Deník Lucie Výborné: Seveřani jsou nejlepší polárníci a já s vařičem pořád nejsme kamarádi
Lucie Výborná, novinářka, rozhlasová a televizní moderátorka a jedna z hlavních tváří Radiožurnálu se chystá na jižní pól. Pojďte sledovat její cestu v nepravidelném deníku Antarktida v mojí hlavě, který popíše jak přípravy, tak i samotnou anabázi (za) ledovým dobrodružstvím.
Skandinávie, konec března, minus 25 stupňů, psáno obyčejnou tužkou ve stanu.
Koukám na Kathinku téměř fascinovaně. Za 10 minut postavila stan, vykopala v předsíni díru pro kuchyň, ukotvila sáně, nacpala do stanu svoji karimatku a spacák a s malou taškou vlezla do připraveného pelechu.
„My polárníci jsme nejlínější lidi na světě. Neděláme zbytečné pohyby. Nemrháme energií. A nikdy se nevracíme,“ říká mi bez machrování, s jakýmsi vnitřním klidem člověka, který několikrát vedl úspěšné výpravy na severní i jižní pól, přešel Grónsko, Špicberky i obávanou Severozápadní cestu. Je březen, právě jsme na lyžích přešly z Norska do Švédska. Hodinu před západem slunce klesá teplota k minus 20 stupňům Celsia.
„Naučím tě dělat všechno ve spacáku, i vařit,“ povídá Kathinka.
„Čůrat taky?“ ptám se a myslím si, jak jsem vtipná.
Nemrkne ani okem. „Jo, taky.“
Panebože, už je to zase tady. Vzpomínám si na otázku polárníka Vaška Sůry na podzim 2019 před mým prvním odjezdem na Antarktidu. Zněla: „Lůco, umíš čůrat vleže do petflašky?“
Rozhodla jsem se, že se budu soustředit na vaření vleže. Radši. V předsíni stanu je vykopaná díra, aby se tam dalo pohodlně stát. Po straně se ale nechá malá plošinka. Kdo leží dál od vchodu, má ji přímo před nosem. Tam trůní benzinový vařič a třílitrový hrnec. Taky 4 termosky na horkou vodu. Kathinka leží vlevo a komentuje můj zápas s vařičem, životně důležitým členem výpravy.
Natlakovat se musí tak akorát – ne moc, abyste nezapálili stan, ne málo, aby ta potvora chytla. Fakt je ten, že všechno se dá udělat vleže. Lopatou si podávám sníh a opatrně ho sypu do hrnce. Ani pohyb navíc, hlavně lopatou nesundat celé vaření. Ruce v tenkých rukavicích k lopatě nepřimrznou, ale citu nepřidají. Špatně jsem vyvážila hroudu sněhu, co jsem vložila do hrnce, ten se naklonil, můj pokus o zachycení lopatou se minul účinkem, hrnec letí dolů, vařič uhasl, dáme si to, Lucko, ještě jednou a pořádně!
Proměna sněhu ve vařící vodu trvá dlouho, ale jedna lahev, poctivě zasunutá pod kolena do spacáku způsobí neskonalé blaho, které vydrží až do doby nad ránem, kdy bývá největší zima. A ráno si to pěkně vlažné vypijete. Pokud si do spacáku dáváte i láhev na čůrání (praktické), je třeba před prvním douškem lahve důkladně rozlišit.
Na stavěcí a bourací rutinu je Kathinka přísná, stan stavím 4x za den. Všechno musí být ukotvené, všechno má své přesné místo, neexistuje něco odložit na sníh jen tak. Je fakt, že na minulé Antarktidě mi vítr odnesl jeden kompresní pytel a jednu rukavici už jsem na pláních taky nedohonila.
Dril se hodí stejně jako drobné vychytávky zkušených polárníků, ale nejradši ze všeho bych zase šla. Jsme ve Švédsku na náhorní plošině v oblasti Jamtlandu asi 1000 metrů nad mořem.
Místní rozlehlost je odzbrojující. Není divu, že lyže vymysleli právě tady na severu. Jak jinak by se přes ty pláně v zimě dostali?
„Kudy dneska?“ ptám se Kathinky.
„Kudy chceš,“ usmívá se.
Ach Bože, zase jsem nejbohatší holka na světě. Žádné cesty, po kterých by člověk bloudil. Jen bílo. Žádné stopy od jiných lidí, jen od sobů, tetřívků a lišek.
Můj hotel nic nestojí a mám nejkrásnější výhledy. Stan si postavím, kde se mi zlíbí. Sníh se třpytí, kráčím po podlaze z diamantů, poslouchám vítr a nad sebou mám modro severského nebe.
