Vystrčil: Nežili jsme v normálním světě. Přesto jsme touhu po svobodě nevzdali, buďme na to hrdí
„To sdělení bylo, že jsme národem porobeným, který je odsouzený k tomu, aby sloužil a aby poslouchal,“ řekl předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) v projevu, který pronesl k 55. výročí okupace Československa sovětskými vojsky a který si můžete celý přečíst níže. „Naší povinností by mělo být, abychom vždy pomáhali těm, kterým hrozí, že se jim třeba v jiné podobě stane to, co se stalo nám v roce 1968,“ zdůraznil také Vystrčil.
Vážený pane prezidente, vážená paní předsedkyně Sněmovny, vážený pane premiére, vážení ústavní činitelé, členové vlády, milí pamětníci, dámy a pánové, hosté a zejména vy, ke kterým bych chtěl dneska mluvit nejnaléhavěji. To znamená vy, kteří jste rok 1968 neprožili a možná si ani dobře nepamatujete ty roky, co po roce 1968 následně nastaly.
Mně bylo v roce 1968 osm let. V roce 1989 mi bylo 29 let, jsem tedy pamětníkem. A jako miliony dalších v téhle zemi jsem občanem, který si dobře pamatuje, jak se žilo za budování socialismu a komunismu, nevytěsňuju to ze své paměti.
Byla to tenkrát zvláštní doba, já jsem se do ní narodil, prožil jsem v ní své dětství a také mládí.
Rusko se od okupace v roce 1968 nezměnilo, měli bychom si to připomínat, řekl před rozhlasem Pavel
Číst článek
Věřím, že stejně jako u mě, tak u spousty dalších, možná u každého z nás v nějakém okamžiku, v nějakém našem věku nadešel okamžik, kdy jsme si uvědomili nebo jsme ucítili, že nežijeme v té době v normálním světě.
My jsme se vlastně během života v tom nenormálním světě stále častěji setkávali s tím, že jsme něco chtěli dělat a něco jiného jsme potom dělat museli.
Chtěli jsme mít dlouhé vlasy a nesměli jsme, chtěli jsme mít 1. května volno a museli jsme do prvomájového průvodu, chtěli jsme se jet podívat do Rakouska, ale nemohli jsme.
Naopak jsme museli chodit na sovětské filmy, museli jsme číst komunistický manifest a účastnit se různých pochodových cvičení a podobně. Spousta z nás si to tady asi pamatuje.
A co se vlastně dělo? Tím vším, co jsme museli, a většina z nás to dělala, jsme se tak nějak více nebo méně dobrovolně na budování socialismu a komunismu podíleli.
Často jsme z toho asi neměli dobrý pocit a byli jsme nespokojení a snažili jsme se nesmyslnost komunistického systému a tu naši nesvobodu nějak oslabit. A nebyly to jenom vtipy na tehdejší režim.
‚Zkoušeli jsme se osvobodit‘
Také bylo typické, že jsme se někdy snažili to, co děláme, alibisticky omlouvat, že člověk vlastně sám nic nezmůže, tak co by mohl dělat. A tyhle ty stavy alibismu potom čím dál častěji, pravidelně střídala touha se tomu postavit, vzepřít se. Dokázat a dosáhnout nějaké změny.
Pavel: V srpnu 1968 nás přišli osvobodit od nás samých. Bylo to ponížení a zklamání, pamatujme si to
Číst článek
A to se, jak se rok 1968 přibližoval, zesilovalo. My jsme, nebo někteří, zkoušeli věci měnit a zkoušeli se nějak osvobodit. Jestli to bylo všechno dobře, nebo špatně, to se v té době dalo těžko posoudit. Dneska víme spoustu věcí, které jsme tehdy nevěděli.
A když se v roce 1968 zdálo, že by se něco z toho, co chceme změnit, mohlo podařit, tak přijely tanky. Přišli mrtví a přišli zranění a byla jich spousta. A přišlo také jedno jasné připomenutí a varování.
To připomenutí a varování bylo sdělení, že jsme porobeným národem, že jsme národem, který je odsouzený k tomu, aby sloužil, který je odsouzený k tomu, aby poslouchal. Byla to velká deprese a byl to velký smutek.
‚Nikdy se nevzdáváme‘
To, o čem já dneska chci mluvit, je to optimistické, to pozitivní.
My jsme přes to všechno, a to si prosím, uvědomme, my jsme to nevzdali a s touhou po svobodě a s vírou v lepší, příští, jsme žili dál. A potom v listopadu roku 1989 ta chvíle přišla a my jsme získali zpět svobodu a demokracii a dnes ji máme.
Spiklenci věděli o invazi v roce 1968 s předstihem. Nezávislost byla neurčitá, zdůrazňuje historik
Číst článek
A když se ptáme, proč to bylo, tak to bylo proto, že náš plamínek touhy po svobodě nikdy úplně nevyhasl. Ukázalo se, že pokud ho v sobě máme, tak nějaký okamžik může být a je zdrojem veliké síly, velké odvahy a velké energie.
Proto jsem přesvědčen, že si máme dnes s hrdostí připomenout, že jsme svobodomyslný a silný národ. Národ, který se nikdy nevzdává, byť to tak třeba chvilku může vypadat. Nikdy se nevzdáváme. Vzpomeňme si na období naší historie, které jasně dokazuje, že jsme silní, nezdolní a že se nikdy nevzdáváme.
Buďme, prosím, na to hrdí a mějme to na paměti v časech, které dneska prožíváme, a i v tom, co nás čeká.
A pak chci poprosit ještě o jednu věc.
Zatím jsem se zabýval námi tady v České republice.
Prosím, mějme také na paměti, že i proto, jaké máme zkušenosti, by mělo, muselo být naší povinností, abychom vždy pomáhali těm, kterým hrozí, že se jim třeba v jiné podobě stane to, co se stalo nám v roce 1968. My bychom je přece v tom neměli nechat, my bychom je měli podpořit.
Proto skončím tím slavným, tím legendárním, a chovejme se podle této slavné věty: Jsme s vámi, buďte s námi.
Podívejte se na záznam piety:
