Staří posudkoví lékaři končí, mladí to dělat nechtějí. Stát zvažuje sebehodnocení žadatelů o podporu
Na milion lidí s postižením v Česku připadá 246 posudkových lékařů, z toho většina pracuje na zkrácený úvazek. I přes dílčí reformy a schválenou novelizaci zákona se personální krizi nedaří vyřešit.
Třiatřicetiletá Monika žije v malé obci nedaleko Tábora v rodinném domě se svými rodiči. Když jí bylo patnáct let, objevila se u ní neuropatie nohou. „Hrávala jsem tehdy fotbal a pamatuju si, že mě občas holky z tréninku nosily na zádech,“ popisuje začátky problémů. Po několika měsících se přidala i kvadruparéza – ochrnutí všech čtyř končetin – a Monika přestala chodit úplně. Teď ujde jen několik kroků s berlemi. „Táta, který je starobní důchodce, mi každé ráno pomáhá z postele. Nezaleju si ani hrnek s čajem, protože to moje ruce prostě nezvládnou.“
V systému sociální pomoci hendikepovaným lidem se Monika pohybuje už osmnáct let. Sama během té doby vystudovala sociální práci. „Za mě je systém špatně nastavený. Jeden doktor může ovlivnit celý život. Jeden posudek znamená, že žijete z existenčního minima. Navíc sami nedodržují lhůty,“ hodnotí.
‚Dřív mi doroste ruka, než se dočkám spravedlnosti.‘ Stát při vyřizování podpory nedodržuje vlastní lhůty
Číst článek
Jedním z problémů při vyřizování posudků, které jsou zapotřebí pro přiznání různých druhů podpory, jsou oddělená řízení. Například posuzování nároku na invalidní důchod a průkaz ZTP probíhá zvlášť, i když na stejném úřadě – správě sociálního zabezpečení. Legislativa stanovuje pro jednotlivé dávky rozdílná posudková kritéria, takže zdravotní postižení splňující podmínku pro přiznání jedné dávky nemusí odpovídat přiznání dávky jiné.
V listopadu server iROZHLAS.cz přinesl příběh zdravotní sestry Martiny, která po vážné autonehodě přišla o levou ruku a na druhé má v důsledku zranění zhoršenou hybnost. Česká správa sociálního zabezpečení jí přiznala trvalou invaliditu. Podle několika posudků ale nemá nárok na průkaz ZTP, který by ji mimo jiné umožnil parkovat na vyhrazených místech pro lidi s hendikepem.
Chtějí léčit, ne papírovat
Druhým z problémů je, že se Česká správa sociálního zabezpečení dlouhodobě potýká s nedostatkem zaměstnanců. V zemi žije přes milion lidí s nějakou formou postižení. Na ty ale připadá jen 246 posudkových lékařů, z toho na plný pracovní úvazek pracuje jen 46 procent. Celkem České správě sociálního zabezpečení chybí obsadit 83 volných pozic.
Pod ministerstvem práce a sociálních věcí je zaměstnáno dalších 37 posudkářů. Ti ale výhradně zpracovávají námitky pacientů v takzvaných posudkových komisích.
Nejzatíženější jsou okresy, kde trpí nedostatkem jakýchkoliv lékařů – tedy nejčastěji ty na hranicích s Německem, do kterého z nich lékaři často odcházejí za prací.
Základem pro posouzení nároku na pomoc sociálního systému jsou přitom komplikované lékařské zprávy, které vypracovávají specialisté – například psychiatři nebo ortopedové. Správně by si je měl všechny prostudovat ošetřující praktický lékař a pro posudkového doktora vyplnit formulář od správy sociálního zabezpečení.
Zařídit dávky, naučit s bílou holí. Nemocnice nestíhají pomáhat zpět do života, stát suplují neziskovky
Číst článek
Podle Romana Housky, člena výboru Sdružení praktických lékařů ČR, je pro praktiky nejnáročnější dohledávání zpráv odborných lékařů a jejich přepisování do tiskopisů. „Našim cílem není zahltit správu sociálního zabezpečení, proto je nutné vybrat ty nejpodstatnější a nejaktuálnější zprávy, které se budou posudkovému lékaři hodit,“ říká Houska. Vyplnění kompletních informací může trvat od tři čtvrtě hodiny u jednoduchých diagnóz až po několik hodin u složitých případů.
