithart.
„Jednání v Saint Germain trvala dlouho, doslechlo se, že se tam o žádné autonomii pro Slováky nejedná. Takže se tam na falešný pas vypravil Andrej Hlinka, ale i tak se na jednání nedostal,“ přibližuje Pithart a pokračuje:
„Byl z toho velký skandál, protože jsme hned na začátku společné republiky zatkli a uvěznili nejznámějšího reprezentanta Slovenska. Opravdu právo porušil, ale mělo se to vyřešit jinak. A právě za ním šli v jednotě i slovenští katolíci.“
'Problém dneška je především mravní.' Poslechněte si unikátní záznam hlasu T. G. M.
Číst článek
Celá další desetiletí společného státu pak provázely různorodé rozmíšky či pohledy na věc, včetně otázek „kdo na koho doplácí“, případně „doplatil“, stejně jako se neustále objevovala Pittsburská dohoda, která se stala jen „cárem papíru“. Závazky v ní formulované skončily jako v dětské říkance: „Sliby se slibují, blázni se radují“.
Stal se tedy tento nesplněný slib, daný při vzniku státu, základem dalších problémů Československa? Historik a právník Pithart jednoznačně souhlasí: „Slib politika a státníka je prostě slib, který se musí dodržet. Případně říct: ,Promiňte, já jsem se mýlil‘. A k tomu tady nebyla odvaha.“
„Dlouho se s námi, s Československem, počítalo jako se svorníkem, proto bylo tak velkým zklamáním, že národy a národnosti žijící uvnitř spolu nedrží. I proto, a také proto, jsme byli tak lehce obětováni v Mnichově. My jsme neuznávali menšiny, my jsme byli národní stát,“ uzavírá Pithart.
Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy, audio je nahoře v článku.
