Kriegel chtěl únor 1948 tvrdý, prosazoval revoluci se vším všudy, říká historik Groman
Na knize o Františku Krieglovi pracoval 20 let. „Během Lidových milic byl tím tvrdým komunistou, který řekl ne, toto má být revoluce se vším všudy – až pamětníci ho později stylizovali do toho rozumného,“ říká publicista a historik Martin Groman.
František Kriegel byl spolutvůrcem Lidových milicí, jak to v té době myslel?
Na začátku, v únoru 1948, šlo opravdu do tuhého. Můžeme na tom ilustrovat, kde se kniha odchyluje od toho svatého obrazu, který z Kriegla pamětníci dělali, když ho stylizovali do toho rozumného.
Kriegel věřil, že je chyba v lidech, ne v systému. V roce 1968 nepodepsal kvůli zásadám, nešlo o hrdinství, osvětluje historik Groman
Vždycky se vyprávělo, že Kriegel věřil ideji komunismu, věřil, že se má bojovat i se zbraní v ruce, což sám prokázal na frontách druhé světové války, kde za ideu opravdu se zbraní v ruce bojoval.
Když se pak podíváte, co tehdy vypovídali pamětníci při prověrkách uvnitř komunistické strany nebo při výsleších v padesátých letech, ten obraz se začne trochu proměňovat. A je dost zjevné, že Kriegel patřil k těm lidem, kteří v komunistické straně prosazovali, že Únor má být opravdu tvrdý.
Zatímco Rudolf Slánský a Josef Pavel, který velel Lidovým milicím, řekli ne, nebude se střílet, v novinách nesmí být titulky „Komunisté střílí do lidí“, Kriegel byl mnohem tvrdší a prosazoval revoluci se vším všudy. Později ho stylizovali do „toho rozumného“, ale myslím, že tehdy takový nebyl.
Co bylo mezi Lidovými milicemi a moskevským protokolem?
Mezitím se vyšvihl do pozice jediného náměstka ministra zdravotnictví. V podstatě ten úřad řídil a v době politických procesů si na něm vylámal zuby, protože byl příliš radikální a příliš tvrdý na spolupracovníky.
Archiváři objevili dosud neznámé nahrávky z procesu s K. H. Frankem. Je na nich i Milada Horáková
Číst článek
Oni mu pak začali „mazat schody“, jak to tak bývá. A v dobách politických procesů, kdy se konaly různé schůze, kritiky, sebekritiky, říká velmi přesně jednu věc: „Jsem pravověrný komunista. Neškodím straně, nejsem žádný škůdce, ale jsem zvyklý, že co chci, to se stane. Jsem zvyklý velet – jako lékař, jako voják.“
On neměl jinou zkušenost. Tehdy byl lékař na úrovni pánaboha, co řekl, to platilo. I proto se ta kniha jmenuje Voják a lékař komunismu. V Krieglovi jsou tyto dvě pozice, které rozkazují, na to on byl zvyklý.
Proto v politice nemohl být úspěšný – nebyl schopen strhávat za sebou davy na základě sympatií a ideje. Přesně věděl, co se má dělat a jak se to má udělat, a očekával, že to přece mají vědět všichni. Ale tak to nechodí.
František Kriegel je politickou figurou, která v určitou velmi vypjatou chvíli řekla: ,Ne, nepodepíšu‘, i když všichni ostatní říkali: ,Buď rozumný a podepiš‘.
Problém podpisu-nepodpisu v roce 1968 není otázkou Krieglova hrdinství nebo zásady. Podle něj prostě nebylo možné protokol podepsat, protože nešlo o delegaci, ale o unesené komunisty. To, co jim dali k podpisu, nebyla dohoda, ale diktát, a to, co se stalo, byla kapitulace.
Říkal, že je zástupcem lidu, byl lidmi zvolen, zastupuje je a jako takový nemá legitimitu k tomu, aby jednal o mezinárodní smlouvě, která omezí samostatnost státu. Proto navrhuje vrátit se zpátky a projednat vše v parlamentu.
Poslechněte si celý rozhovor, audio najdete nahoře ve článku.