Třetím z problémů je nedostatečná proškolenost posudkových lékařů. Jen asi polovina z nich má potřebnou atestaci v oboru posudkového lékařství. Jejich práci proto musí kontrolovat atestovaní lékaři. Jak konkrétně tento postup celé řízení zdržuje, ministerstvo neví. „A no, nějaký čas si to vyžádá, ale je to takříkajíc nezbytné,“ říká náměstkyně ministra práce a sociálních věcí Iva Merhautová.
Podle Merhautové může za personální krizi to, že o posudkové lékařství nemají mladí medici zájem. „Všichni víme, že je nedostatek praktických lékařů, zubních lékařů, ale i psychiatrů. Tento nedostatek se odráží i u nás, protože pro samostatný výkon posudkového lékaře je nutné mít klinickou praxi a doplnit si vzdělání dalším rokem studia navíc. Pro většinu mladých lékařů není práce od stolu atraktivní. Chtějí aktivně léčit lidi,“ doplňuje.
Slova náměstkyně o neatraktivitě oboru potvrzují data. České správě sociálního zabezpečení se dlouhodobě nedaří nalákat nové posudkáře, většina navíc pracuje na zkrácený úvazek.
Z celkem 419 lékařů v roce 2020 pracovalo na blíže neurčený zkrácený úvazek 59 procent doktorů. Přes dvě třetiny z nich bylo starších šedesáti let.
Na otázku, co stojí za poklesem počtu lékařů v poslední dvou letech, odpověděl mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Jakub Augusta: „Je zde více proměnných, například vysoký průměrný věk těchto lékařů. I tato situace přispěla k tomu, že jsme přistoupili k novým řešením v rámci lékařské posudkové služby, která mají zajistit celkové zlepšení systému zdravotního posuzování.“
Na samotnou práci a její náročnost se redakce serveru iROZHLAS.cz zkoušela zeptat přímo posudkových lékařů. Nikdo z dvou desítek oslovených ale s rozhovorem nesouhlasil. Tisková mluvčí České správy sociálního zabezpečení Jitka Drmolová redakci přislíbila rozhovor s ředitelkou odboru posudkové služby Jarmilou Matějčkovou, ta však nakonec po měsíci komunikace odmítla.
Právě kvůli vysokému věku lékařů a jejich četným odchodům do důchodu muselo ministerstvo v roce 2018 vyjmout posudkovou službu ze služebního zákona, který stanovuje důchodový věk na 70 let. Jenom ten rok měla posudkovou službu opustit zhruba stovka lékařů. Opatření službu dočasně stabilizovalo. S vyjmutím ze služebního zákona navíc odpadla povinnost doktorů skládat úřednickou zkoušku.
Hodnotit doma. Jenže kým?
Ministerstvo práce a sociálních věcí přiznává, že je potřeba systém změnit. Schválená novela však podle náměstkyně Merhautové nemá za cíl lékařskou posudkovou službu restrukturalizovat, ale pouze ji v současné struktuře zefektivnit. A to přidáním dalšího člověka do řetězce – konkrétně zřízením funkce asistentů lékařů. Ti by měli chystat podklady lékařům, kteří by je pak pouze vyhodnocovali.
Už teď ale v oficiálních dokumentech ministerstva stojí, že by v budoucnosti asistenti měli převzít více pravomocí posudkářů. „Jelikož chybí lékaři a není naděje, že bychom jejich stav doplnili, volíme tuto cestu, u které věříme, že povede ke zkrácení doby posuzování,“ vysvětluje Iva Merhautová z ministra práce a sociálních věcí.
Mezi klienty i odborníky se pravidelně opakuje i stížnost na to, že posudkoví lékaři osobně nevidí klienta, jehož zdravotní stav hodnotí. „Celý ten systém se scvrkl na posuzování od stolu. Systém je uzavřený a pacienti to berou jako nepřátelskou půdu. Přitom tito lékaři mají rozhodující slovo v tom, jakým způsobem bude člověk žít,“ podotýká Václav Krása z Národní rady osob se zdravotním postižením. Ta je největší českou neziskovou organizací hájící zájmy lidí s hendikepem.
Organizace od roku 2017 navrhuje, aby byly posudky v kompetenci ergoterapeutů, kteří by byli zaměstnáni pod úřady práce. Ergoterapeuti se specializují na pacienty s postižením a na posouzení jejich míry soběstačnosti. Kontroly tímto odborníkem by podle Rady měly probíhat v domácím prostředí. Podle Kateřiny Svěcené, prezidentky České asociace ergoterapeutů, právě probíhají jednání se správou sociálního zabezpečení o zapojení ergoterapeutů jako nelékařských odborných asistentů. „Zájem z naší strany by byl, ale je nás málo. Ergoterapie jako obor u nás nemá tradici,“ říká Svěcená. V České republice je aktuálně kolem 1200 ergoterapeutů.
