‚Republika získala ministra, ale my ztratili dědečka.‘ Přesně před 20 lety zemřel novinář Pavel Tigrid
Přes polovinu svého života strávil v nuceném exilu. Žil v Anglii, v Německu, ve Spojených státech i ve Francii. Živil se různě, třeba jako číšník, novinář, spisovatel i jako politik a ministr. Řeč je o Pavlu Tigridovi, který zemřel přesně před dvaceti lety ve Francii. Stále tam žijí jeho děti, dcery Deborah a Kateřina i syn Gregory.
„Všude na zdi rostlo psí víno, takže dům byl úplně zelený. Současným vlastníkům se to asi nelíbilo. Dole byla knihovna se spoustou knih a s klavírem, na který jsem hrával. Otec měl pracovnu nahoře, to je to okno, které vidíte. Často ho nechával otevřené a zdravil přes něj souseda Roberta,“ vzpomíná chvíli ve francouzštině a chvíli zase v češtině syn Pavla Tigrida, Gregory.
„Doma hodně pracoval. Když jsem byl malý, tak ještě neexistovaly počítače, tak psal na psacím stroji,“ dodává.
Rodina byla pod dozorem tajných služeb už od padesátých let, kdy Tigridovi žili ještě ve Spojených státech. Ve Francii si všímali podezřelých lidí.
Patřil mezi ně i muž, který pracoval ve francouzské bance Société Générale: „Oblékal se velmi elegantně. Nosíval kravatu a měl knírek. Chodíval za otcem každé dva nebo tři měsíce. Mamce se nezdál. Tím, že to byl bankéř, tak měl spoustu ekonomických informací. To mohlo zajímat otce v souvislosti se Svědectvím.“
„Samozřejmě za tátou ale nechodil, aby mu předával informace, ale aby je získával. Když jsem pak po revoluci četl archivy, tak jsem natrefil na jeho skutečné jméno a přezdívku. Znovu jsem ho viděl půl roku po otcově smrti na setkání, které pořádal český konzulát jako poctu mému tátovi. Řekl jsem mu tehdy, aby odešel. Byl velmi uražený a říkal, že si bude stěžovat,“ vypráví.
Magazín Svědectví
Grégory Tigrid s otcem pracoval v magazínu Svědectví, který posílali do Československa. Redakce byla v centru Paříže. Časopis se ale tiskl v belgických Bruggách.
Grégory si prý už tehdy uvědomoval, že časopis byl financovaný ze zahraničí: „Věděl jsem, že to jsou americké peníze. Jeho šéf se jmenoval Johnnie Walker. To byl samozřejmě pseudonym. Nikdo se nejmenuje Johnnie Walker, snad jen ten, kdo dělá whisky. Potom jsem chápal, že to bylo přes CIA, přes americké fondy.“
Československá televize byla poslušnou služkou komunistického režimu, připomíná historik
Číst článek
O původu peněz a financování časopisu Svědectví se u Tigridových nikdy otevřeně nemluvilo. „Táta vždycky na pár dní odjel do Washingtonu. Nikdo se ho v rodině neptal, co tam jel vyřizovat,“ potvrzuje dcera Pavla Tigrida, Deborah.
Deborah Tigridová vzpomíná, že ani ve Francii rodina nebyla stoprocentně v bezpečí. V 70. letech, když do Paříže přijel tehdejší sovětský vůdce Leonid Brežněv, si pro otce přišli policisté.
„Všichni jsme byli doma a spali jsme. V šest hodin ráno přišla policie. Práskali na dveře a přišli pro tátu. Nevěděl, proč ani kam ho chtějí odvézt. Pak se máma dozvěděla, že je na Korsice. Byla naštvaná a ptala se, jak se něco může stát v demokratické zemi,“ popisuje.
Po Sametové revoluci se Pavel Tigrid vrátil s manželkou Ivanou do Československa. Stal se nejdřív poradcem prezidenta Václava Havla a pak i českým ministrem kultury.
„Máma říkala, že je táta cvok, když chce přijmout tuhle funkci ve svém věku. Žádal ho o to Havel. Říkala jsem mámě, aby ho nechala, když ho to baví,“ říká Deborah.
Od té doby prý jí a její děti vídali dědu méně často. „Vždycky říkám, že republika získala ministra, ale my jsme ztratili dědečka,“ uzavírá Deborah Tigridová, která po revoluci pořádala francouzsko-české stomatologické konference i pobyty pro české zubaře ve Francii.
