Hvězdu Palacha a Zajíce obepínají dlaně žen. Nesou tíhu jejich oběti, vysvětluje autor pomníku Vávra
Vyjádřením vděku za oběť mladých životů je pomník Janů Palacha a Zajíce, který na popud evangelického sboru v Děčíně vznikl k výročí 55 let od jejich sebeupálení na protest proti sovětské okupaci. Neoslavuje však jen hrdinství mladých mužů. „Přišlo mi, že v tom je určitý přesah: že jsou to stateční muži, ale samozřejmě ženy nesou tu tíhu, ženy cítí ztrátu těch lidských životů,“ popisuje pro Radiožurnál autor pomníku David Vávra.
V Děčíně před evangelickým kostelem na Teplické ulici od minulého týdne stojí pomník Jana Palacha a Jana Zajíce. Je to vlastně tvé dílo: skleněná vysoká plastika zakončená betlémskou hvězdou, která umí měnit barvy. Jaké to je, když se z toho sundává ta plachta a ty se díváš na pár stovek lidí, kteří jsou zvědaví na to, cos vytvořil?
„Palma“ před Hlavákem? Takovou architekturu Praha potřebuje, ale já bych z toho udělal smrk, říká architekt David Vávra
V tu chvíli je to něco trochu dojemného a současně něco konečného. Člověk vlastně vždy spěje k nějakému cíli, je to pro něj motorem a v tu chvíli, kdy to končí, tak to končí. Je to pocit, jako když člověk složí maturitu nebo když má diplom, vlastně je to taková mírná prázdnota.
Na druhou stranu, já jsem v Děčíně zůstal přes noc a šel jsem tam druhý den ráno pozorovat ty reakce, čili jsem si to zažil opravdu hluboce. Vlastně byly docela překvapivé, ale pro Děčín adekvátní: byly nesouhlasné i souhlasné.
Já si právě říkám, že kdybych něco takového vytvořila, tak bych byla nervózní z toho, jestli se to těm lidem bude líbit. Že když se to odhalí, tak co se ozve? Ozve se potlesk, ozve se nějaké radostné mručení, nebo tam někdo zabučí? Z toho bych byla nervózní. Vlastně i jako architekt bych byla nervózní z toho, jestli to, co vytvořím, se prostě bude líbit.
Tak to jsi třeba nervózní jako moderátorka, jestli uděláš ten rozhovor. Každý je ze své práce trochu nervózní – pokud ji bere vážně a chce, aby byla dobrá, tak musí být nervózní. A když není nervózní, tak to dopadne velice špatně.
Sochař sejmul Palachovi jeho posmrtnou masku. Zhotovil i náhrobek, ten zničili komunisti
Číst článek
Vždy, když si myslím, že všechno zvládnu, tak mi okamžitě Pán bůh řekne, že to nezvládnu. A třeba selžu, protože člověk se musí soustředit na to, co dělá.
Jak jsi přemýšlel nad návrhem? Pro pomník Jana Palacha se určitě nabízí spousta věcí. Jak vlastně architekt hledá klíčová slova a která to jsou?
Především to byla odvaha děčínského evangelického sboru – a především pana faráře Tomáše Matějovského, presbytera Pavla Randáka a staršovstva – že se pro něco takového rozhodli, protože Zajíc ani Palach nemají s Děčínem nic společného. Ale Děčín, nebo aspoň tito lidé z evangelického sboru, s nimi mají společné to, že cítí vděk.
„Když se dotknu dlaně Jana Zajíce, tak se stéla s hvězdou nahoře zabarví do modra – když se dotknu Jana Palacha, tak se zabarví do červena. Pak je to celá trikolora, čili takové poselství k národu.“
My všichni asi cítíme vděk, že někdo, komu je přes dvacet, se vzdá veškerých krás života, které ho čekají, a obětuje se pro národ. Je to něco úžasného. Je to něco, co přesahuje náš život, a my bychom měli smeknout klobouk. A to je teda veliká zodpovědnost na začátku.
Teď se mě ptala paní ve výtahu, jak dlouho jsem na tom pracoval – říkal jsem asi pět minut, protože když má člověk to místo zažité, nepočítá ty hodiny, dny a týdny předtím, kdy o tom přemýšlí a nějak to v něm zraje. Samotný ten počin byl třeba na chvilku, ale celkově to trvalo asi dva roky, než se to zadministrovalo, než se to vyrobilo...
Je to vysoký skleněný podstavec. Nahoře je hvězda, která svítí standardně bílou barvou, a po jeho stranách jsou obrysy dlaní rodinných příslušníků: neteře Jana Palacha a z druhé strany sestry Jana Zajíce. Ty jsi kontaktoval obě dámy?
To právě udělal sbor. Já jsem jim to dal za úkol. Já jsem jim řekl: já dělám dost, já tady musím udělat ty skla. Většinou se při tom pořežu, takže to vykoupím i vlastní krví, a vy mi zkontaktujte dlaně těch rodinných příslušníků.
Přišlo mi totiž, že v tom je určitý přesah: že to jsou stateční muži, ale samozřejmě ženy nesou tu tíhu. Ženy najednou cítí tu ztrátu těch lidských životů. A protože jejich poselství už je pro všechny, tak mi bylo velice sympatické, že jsou tam otisky těch ženských dlaní.
Palachův čin nebyl naivní, jeho požadavky jsou platné i dnes, vzpomínají na Palacha jeho kamarádi
Číst článek
Jinak je ta stéla trochu bílá, ale jsou na ní i náznaky modré a červené, takže je to taková trikolora. A když se dotknu dlaně Jana Zajíce, tak se ta stéla s hvězdou nahoře zabarví do modra – když se dotknu Jana Palacha, tak se zabarví do červena. Pak je to celá trikolora, čili takové poselství k národu.
A nahoře je tedy betlémská hvězda. Původně tam měl být plamen nebo srdce, jako že obětovali srdce, ale pak mi přišlo, že je to příliš spojené s utrpením, zatímco my si tady už užíváme svobody. Protože bez Palacha by nebyl Palachův týden a možná by nebyla naše svoboda v roce 1989. Takže jejich místo v našem malém kosmu je pevně dané.
A ta osmicípá betlémská hvězda, to je tedy naděje?
To je jistota!
Tys mi napsala v 6.10 abych přivezl báseň, ale přečetl jsem si to v 8.10 a byl jsem dávno v automobilu. Ale jednu báseň jsem měl v plánu si vzít. Napsal jsem ji do takového zápisníku Jaro, léto, podzim, zima a v rámci té zimy jsem spojil tu oběť, Kristovu oběť a naději Vánoc, která se mi pojí s ukřižováním, s nadějí našeho života jako i s nadějí Palacha a Zajíce. Krátká to bude básnička:
Zní nocí tóny Bacha,
naše nesmělá prosba plachá
cesta z Betléma na Golgotu,
pouze obětí máme jistotu k životu.
Komety dvou Janů,
Zajíce a Palacha.
Proč podle architekta Vávry Praha potřebuje moderní arcitekturu a co by provedl s návrhem přestavby haly u Hlavního nádraží? Poslechněte si celý rozhovor na začátku textu.
