Co zbylo ve mlýně aneb Sirotek z heydrichiády. Rodiče popravili za velezradu, zbytek války strávil v útulku
Na svět přišel ve druhém roce německé okupace ve výroční den pobělohorské exekuce před Staroměstskou radnicí v Praze, aniž kdo tušil, že podobný osud zanedlouho postihne ve skupině více než čtvrt tisícovky vlastenců i oba jeho rodiče. Horoušanský mlynář a sedlák Břetislav Bauman byl totiž prvním z Čechů, kteří se v roce 1942 setkali s oběma členy skupiny Anthropoid a při rozsáhlém vyšetřování po atentátu na Heydricha uvízl i on v síti gestapa.
Dvouletý syn Svatopluk putoval ještě před popravou rodičů do speciálního zařízení pro děti zatčených odbojářů a do normálního života se začal postupně vracet až po osvobození, kdy jej vychovávali rodiče jeho matky.
Velitel Pražského povstání se před vojenským soudem dozvěděl, že umožnil odchod vlasovců, líčí badatel
Číst článek
Především jejich zásluhou se dokázal vyrovnat s traumatem na samém počátku své životní dráhy a ve svých dvaaosmdesáti letech hledí i na současnou složitou dobu s vírou, že rozum dokáže překonat zlo.
Svatopluk Bauman se narodil 21. června 1940 ve Vyšehořovicích nedaleko Úval u Prahy a až do dvou let žil s rodiči v sousedních Horoušanech. Mlynářské řemeslo se v původně německém rodu dědilo od nepaměti, jeho předkové přišli do českých zemí za Rudolfa II. a horoušanský mlýn jim patřil od 19. století.
„I když ono tenkrát ty mlejny doklepávaly a víceméně se tady za války už jenom šrotovalo. Ale byl to stejně moc krásnej mlejn. Já si na něj moc dobře pamatuju. Byl o tzv. dvou složeních. První byl švýcar a druhej byl francouz a mezi tím byl korečkovej výtah. Jenže potom jezéďáci do tý mlejnice uložili asi 100 metráků dusíkatýho vápna v igelitovejch pytlích, nějakej pytel byl natrženej a protože to dusíkatý vápno je silná žíravina, tak to prožralo podlahu, celé se to propadlo dolů, tak to jézéďáci celý zbourali, zbyla jen stodola. Ta má letopočet 1833. Tadyhle byly vantroky, pod silnicí šla voda rourou a pod stodolou stál mlejn. Mezi mlejnem a stodolou bylo mlejnský kolo, tam se – alespoň děda to říkával, já to už nezažil, dávaly vrše a chytali se úhoři,“ popisuje Svatopluk Bauman.
Otec pomáhal Gabčíkovi a Kubišovi
Nová, velmi tragická kapitola Baumanova rodu se začala odvíjet 1. ledna 1942. Břetislav Bauman stejně jako všichni místní sedláci dodržoval tradici novoroční obchůzky svých polí.
Jedno z nich leželo u opuštěného pískovcového lomu a tam najednou objevil čerstvé stopy ve sněhu. Protože nevedly po obvyklých cestách ani hranicích jednotlivých polností, bylo jasné, že se tam pohyboval někdo cizí.
„Táta byl zvědavej, co tam kdo v tuhle dobu dělá. Došel až k takové jeskyni, kde se schovávali tihle dva - Gabčík s Kubišem. Měli mu snad tvrdit, že tam chtějí obnovit lámání pískovce, ten se tady těžil v minulosti stovky let, třeba i na stavbu Karlova mostu nebo chrámu sv. Víta. Táta tomu samozřejmě moc nevěřil, ale asi se nějakým způsobem nakonec domluvili. Nosil jim tam pak nějaký jídlo a dal je dohromady s náčelníkem sokola v Šestajovicích (Jaroslavem) Starým,“ vysvětluje.
Právě napojení na sokolskou organizace, která se významně podílela na domácím odboji, pomohlo oběma parašutistům při splnění jejich významného úkolu.
Z místa seskoku se zakrátko přesunuli do Plzně a poté do Prahy, v polovině ledna se ale ještě vrátili pro materiál, který bezprostředně po seskoku ukryli v zahradní chatce. Nejprve byl tajně přemístěn do Baumanovy stodoly a odtud postupně odvážen do Prahy.
Tím spolupráce Břetislava Baumana a dalších místních vlastenců s parašutisty zřejmě definitivně skončila, nicméně po zradě Karla Čurdy se gestapu pomalu ale jistě podařilo stopu obou hlavních aktérů útoku na Heydricha zpětně zmapovat až na její samotný počátek.
Bauman a Starý byli zatčení 15. července, a přestože se při důkladných prohlídkách v jejich domech i v okolí nepodařilo najít žádný usvědčující materiál (na několika místech přitom bylo ukryto vybavení parašutistů, část se našla dokonce přímo v Baumanově mlýně až při jeho demolici v 70. letech), byl osud obou mužů i jejich nejbližších zpečetěn.
Emílie Baumanová byla zatčena 31. srpna 1942 i s dvouletým Svatoplukem. Rodiče po skončení výslechů skončili s dalšími rodinnými příslušníky odbojářů v Malé pevnosti v Terezíně.
Koncem září byli v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti a 24. října ihned po převezení do koncentračního tábora Mauthausen popraveni. Během několika hodin tam bylo tehdy zavražděno 264 mužů a žen spojených často jen okrajově s operací Anthropoid.
Osud dítěte ‚vlastizrádců‘
Svatopluk Bauman, který samozřejmě ve svém věku vůbec nechápal, co se kolem něj děje, byl nejprve umístěn do pražského zámečku Jenerálka, který gestapo vyčlenilo právě pro internaci dětí odbojářů, celkem jich tam bylo na půl stovky.
Svatopluk byl nejmladší, a protože se o tak malé dítě neměl kdo starat (v areálu byla trvale jen jedna zdravotní sestra, jinak musely starší děti pečovat o ty mladší), byl po několika týdnech převezen do městského domova péče o mládež v areálu německé vojenské nemocnice (dnes Thomayerova nemocnice v Praze-Krči).
‚Jsme s vámi, buďte vy v duchu s námi.‘ Před 78 lety začalo Pražské povstání a vypukl boj o Český rozhlas
Číst článek
„Před válkou to byly tzv. Masarykovy domovy, což bylo něco jako penzionát pro nějaký důchodce... prádelny, kuchyně, ubytování… Jenže z toho období, kdy to bylo pro ty důchodce, tam zůstalo oddělení, tenkrát se říkalo s kostižerem (tuberkulóza kostí – pozn. autora). A nás tam dali údajně s cílem, abychom se nakazili. Já jsem se todleto dozvěděl samozřejmě zprostředkovaně, paní doktorka Hájková o tom napsala nějakej článek. Nevím, kolik nás tam bylo, ale pár dětí tam umřelo. Byly tam s náma i tři nebo čtyři děti z Lidic, děti, který se narodily až po tom červnu 42. Když máma byla těhotná, tak ji nechali porodit a pak, když tomu děcku byly tři čtyři měsíce, tak jej dali do tý Krče,“ říká.
Z pobytu v útulku si Svatopluk Bauman odnesl jen několik útržkovitých vzpomínek, souvisleji se mu vybavuje až okamžik, kdy si pro něj 19. května 1945 přijel jeho dědeček, maminčin otec.
„Táta už asi po tom atentátu cejtil, že je zle, tak šel za tchánem, protože jeho vlastní táta byl ročník 1868, tchán byl o 14 roků mladší, tak ho tedy požádal, kdyby to špatně dopadlo, aby se o mě postaral. Jak se děda dozvěděl, kde jsem, to netuším, ale najednou byl tam – vlaky ještě tehdy moc nejezdily, protože to kotláři rozstříleli, tak přijel s koníkem. A protože jsem za ty tři roky úplně zapomněl česky, tak se mě zeptal‚Svata, kommst du mit mir (Sváťo, půjdeš se mnou)?‘ Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, ale asi protože jsme byli za ty roky tak vycepovaný, ale možná spíš z něj něco vyzařovalo, tak jsem řekl Ja a jeli jsme. A hned večer taková perlička: Babička mně chtěla oblíknout pyžamo. Já, když jsem uviděl ty pruhovaný hadry, tak jsem vyskočil tady z okna a honili mě po návsi. Museli mi ušít kytičkovanou noční košili,“ vypráví.
Bez rodičů zpátky do života
V péči prarodičů se Svatopluk Bauman rychle adaptoval – přibíral na váze, za rok se naučil česky a začal chodit do školy.
„Když to dneska říkám vnoučatům, tak na mě koukaj tak nevěřícně, protože my jsme měli ještě břidlicovou tabulku v dřevěným rámečku, z jedný strany linkovaná, takový tenký červený linky na tom černým podkladě, na provázku houbička a tím olůvkem - nevím, co to bylo, ale my jsme tomu říkali olůvko - se psalo. Žádnej papír jsme nepotřebovali, to byla ekologie! V Úvalech, kam jsme se příští rok přestěhovali, už byly sešity papírový,“ vzpomíná.
A prožíval i různá klukovská alotria. „Vedle nás bydlel strejda, syn z dědova prvního manželství a my s kamarádem ze sousedství Jardou jsme se rozhodli, že budeme jezdit na prasatech. Jarda vylezl na svini, která byla těsně před oprasením, tak tý se to samozřejmě nelíbilo, hned se s ním rozběhla a to víte, na praseti se nemáte čeho moc chytit. U stodoly byla zaparkovaná sekačka, lištová, jak má takhle ty zuby, ona tam zapíchla ty kopejtka, Jarda přelítl a napíchl se na tu lištu, ten řval…,“ dodává.
O osudu svých rodičů se malý Sváťa dozvídal jen postupně, přesný okamžik se ani neuvědomuje.
„Ono se samozřejmě nějak všeobecně vědělo, že táta s mámou tam zůstali a že teda jsem vlastně sirotek. Tenkrát dokonce byla akce od Mezinárodního červenýho kříže, že oboustranný sirotci jezdili na rok do Švýcarska a jednostranný sirotci do Skandinávie, no ale to mě babička s dědou už nepustili, už mě chtěli mít doma. Asi v deseti letech jen objevil v knihovně knížku Jana Dreise: Za Heydrichem stín (první souborné zpracování událostí kolem atentátu na Heydricha z roku 1947, pozn. autora) a tam jsem se vlastně už všecko dozvěděl. Včetně jmenného seznamu těch téměř tří set lidí, kteří tam zůstali tenkrát,“ doplňuje.
„Tehdy už jsem ale věděl, že rodiče jsou mrtví. O něco dřív – tak v sedmi, osmi letech – jsem věřil, že se ještě mohou vrátit. Tenkrát se ještě objevovaly v novinách a časopisech takový zprávičky, většinou před Vánocema, kde se psalo, že tam se vrátil Franta Novák, kterej byl vlastně nezvěstnej a byl pokládanej za mrtvýho a on se vrátil. Až v dospělosti jsem objevil úmrtní listy obou rodičů, který přede mnou babička s dědečkem schovávali, tak jsem pochopil, že už to není všechno možný,“ říká Bauman.
Co zbylo po hrdinech
Na rodiče mu zůstalo jen pár drobných památek – pohlednice se stručným pozdravem, kterou otec poslal rodičům z Terezína a dva kapesníčky, které tam vyšívala jeho maminka. Jedna výšivka je nedokončená a v látce zůstala zapíchnutá jehla i s nití.
Přestože Baumanovi byli v Malé pevnosti současně, nevěděli o sobě, Břetislav v době, kdy psal pohlednici, dokonce ani nevěděl, že manželka Emilie je rovněž zatčená.
A poslední památku získal Svatopluk Bauman až po mnoha letech ve zchátralém rodinném mlýně těsně před jeho demolicí.
„Dlouho tady bydlel dědův bratr a po jeho smrti už to bylo úplně prázdný. Od tety jsem si půjčil klíč od tzv. parádního pokoje, kde se nebydlelo – doufal jsem, že tam ještě nějakou památku najdu. Našel jsem tam takový obyčejný kávový servis – konvici a pár hrnků, tak sem si to tenkrát odvez do Úval. A když jsem to myl, tak jsem v té konvici našel tatínkův snubní prsten. Kterej tam musel ležet skoro čtyřicet let a nikdo ho neukradl, tak dobře byl schovanej. Stále ho mám,“ říká.
Přestože prarodiče nebyli příliš movití (o úspory přišli při měnové reformně v roce 1953), slib daný popravenému zeti splnili. Svatopluk Bauman prožil šťastné dětství, poté vystudoval na vysoké škole vybraný obor a stal se vodohospodářským technologem. Kariérní růst mu ale nakonec zastavil veřejně prezentovaný názor na okupaci v srpnu 1968.
„Soudruzi si mě pozvali na pohovor, přiznávám, že jsem trochu vyměkl a řekl jsem, že hlavně nesouhlasím se vstupem německých vojsk. Snažili se mi naznačit, že to jsou přece úplně jiní Němci než ve 40. letech. Jenže já věděl o jednom konkrétním Němci, Manfredovi, kterej se učil u mýho tchána, v roce 1939 narukoval do wehrmachtu a pak někdy těsně před šedesátým vosmým byl tady na návštěvě a řekl, že je v německý lidový armádě – no tak jsem to těm soudruhům řekl a oni pak rozhodli, že nemůžu dělat vedoucího úpravny vod, abych nemohl negativně působit svými oportunistickými názory na podřízené,“ vzpomíná.
„A asi vadilo, i když rodiče byli popraveni za odboj, že to byl ten odboj západní, kterej soudruzi spíš odsuzovali. Ale z mýho pohledu udělal táta správnou věc, i když jsem ho kvůli tomu vlastně nikdy nepoznal – jistě na začátku ani nemohl tušit, že to dopadne takhle katastrofálně, ale víte ta generace byla vychována v duchu Sokola a tam tenkrát to vlastenectví nebylo takovej prázdnej pojem, jako to vypadá někdy dneska, to určitě ne. Ale i dnes musí mladí lidi dávat pozor na to, co je to zlo, protože ono to zlo je nějakým způsobem kamuflovaný, ale poznat se dá!“ uzavírá.
