Proč vznikl rodinný tábor pro Židy z Terezína, není jasné. ‚Zářijoví lidé‘ nacistům asi sloužili jako důkaz
V noci z 8. na 9. března 1944 zabili nacisté v plynových komorách v Auschwitz-Birkenau 3792 mužů, žen a dětí, v naprosté většině občanů někdejšího Československa, obyvatel takzvaného rodinného tábora terezínských Židů. Stalo se to před osmdesáti lety.
V období komunistického režimu se o „Familienlageru“ v Birkenau veřejně téměř nemluvilo a nepsalo, osud jeho nedobrovolných obyvatel se tak nedostal do širší společenské paměti.
Století příběhů: Jedna noc, 3792 mrtvých. 80 let od největší masové vraždy československých občanů – 1. část
Před dvaceti lety napsal historik Michal Frankl (v článku Česká hymna v Osvětimi, Lidové noviny, 6. března 2004): „Pozoruhodné je především to, že tragická historie českých Židů v Osvětimi není počítána k pronásledování Čechů. Je bezpochyby nepředstavitelné, že by byl rodinný tábor v Osvětimi obklopen takovým mlčením, kdyby v něm během jediné noci zahynulo na 4000 nežidovských Čechů.“
Těžko určit, nakolik se za těch dvacet let situace změnila. Jisté je, že lidé, kteří oné březnové noci zemřeli v plynových komorách, se od všech ostatních československých občanů lišili pouze tím, že byli Židé, které ze společnosti vydělili nacisté a jejich norimberské rasové zákony.
Oběti z Birkenau symbolizují nacistické násilí na českém národě stejně, jako například mrtví z Lidic a Ležáků.
Holčička z Berlína. Příběh židovské dívky Judis Urbanové rozené Baerové
Číst článek
Dnes již žije jen málo pamětníků a přímých svědků – ve sbírce Paměti národa (a v rozhlasovém archivu) se nicméně podařilo uchovat několik desítek výpovědí, zaznamenaných v Čechách a v Izraeli.
Rodinný tábor
Rodinný tábor vznikl z dosud nejasných příčin v září 1943, kdy bylo z ghetta Terezín deportováno do Auschwitz-Birkenau 5007 lidí včetně více než 250 dětí do patnácti let. Většina jich pocházela z českých zemí, respektive z území Protektorátu (pouze 127 z Německa, 92 z Rakouska a 11 z Holandska).
Po příjezdu transportu důstojníci SS obvykle vybrali nanejvýš čtvrtinu lidí na práci, ostatní (staří lidé a děti vždy) byli okamžitě odvedeni do plynových komor a zavražděni.
V případě „zářijových lidí“ (termín izraelské spisovatelky Ruth Bondyové) se tak nestalo: všichni byli odvedeni do táborového úseku BIIb, také jim nebyly ostříhány vlasy. Nechodili mimo tábor na práci, děti dokonce směly pobývat ve zvláštním dětském bloku.
Další transport s 2504 vězni odjel z Terezína do rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau 15. prosince 1943. O tři dny později následoval vlak s 2503 lidmi. V Osvětimi naložili s prosincovými transporty stejně jako se zářijovými. Židé z českých zemí v nich opět tvořili většinu, ale již ne tak výraznou.
‚Povely, řev, vytí psů a pláč.‘ Největší masová vražda Čechoslováků se stala v Osvětimi před osmdesáti lety
Číst článek
Starší osvětimští vězni brzy zjistili, že nově příchozí mají v dokumentech předepsanou šestiměsíční karanténu, po níž mělo následovat Sonderbehandlung neboli „zvláštní zacházení“.
Tento termín označoval v nacistické řeči zabití člověka bez soudu. Karanténní lhůta vypršela „zářijovým lidem“ právě v březnu 1944.
Není jasné, proč Němci „Familienlager“ zřídili, proč nechali tolik lidí šest měsíců naživu, zřejmé však je, že se tak stalo v souvislosti se snahami maskovat vyhlazování Židů před vnějším světem, že snad nacisté nějakou dobu vyčkávali, zda by se jim Židé z Terezína nemohli ještě hodit jako „důkaz“.
Více se dozvíte z prvního dílu Století příběhů. Poslechněte si nahrávku v úvodu článku.
