Salát z blatouchu nebo mouka z orobince. Evropané dřív hojně konzumovali vodní rostliny
Mořské řasy a chaluhy jsou čím dál populárnější svou výživnou hodnotou i zdravotními účinky. Vědci z Glasgow a Yorku na vzorcích zubního kamene z 28 evropských archeologických nalezišť potvrdili, že těsně před nástupem zemědělství, asi před 8 tisíci lety, se vodní rostliny ve světě, včetně Evropy, konzumovaly běžně.
Zatímco v Asii jsou mořské řasy součástí výživy i léčby dodnes, v Evropě se vodní rostliny konzumují málo. Na světě je asi 10 tisíc různých druhů chaluh, jen 145 z nich je dodnes součástí většinou asijské výživy. Přitom v Evropě se tato strava objevila na jídelníčku o více než 3 tisíce let dřív než na Dálném východě. Studie o tom vyšla v časopise Nature Communications.
V historické době se jedly vodní rostliny v Evropě ještě poměrně nedávno. „Byl to třeba i katrán, brukvovitá a slanomilná rostlina, která roste na mořských březích,“ uvádí příklad rostlinná bioložka Fatima Cvrčková. Autoři britské studie připomínají, že katrán se využíval i k léčbě kurdějí u námořníků.
V českých zemích se, jak vědkyně zjistila, požívala také semena kotvice plovoucí. To už teď není možné, rostlina je přísně chráněná. Nevíme přesně, jestli útlum konzumace vodních rostlin přišel s nástupem zemědělství, každopádně vědci doložili konzumaci chaluh na rostlinách z 10. století sesbíraných z Islandu, Británie, Irska a Bretaně.
„Mlela se mouka z oddenků orobince, vařily se nezralé orobincové doutníky. Dělal se salát z poupat blatouchu, ale prý se jich nesmí do něj dávat moc, jsou lehce jedovaté,“ říká bioložka.
Žabinec na talíři
V Holandsku se vědci zajímají o to, zda by zákazníci supermarketů nebo případní další potenciální konzumenti, přijali jako součást potravy okřehek. Jde o rostlinu, kterou známe také pod lidovým názvem žabinec, roste na hladině rybníků.
S oteplováním moře přibývá počet zón bez kyslíku, kde nemohou žít ryby. Podle Unesco už jich je přes 500
Číst článek
„Je to rostlina na proteiny bohatá, krásně se kultivuje. Na balkóně nebo na okně z ní můžete vypěstovat celou zahrádku,“ doporučuje bioložka. Připomíná, že okřehek se konzumoval v 17. století mimo jiné v Holandsku. Měl tenkrát pověst náhražkové, hladové potraviny, které se říkalo vodní čočka.
Vědci nejsou proti, abychom jídelníček doplnili o další vodní rostliny. „Řasy jsou nástrojem, jak přispět ke snížení obsahu uhlíku v atmosféře, a jak omezit eutrofizaci mořských vod, obsah dusíku nebo fosforu,“ míní Jaroslav Doležel.
Krmivo nebo hnojiva
Jsou oblasti Asie, kde se řasy už hojně pěstují, týká se to například Indie. Zájem o ně je ale patrný už i v Evropě. „V literatuře jsem zachytil pokusy o průmyslové pěstování řas i v Holandsku,“ říká vědec, který je mezinárodně známý mimo jiné tím, že jeho tým zásadním způsobem přispěl k přečtení genomu pšenice, ječmene i dalších plodin.
Upozorňuje, že řasy můžou najít využití jako krmivo nebo jako doplněk naší výživy, jsou totiž bohaté na jód, vápník, a jde o vhodný zdroj minerálů. Někdy se uvažuje také o využití řas jako hnojiva. „Otázkou zůstává, jak je to vše ekonomicky udržitelné,“ dodává badatel.
