To gesto chápu, reaguje na mezivládní roztržku Pithart. Podle Radičové společnost nemůže mlčet

Praha/Bratislava 11. března 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Začnu citátem: „Když hodnotově oslabíme zahraniční politiku, můžeme ztrácet přátele. Je mi líto, že se to děje”. To jsou slova prezidentky Zuzany Čaputové. Ztrácí Slovensko v Česku přítele?
Petr Pithart: Doufám, že ne. Děláme a uděláme všechno pro to, aby to tak nebylo. To je taky na občanské společnosti. Ale ostatně vláda dala najevo hned druhý den, že myslí taky na Slovensko. Ve čtvrtek se tu objevil předseda Progresivního Slovenska Michal Šimečka. Mluvil s řadou ministrů, nakonec i s premiérem a tím to vláda vyrovnala. Krok možná některé překvapil. Někteří Slováci si možná říkali, že jsme je odepsali, ale tím se to zkorigovalo. Za to vládu chválím.

Překvapil tento krok Slováky?
Iveta Radičová: Část společnosti žije od momentu voleb v hlubokém překvapení. Situace na Slovensku se radikálně mění, a to hlavně v oblasti právního státu. Takže ano, vláda dostala mandát od voličů, ale společnost v takové situaci nemůže a nemá mlčet. Jsou to tedy nejen výroky, které se týkají  Putina a zahraniční politiky, ale i velmi reálné kroky a spory, které na Slovensku probíhají. Určitě jste postřehli problém a protesty okolo trestního zákoníku, okolo tajných služeb, raketové výměny lidí, stranickou okupaci státu bez výběrových řízení v institucích, které mají být nezávislé, a i velký útok na Ústavní soud. Takže je to nakupené a nahromaděné, hodnotově a postojově je to úplně jiná situace, než byla v předcházejícím období. Proto to není překvapení – pokud  můžu použít toto slovo – tím, že se to děje, ale spíš tím, v jakém rozsahu, v jaké hloubce a v jakých oblastech.

Kam podle vás premiér Robert Fico (Směr) Slovensko nasměroval?
IR: Robert Fico je premiérem Slovenské republiky počtvrté a musíme si tento fakt velmi přesně uvědomovat. Dvanáct let vládl způsobem, který bych nazvala churchillovský, a který se dynamicky měnil. Ještě v roce  2017 říkal, že chceme být jádrem EU. V roce 2009 přivedl Slovenskou republiku do eurozóny a do schengenského prostoru.

Dnes je to jiný Robert Fico. Vrátil se z doby, kdy po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové musel podat demisi kvůli obrovským protestům Za slušné Slovensko, které reagovaly na odkrytí propojenosti politiky a zločineckých skupin. Následovalo období po roce 2020 – čtyřicet právoplatně odsouzených špičkových představitelů institucí, které měly garantovat právní stát a nezávislost institucí, jako zkorumpovaných a zneužívajících svoje veřejné postavení. Mezi nimi byl například i předseda speciální prokuratury. Po tomto zážitku, kdy se utahovala smyčka až k politické špičce, nastoupil Robert Fico, který má všechny projevy pomsty, upevnění moci a vládnutí a pevnou rukou, aby se scénář, který zažil před pěti lety, už neopakoval, a aby si zajistil kontrolu nad všemi institucemi právního státu. Je to politik hněvu a pomsty, politik, který šíří strach, a který vnímá, že takové kroky – protože jsou i pod drobnohledem partnerů z EU – nebudou schváleny bez reakce. Důkazem toho je, že už máme na stole i usnesení Evropského parlamentu k tomu, jakým způsobem Robert Fico mění k obrazu svému a na záchranu svých lidí i podobu právního státu. Takže reaguje na situaci, kdy ví, že je kritizovaný za svoje rozhodnutí a za svoje kroky.