Kdo je ergoterapeut?
Ergoterapeut u pacienta hodnotí schopnosti zvládat každodenní činnosti jako nakupování, cestování nebo vaření. V souvislosti se sociálním prostředím a fyzickou kondicí vyhodnotí míru závislosti na péči ostatních. Vyhotovuje plány terapie a rehabilitací, jejichž cílem je zvýšení soběstačnosti. Doporučuje kompenzační pomůcky a navrhuje možné úpravy domácího prostředí.
Zdroj: ergoterapie.cz/o-profesi
Syn paní Anny utrpěl vážná zranění, když ho srazila hned dvě auta na přechodu pro chodce. Po měsících v kómatu a desítkách operací se probudil ochrnutý a neschopný mluvit. Správa sociálního zabezpečení ale rodině žádost o příspěvek na péči zamítla. „Třeba v našem případě by stačilo, kdyby ho za všechny ty roky aspoň jednou někdo viděl,“ říká paní Anna. Kvůli své profesi si přála zůstat v anonymitě, redakce serveru iROZHLAS.cz však její identitu zná.
Ministerstvo do budoucna plánuje jít opačnou cestou, než jakou navrhuje Rada – diagnostikou na dálku. Na otázku, jestli ministerstvo směřuje k nějakému systému fungujícímu v zahraničí, náměstkyně Merhautová zmiňuje americký model. „Jedná se metodu sebehodnocení invalidity. Za využití sofistikované internetové aplikace, ve které člověk zodpovídal na celou škálu otázek, bylo možné automaticky vygenerovat informace o zbytkovém potenciálu k práci. Celé to pak sloužilo jako vodítko k posouzení.“
Kdy by se k takovému systému mohla posudková služba přiblížit, není jasné. Ve vývoji informačních technologií ministerstvo zatím nepokročilo. Dokonce i elektronické zasílání podkladů mezi úřady a lékaři je zatím čistě dobrovolné. Problémem je opět věk posudkářů. „Není výjimkou, že ten lékař je osmdesátiletý. Pokud bychom zaváděli sofistikované metody v této oblasti, tak by se nám mohlo stát, že už u nás pracovat nebude. Musíme to vyvažovat i v rámci věku,“ vysvětluje Merhautová.
Dokonalý systém neexistuje
V Evropě se v poslední letech začíná upouštět od hodnotících kritérií, podle kterých se měří pokles pracovní schopnosti. Tyto stupnice obvykle poměřují jednotlivé části těla a jejich zasažení konkrétním postižením. Ztráta prstu tak například znamená postižení jednoho procenta těla, ztráta palce je už pětiprocentní postižení. Stejná stupnice se uplatňuje i v České republice.
Problém těchto systémů pojmenovává Souhrnná zpráva hodnocení zdravotního postižení v evropských státech z roku 2019. Spočívá v tom, že stupnice hodnotí pouze míru postižení, ne specifické potřeby postižené osoby.
Jiným způsobem jak na člověka s postižením nahlížet není exaktní zjišťování toho, co například kvůli úrazu ztratil, ale čeho je i po úrazu schopný. „Podstatnou úlohu v tomto procesu hraje i reálné posouzení sociálního prostředí, ve kterém se takový člověk nachází. Tedy jestli se může spolehnout na pomoc rodiny či jestli má stabilní bydlení,“ píše se ve zprávě, kterou zpracovali sociologové z univerzity v Maastrichtu a z univerzity v Leedsu.
Například ve Švédsku se posuzování nároku na invalidní důchod skládá ze tří prvků: z lékařské prohlídky, ze sebehodnocení žadatele a z vyhodnocení dovedností pro konkrétní pracovní místa. V prvním kroku žadatel vyplní formulář s žádostí a do týdne ho úřad pozve na pohovor. Během něj pak vyplní formulář sebehodnocení. V druhém kroku je žadatel pozvaný za lékařem sociální služby, který při osobním setkání vychází z lékařské zprávy ošetřujícího lékaře a sebehodnotícího formuláře. K prodlevám při vyřizování žádostí ale podle reportu dochází i ve Švédsku.
Zpráva v závěru hodnotí, že v Evropě neexistuje systém, který by dokonale pokrýval komplexní potřeby lidí s postižením. České republice se nejvíce vytýká, že na rozdíl od dobré praxe Švédska a Nizozemska nehledí při posuzování nároku na invalidní důchod na reálnou možnost uplatnění na trhu práce a stát lidi s postižením k hledání vhodné práce nemotivuje.
