Děti unášeli už nacisté. Historička vypráví 80 let starý příběh z protektorátu

Vypátrala jste příběh jedné rodiny, které Němci vzali děti na převýchovu do Německa za druhé světové války. Toto období v našich dějinách není úplně dobře zmapované, o to zajímavější je, že ten příběh teď máme k dispozici a můžeme ho odvyprávět. Řekněte ale na začátek, kde jste na něj narazila?
K nalezení toho příběhu mi pomohla náhoda. Připravovali jsme válečné číslo Paměti a dějin, což je revue, které vydává náš ústav, a přitom jsme dohledávali dokumenty, respektive fotografie, které bychom mohli do časopisu dát. V archivu České tiskové kanceláře jsem narazila na fotky z roku 1947, kdy se fotily děti, které se v tomto roce vrátily z Německa, které tam byly nalezeny a hromadným transportem přijely na Hlavní nádraží v Praze. Mezi fotkami byla i fotografie, která měla popisek „chlapec z Nebahov“, a myslím, že tam ještě bylo i jméno Koller. Řešila jsem, jestli se ten chlapec dá ještě dneska najít, protože podle věku by ještě mohl žít, a napsala jsem do prachatického archivu, protože Nebahovy leží kousek od Prachatic, a stala se úplně neuvěřitelná náhoda, kdy mi paní archivářka volala, že to je její soused.

Příběh Kollerů je moc zajímavý. Začala jste ho rozplétat tím, že jste k tomu našla  dokumenty v archivu, nebo čistě z vyprávění?
Vycházela jsem z toho, že se jedná o chlapce, který se dostal do Německa na převýchovu a vrátil se potom po válce. Víc jsem v podstatě nevěděla a právě přes paní archivářku Vošahlíkovou z Prachatic jsem se dozvěděla, že to je skutečně tak. Podrobnosti jsme si pak nechali na rozhovor. Jela jsem za panem Kollerem do Nebahov, kde ještě částečně v letních měsících pobývá, a natočila jsem s ním rozhovor, ze kterého pak celý příběh vyplynul. 

Děti vybrané pro převýchovu

Jaký ten příběh byl nebo je? Kdo byli Kollerovi? 
Je to neobyčejně zajímavý příběh. Kollerovi byli celkem obyčejná rodina z Nebahov u Prachatic. Měli malé hospodářství, manželé Kollerovi byli možná trošku atypičtí tím, že šlo o smíšené manželství, to znamená, že maminka, paní Kollerová, byla Češka, pan Koller byl částečně Němec. Hospodařili v Nebahovech, vychovávali společně pět dětí, žili, řekla bych, v podstatě obyčejným životem, politicky se nijak neangažovali, ale problém nastal v době nacistické okupace, kdy po příchodu Němců, po vzniku protektorátu, se pan Koller kvůli svému částečně německému původu přihlásil jako Němec. Tím pádem získal německou státní příslušnost a rodina byla považována za německou. Na životě rodiny se ale v podstatě nic nezměnilo, žili dál tak jako dřív, mluvili doma česky, vychovávali své děti tak, jak byli zvyklí, ale v rámci vesnice byl na pana Kollera jakožto na Němce vyvíjen tlak, aby se více politicky angažoval. Údajně na něj tlačil šéf místní NSDAP, aby se dal k německým četníkům, což on odmítl. Šéf místní buňky NSDAP potom jako pomstu zařídil, aby pan Koller musel narukovat do Wehrmachtu. V ten moment se spustila ta mašinérie, která potom vedla k tomu, že jim byly odebrány jejich děti. 

Počkejte, mašinérie - to znamená, že hrálo roli, že šlo o česko-německé manželství?
Určitě to hrálo roli, protože smíšené manželství z pohledu nacistů představovalo určité riziko pro správnou výchovu dětí. Pokud někdo z rodičů byl jiného než německého původu, existovala obava, že jejich děti nebo děti z takového svazku nebudou vychovávány v uvozovkách řádně německy. 

Teď jak k tomu tedy došlo? Když se spustila ta mašinérie, jak jste říkala, tak se někde rozhodlo, že dítě nebo děti Kollerových půjdou na převýchovu do Německa? 
Nevíme přesně, jak ten proces v případě Kollerových probíhal, ale z toho, co popsal pan Koller při našem rozhovoru z letošního května, tak to vypadalo tak, že k nim přišli úředníci, pravděpodobně z úřadu péče o děti, takzvaného Jugendamtu v němčině, kteří prakticky najednou ty děti z domova odvedli. 

Tři starší děti umístili do dětských domovů, respektive internátních domovů v protektorátu. Dva mladší syny, což byl právě pan Miloslav Koller, kterému v té době byly čtyři roky, a jeho mladší bratr, který byl v podstatě novorozenec, kterému bylo teprve pár měsíců, tak ty poslali do dětského domova. Tito dva mladší synové potom byli nabídnuti do pěstounské péče, a tak se pan Miloslav Koller i jeho mladší bratr dostali na převýchovu do německých rodin. 

Vzpomínky na dětství

Jak na to pan Miloslav vzpomíná?
Má takové trochu, řekla bych, oboustranné nebo ambivalentní vzpomínky.

Byly mu čtyři roky, byl hodně malý. 
Ale je pozoruhodné, že přesto, že mu byly čtyři roky, tak si to vybavuje poměrně detailně. Byl to pro něj velice silný zážitek a on si díky tomu vybavuje i to, jak ho odebrali jeho mamince, jak potom byl v dětském domově v Prachaticích. Pamatuje si pak na pobyt u první pěstounské rodiny, do které se dostal, a tam jsou jeho vzpomínky velice špatné...

Jakože se k němu nechovali hezky?
Popisoval, že ta rodina, respektive jeho náhradní matka, které odmítal říkat maminko, protože si pořád ještě pamatoval na svoji maminku a srovnával ji samozřejmě s tou novou, tak že ona se k němu chovala velice špatně, trestala ho, vyhrožovala mu. 

V důsledku toho si stěžoval na její chování úředníkům, kteří po nějaké době vždycky chodili do rodin kontrolovat, jestli výchova probíhá v pořádku. Díky této jeho stížnosti se potom dostal do nové rodiny, kde už byl ale naprosto spokojený a kde si dokonce přál i po válce zůstat. 

Skutečně? Ale počkejte, stížnosti - to už mu bylo víc, ne? 
Byl poměrně malý, bylo mu kolem pěti let.

A přesto si takhle dokázal vystěžovat.
Úředníci se ho ptali. Ptali se, jak je tam spokojený, chodili kontrolovat, zda výchova probíhá tak, jak má, jestli dítě vyrůstá jaksi v dobrých podmínkách, jestli je mu poskytována řádná německá výchova. On si stěžoval na to, že ho maminka trestá a tak podobně, čili tím pádem z toho vyplynulo, že tam něco je v nepořádku, a úřad mu našel novou náhradní rodinu. On dokonce popisuje, jak se ho ptali, do jaké rodiny by se chtěl dostat, a on mluvil o tom, že doma měli dříve hospodářství, zvířata, takže by rád šel zase do nějaké takové rodiny, kde mají zvířata. Nakonec to tak opravdu dopadlo. 

V té druhé rodině, která se jmenovala Wöhner, pak měl i jejich jméno, byl velmi spokojený a nechtělo se mu pak vrátit zpátky. 

Jedna věc je pochopitelně to, jak to vnímá dítě, nějaké mezilidské vztahy a to, jak se náhradní rodiče chovají k dítě. Druhá věc je, jak ta převýchova měla vypadat a jak vypadala. O tom něco víme? 
V případě pana Miloslava Kollera víme nebo on si pamatuje, že v dětském domově v Prachaticích, kde byl ještě než se dostal do pěstounských rodin, byla výchova velice přísná, zakazovali jim mluvit česky. Pan Koller vůbec německy neuměl, protože doma se mluvilo jenom česky, takže to pro něj bylo velice obtížné. Popisuje i fyzické tresty, výchova byla tak jako po vojenském způsobu. Když už se pak děti dostaly do pěstounských rodin, tak to bylo velice individuální a záleželo na tom, jak jednotliví pěstouni k tomu svému úkolu přistupovali, jaké byly jich motivace a tak podobně. 

Nesnadné návraty

Co bylo po válce? Když jste tady zmiňovala, že pan Miloslav od té rodiny ani nechtěl, že tam se k němu chovali hezky, tak žil s nimi dál, nebo ne?
Po válce s nimi ještě nějaký čas žil, ale jeho otec pátral po svých dětech a podařilo se mu najít, kde se Miloslav nachází, a našel pak i jeho mladšího bratra Benedikta, který byl také umístěn v německé rodině. Ale úřední proces, to vrácení dětí zpátky jejich původním rodinám, trvalo ještě poměrně dlouhou dobu. 

Musíme se uvědomit, že se nejednalo o individuální případy, ale že to byla poměrně rozšířená praxe, tudíž ty děti byly původně shromažďovány v Německu v dětských domovech, sváženy na jedno místo, a potom teprve hromadně repatriovány do svých vlastí. Toto postihlo i pana Kollera a jeho bratra. Někdy na podzim roku 1946 byli odebráni německé rodině a posláni do sběrného střediska, do dětského domova, kde potom ještě několik týdnů čekali na repatriaci domů do Čech. 

Teď, když se pan Miloslav za celou tou událostí ohlíží, tak kromě toho, že zmiňuje nějaké dětské pocity, že nechtěl od té rodiny, tak poznamenalo ho to nějak? Vnímá to s odstupem jinak? 
Myslím, že pan Koller měl to štěstí, že se vrátil zpátky a našel doma celou svoji rodinu, což rozhodně není případ všech dětí, které byly tímto postiženy. Jednak má to štěstí, že byl malý, a jednak má to štěstí, že má určitě velice pevnou povahu, takže na to vzpomíná více méně s úsměvem a vypráví o tom jako o nějaké epizodě ze svého života. Ale samozřejmě si vzpomíná na tu dobu, kdy se vrátil a kdy se mu stýskalo po německých rodičích, a vypráví o tom, že ještě více těžce to nesl jeho mladší bratr, který se do německé rodiny dostal jako miminko a nikoho jiného neznal, původní rodiče se nepamatoval. Pro něj byl návrat mnohem náročnější. 

Je ještě někdo ze sourozenců pana Miloslava naživu?
Bohužel už nikdo další nežije. Ti zbylí tři, to byly dva chlapci a jedna dívka, a tím, že byli starší, tak se už do německé rodiny na výchovu nedostali, zůstali v internátních zařízeních. Je na tom zajímavé i to, že mohli navštěvovat svoji maminku, která zůstala na tom hospodářství, byl jí tam přidělen nějaký pomocník, takže byli nějakým způsobem v kontaktu s rodinou a po válce se normálně vrátily zpátky. U těch dvou mladších to bylo náročnější. 

Ani s panem Benediktem jste si už nemohli promluvit.
Pan Benedikt už nežije, ale žije jeho žena, která ten příběh velmi dobře zná a dokáže ho taky velice působivě převyprávět. 

Ztracené děti

Mě by zajímalo, kolik takových dalších Kollerů v tehdejším protektorátu bylo. Už na začátku jsem říkal, že to období není úplně dobře zmapované, tak víme to, nebo je toto skutečně ojedinělý objev příběhu, na který jste narazila? 
Myslím, že příběh pana Kollera je v něčem jedinečný a v něčem je vlastně typický. Jedinečný je v tom, že se vůbec podařilo ho zdokumentovat, protože děti, které byly uneseny do Německa a byly dány do německých rodin na převýchovu, se buď nepodařilo po válce už nalézt, nebo pokud se vrátily, tak už si toho moc nepamatovaly. Nikdo se jich příliš neptal. Jsou to také lidé, kteří často trpěli i nějakými traumaty. V případě pana Kollera je skutečně malý zázrak, že v dnešní době, tolik let po válce, je tady přímý pamětník, který dokáže vyprávět tento svůj příběh. 

Ptám se, protože jsou tu příklady několika lidických, svatobořických dětí, není jich spoustu. Ale zajímalo by mě, když se našel příběh pana Kollera, jestli podobných pánů Kollerů a dalších dětí nemohlo být mnohem víc a zda za těch únosů, pokud tomu tak můžeme říkat, nebylo mnohem víc, než doteď víme? 
Myslím, že jich bylo určitě mnohem víc. Ale bohužel nemáme žádný výzkum, který by se tímto fenoménem hlouběji zabýval. Známe příběhy lidických dětí, protože na ty se soustředila pozornost po válce. Byly to děti z vyhlazené české obce, byl eminentní zájem na jejich nalezení. Všech devět dětí, které byly z Lidic poslány na převýchovu do Německa, se také po válce podařilo vrátit zpátky do Československa. To se týká i dvou ležáckých dívek.

Tyto příběhy známe, ale jsou v něčem trošku jiné, protože tam hrála roli ještě odvetná akce proti Lidicím, respektive proti českému národu jako pomsta za smrt Reinharda Heydricha. Ten příběh je tam v něčem trošku jiný, i když v řadě okolností je velice podobný příběhu rodiny Kollerových. Potom známe ještě příběhy dětí z rodiny Šámalových, což byli příslušníci protinacistického odboje, kteří byli zatčeni v rámci odvetných akcí po atentátu na Heydricha. Jaromír Šámal, otec těchto dětí, byl popraven při stanném právu, maminka Milada Šámalová skončila v nacistickém koncentračním táboře v Ravensbrücku a děti Alena a Jiří byly poslány do Německa na převýchovu. Odjeli z protektorátu společně s lidickými dětmi. Toto je také jeden z mála konkrétních příběhů, který je poměrně dobře zdokumentován, i když také až v posledních pár letech. 

Myslíte, že se můžeme bavit o jednotkách, možná i desítkách dětí? 
Troufám si odhadnout, že se mohlo jednat až o stovky dětí. Musíme si uvědomit, že převýchova cílila jednak na děti ze smíšených rodin, kterých bylo v protektorátu velké množství, a dále se to mohlo týkat i dětí, které byly umístěny do ústavů, sirotků nebo dětí, o které se jejich rodiče nemohli starat a které tím pádem byly pro nacisty poměrně snadnou kořistí. Společné těm dětem ale muselo být to, že prošli v uvozovkách rasovým výběrem, splňovaly měřítka, která nacisté kladli, aby mohly být včleněny do německého národa. 

Jak se k dětem, které se vrátily, zachoval komunistický režim? 
Možná bych začala trošku dřív, ještě po válce, protože tehdy byla velká snaha děti, které byly poslány do Německa na převýchovu, nalézt. To se týkalo eminentně lidických dětí, o tom už jsem hovořila. V případě dětí ze smíšených rodin je to trochu komplikovanější, protože tam si myslím, že část těchto dětí mohla být zařazena do odsunu se svými rodinami čili ty děti už odešly a máme dneska už velmi malou šanci se o nich něco víc dozvědět. Děti, které se staly obětí těchto útoků nebo únosů, byly v Československu vnímány jako oběti národní nebo rasové perzekuce, to znamená, že mohly získat statut účastníka národního boje o osvobození, na což vznikl v roce 1946 speciální zákon. Myslím, že většina lidických dětí tento statut měla, ale že třeba jiné děti, například ze smíšených rodin, o něco takového možná ani nežádaly. Pokud jde o komunistický režim, řekla bych, že tyto děti příliš nevnímal, nebo vůbec tuto problematiku. Lidice byly v době komunistického režimu politikum, a tím pádem se to přenášelo i na lidické děti. Ale nemyslím, že by v komunismu existoval nějaký jednotný pohled na to, jak přistupovat k problému únosů a krádeží dětí v době nacismu.

Nejenom na tomto příběhu se ukazuje, že není nic nového mít děti jako válečnou, kořist. Vidíme to i v současnosti u ruské invaze na Ukrajinu. Ve Vinohradské 12 jsme to v minulosti také už probírali s našimi hosty. Poslední věc, která je podle mě aplikovatelná na jakoukoliv dobu, totiž pátrání po těch po dětech. Myslíte si, že je možné, že se nikdy nepodaří dopátrat všechny? Protože vy musíte spoléhat na svědectví, archiválie a, pardon, trochu i na náhodu, jako ve vašem případě. 
Myslím, že je stoprocentně jisté, že se všechny děti nepodaří nalézt. Svědčí o tom i doba druhé světové války, pokud to budeme nějakým způsobem porovnávat, i když samozřejmě nemáme dnes dostatek informací ani o tom, jak to probíhalo za nacismu, natož, jak to probíhá nyní. Ale právě příběhy z doby nacismu ukazují, že dopátrat se pak jednotlivých případů, vyřešit to, vrátit děti k rodinám, je velice náročný proces a nestačí jenom děti nalézt, ale je třeba řešit i řadu dalších problémů, které jsou na to navázány. Je to právě ztráta identity nebo dvojí ztráta identity, kdy dítě je vytrženo z původní rodiny, potom je přemístěno do nějaké nové rodiny, kde se znova aklimatizuje, zvykne si tam, nalezne tam svou identitu, a poté se má vrátit zase zpátky.

Je neukotvené, může tam vznikat řada psychických potíží.
Přesně tak. O tom svědčí i příběhy z doby nacismu, kdy řada dětí, které se dostaly do Německa na převýchovu, byly po válce vypátrány a vrátily se do svých původních zemí, ze kterých pocházely, tak už třeba jejich rodiče nežili, rodina byla rozvrácená a znova se jim vytvářely další traumata. Takže tato otázka je velice složitá a myslím, že něco podobného bude čekat i děti, které to zažívají dnes. 

V podcastu byly dále využity zvuky z Paměti národa

Pavla Plachá je historička z Ústavu pro studium totalitních režimů. Vypátrala příběh česko-německé rodiny, které nacisti sebrali děti a poslali je na převýchovu do Německa. Pokud znáte podobný příběh, pokud jste někdy o někom, kdo byl odloučený od své rodiny, slyšeli, ozvěte se na email pavla.placha@ustrcr.cz.