Jízda na tygru

Na druhou stranu všichni tři víme, že Robert Fico má mezi lidmi na Slovensku velkou podporu, jinak by se nemohl stát premiérem…?
PP: Ještě zareaguji na paní Radičovou. Je dobře, že to tak systematicky popsala. Jen bych dodal, že on sám má strach. Jeho vláda, to je jízda na tygru, a spolu s ním jsou i mnozí jeho lidé ohroženi. Kdyby všechna ta vyšetřování pokračovala a byla dovedena do konce, tak bychom se možná divili. A on to dobře ví. Ve čtvrtém premiérství tak spíš jede na tygru, ze kterého nemůže seskočit, protože by ho tak říkajíc sežral. A kam směřuje? On nemá kam. Teď jsou kamarádi s Orbánem, a to je ten samý člověk, který nedávno označil Slovensko za odtrženou část Uher. Tohle že je jeho přítel? Pak už zbývá jenom car.

V rámci československých vztahů jste toho hodně zažil. Máte pocit, že lídr slovenské opozice Michal Šimečka (Progresivní Slovensko) má pravdu v tom, když říká, že jsme se dostali do reálně nejhoršího momentu od vzniku samostatných republik?
PP: Po gestu vlády, které chápu, bych to asi se svou letorou nějakou dobu zkoušel. Pozval bych si ho večer do hospody… Sám jsem měl s Mečiarem strašlivé hovory.

To by mě právě zajímalo. Když to srovnáme s obdobím tvrdého mečiarismu, tak skutečně se to dá porovnávat s tím, co teď zažíváme?
PP: Tenkrát to skončilo špatně, ale to už bylo za Klause, ne za mě. Já si v tomto dost věřím. Jsem dobrý komunikátor, toho druhého dovedu tam, kam chci. Ne vždycky se mi to povede, ale on buď ubere, nebo přitvrdí. A to se dneska neděje. Politika je tak hektická, že taková ta havlovská setkání v hospůdkách, která jsou vedle těch formálních strašně důležitá, se už vůbec nedělají. To je hrozná škoda. Čtu teď mnoho pamětí prvorepublikových politiků – polovina politiky se odehrávala v hospodách. Ale nedebužírovali tam. Při společném aktu jídla se prostě dostali blíž k sobě, a dostali ze sebe víc než v kancelářích. Myslím, že je strašná škoda, že si na to dnešní politici neudělají čas. Udělají oficiální večeři v budově Sněmovny, ale to není ono. Já si věřím. Vzhledem k tomu, že jede na tygru, tak bych možná neměl šanci, ale jinak to zkouším do poslední chvíle.

Takže považujete za velkou škodu, že se česká a slovenská vláda na jaře nesejde při mezivládní konzultaci?
PP: Dvakrát za rok se sejdou vlády, zpravidla tam polovina vlády chybí, protože mají něco jiného. Takže si myslím, že to je jen takové formální stvrzení toho vyřčeného nadstandardního vztahu. Ten se musí stvrdit nějakým aktem, a to je ten půlden. Žádná speciální agenda tam není. Spíš si povídají, co je trápí, a co si myslíte vy. To samo o sobě není taková ztráta.

Je to silné gesto. Jak říkám, jsem hrozně rád, že se to zařídilo tak, že sem druhý den přijel muž, který dokázal nemožné. Nemaje jediného poslance, získalo Progresivní Slovensko 18 procent hlasů, on je sám europoslanec. To je něco neuvěřitelného. Tak liberální stranu jsme v Čechách nikdy neměli, takže to je výkon. Věřím, že během volebního období se naučí i porazit Fica. Věřím, že to jsou poslední léta jeho vlády.

Ficova poslední léta?

Věříte, že to jsou poslední léta vlády Roberta Fica?
IR: Dovolte mi nejdřív velmi stručně připomenout smysl společných jednání vlád Slovenské a České republiky. Dohoda o společných jednáních obou vlád – ne setkáních nebo konzultacích, ale doslova jednáních – byla podepsána v květnu 2011. Měla jsem tu čest, že jsem tuto dohodu uzavřela za Slovenskou republiku osobně, v té době s premiérem Petrem Nečasem. První společné jednání se mělo uskutečnit 28. října 2011 – datum nebylo náhodné. Jednání mělo pevný program, kde byla předtím také diskutovaná a konzultovaná společná usnesení a témata v té době společného zájmu, což byla energetika, téma společné obrany, ale i téma dvojitého občanství a tak dále. Takže to původně nebylo zamýšlené a myšlené jen jako nějaké skoro neformální setkání a konzultace, ale opravdu vážné jednání dvou vlád sousedních států s připravenými společnými usneseními našich společných zájmů.

První jednání v roce 2011 se ze známých důvodů neuskutečnilo – nepodařilo se mi získat důvěru vlády. Vždyť jen jestli si vzpomínáte na téma eurovalu a evropských otázek… Nikdy nezapomenu na osobní dopis od pana Pitharta, který mi v té situaci poslal. Dokonce bych ho uměla i citovat. Ještě jednou vám za něj velmi děkuji, velmi mě tehdy podpořil a povzbudil. První reálné jednání se tedy uskutečnilo v roce 2012, kdy už byl premiérem Robert Fico. Až postupně se změnil formát do takové – jak to správně popsal pan Pithart – ne velmi závazné a nekonkrétní podoby. Spíše se to změnilo na signál nadstandardních vztahů a vazeb.

V této konstelaci reakci vlády pana Fialy chápu, protože zůstávají vazby a jednání ve standardní podobě. Na bilaterálních jednáních a na setkáních na úrovni ministrů se v zásadě nic nemění. Někteří ministři se odmítají setkat, bude to na úrovni státních tajemníků z české strany. Ale je to důležitý signál a reakce na výroky, které byly a jsou dokonce urážlivé i vůči české vládě – výroky typu, že je česká vláda na straně války a on je na straně míru, prohlášení, že Západ podporuje bratrovražednou válku mezi Slovany, jsou útokem a opravdu nevhodným vyjádřením na adresu jiných vlád. Taková vyjádření jsou příliš přes čáru. Takže z tohoto hlediska a pohledu rozumím reakci české vlády, že se rozhodla pro takový krok, pro jaký se rozhodla.

Co se týče budoucnosti s premiérem Ficem – má opravdu významnou podporu v populaci Slovenské republiky a ještě ji zvětšil tím, že svojí velmi ostrou, tvrdou rétorikou a svojí otevřeností vůči konspiračním teoriím oslovil doslova a do písmene i extrém, který ho v těchto volbách volil. A on se snaží si tyto voliče, kteří dlouhodobě nejsou přívrženci demokratického systému, udržet. Konstatuje, že demokracie selhala – že nemá šanci a neumí reagovat na zásadní krize a problémy, že naopak jdeme z krize do krize a rozšiřujeme nejistoty. Takže se posunul i z hlediska podpory ve společnosti právě do voličské základny, která do těchto posledních voleb neměla parlamentní zastoupení. Změna spočívá i v tom, že se stali součástí vlády přes stranu Směr i přes Slovenskou národní stranu (SNS). V tom je třeba číst hodnotový posun, kterého jsme svědky.

A jestli se to udrží déle? Pokud se podaří nabídnout voličovi přesvědčivou alternativu, pokud se ho podaří přesvědčit nejen racionálními argumenty, ale i pozitivní emocí, že demokracie stojí za to, abychom ji jednoduše nevylívali z vaničky, a že stojí za to dát šanci demokratům. Ještě mi dovolte dodat – vždy když jsme dostali na občanskodemokratické části spektra šanci vládnout, tak jsme moc neudrželi. To byly předčasné volby druhé Dzurindovy vlády, předčasné volby mojí vlády, opakované chaosy a nestabilita, předčasné volby Matovičovy a Hegerovy vlády… Máme na ramenou zodpovědnost, že jsme nedokázali přesvědčit voliče, že umíme být stabilní alternativou k Ficově vládě pevné ruky.

PP: Obdivuji preciznost ve vyjadřování paní Ivety Radičové. Má to srovnané, nepoužívá silná slova. Vyhýbá se jim. 

Vy byste je použil?
PP: Já jsem se na to nezeptal, ale pořád předpokládám, že za určité situace se do politiky může vrátit. Mám tu výhodu nebo nevýhodu, že už se do ní nevrátím. Jsem daleko drsnější ve vyjadřování a její kolegové taky. Ale paní Iveta je uměřená s to obdivuji. Já už toho nejsem schopen. Už jsem moc subjektivní k tomu, co řekla. Přešla ten zázrak – tak se to nám jevilo – osmileté Dzurindovy vlády, dvě vlády za sebou.  Uskutečnily se reformy, které jsme my dlouho doháněli. Ne vždycky jste si to zpackali. Osm let je solidní nadprůměr. 

„Slovensku pořád věřím“

S výhledem na nadcházející prezidentské volby na Slovensku – jaké měsíce podle vás Slovensko čekají?
PP: Slovensko je – to je zase taková zkratka – up and down. Kolikrát překvapuje svět, třeba v kritickém roce 1994, a překvapuje i samo sebe. Je schopno sebeobrany. Demonstrace, o kterých mluví paní Iveta Radičová, to si u nás nedovedu představit, že by se v patnácti městech sešla tak početná demonstrace. Slovensku pořád věřím, že se překvapivě může dát na cestu voličské nápravy. Slovensko překvapuje a má v sobě pořád ještě ohromnou energii. To my jí v tuto chvíli moc nemáme. 

Kdybyste viděla, že je to s československými vztahy špatné a že to je se slovenskou politikou tak, jak si nepředstavujete, měla byste tendenci do toho znovu zasáhnout?
IR: Děkuju za důvěru, těchto slov si nesmírně vážím. Ano, máme v sobě sílu říct dost, když se to řítí zlým směrem. Takovou sílu jsme projevili roce 1998, ale za cenu, že právě první vláda Mikuláše Dzurindy byla zleva doprava… Takový mix, který v tom čase ani nedokázal dospět k nějakým zásadnějším reformám. Ty se dařilo prosazovat až za druhé Dzurindovy vlády, která byla vládou středopravicovou. Takže umíme najít společný cíl, společný zájem, když vidíme, že se řítíme způsobem, který nás na konci obere o to, čeho si stále ještě vážíme, a to jsou naše svobody, kterých jsme dosáhli, ale i šance, že budeme rovnocennou suverénní součástí nejúspěšnějšího a taky nejbohatšího spolku, který tento svět vyprodukoval, a tím je EU. Je to spolek, který vznikl proto, aby udržoval v rámci svých vztahů mír. A co aktuálnějšího zažíváme, než takový požadavek. Takže když to dokážeme, udržíme vazby a vztahy a znovu se vzepřeme a zastavíme vzhlížení k diktátorskému systému anebo k autokracii, kterou představuje Putinův režim, tak potom naše země začne být i pro naše děti opětovně přitažlivou a nebudou nám ty nejkvalitnější mladí lidé utíkat do zahraničí, nebudou utíkat na studia na českých vysokých školách, ale většina zůstane doma.

Co se týká vaší otázky – myslím, že svůj příběh politiky na Slovensku jsem už dopsala. A pokud mohu být pomocná nástupu nové generace, tak se jí snažím být nápomocná aspoň minimálně tím, že jí nebudu překážet.

PP: Bylo mi ctí, paní Iveto, že jsem s vámi byl „na drátě“, teď už bych musel říct na bezdrátě. Moc zdravím do Bratislavy nejen vás, ale všechny Slováky. Rozum do hrsti a vydržet. Strašně na vás myslíme. Pořád jste kousek našeho, ne tak jak to bylo za čechoslovakismu, ale  v srdci i v hlavě. Vydržte, vydržte! 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize.