Sebeuvědomění, motivace, empatie. Terapeut radí, jak dosáhnout všech stupňů emoční inteligence
Jako lidé nemáme pouze kognitivní inteligenci, která se měří takzvaným inteligenčním koeficientem IQ. Je jich mnoho druhů a už od 90. let minulého století se psychologové věnují například inteligenci emoční. Jaké má stupně? A jak jich můžeme dosáhnout? To v rozhovoru pro Český rozhlas Plus vysvětluje párový terapeut Jan Vojtko.
Ačkoliv jsou vědomé myšlenky pro nás důležité, nevědomé procesy, jak je popisovali například Sigmund Freud a Carl Gustav Jung, mají daleko zásadnější vliv.
Vydržíme sami se sebou? Máme se rádi, nebo se pořád vnitřně za všechno peskujeme? Pro Leonardo Plus vysvětluje párový terapeut Jan Vojtko
„V 90. letech 20. století vznikla silná potřeba se věnovat právě emocím – tomu, co dělají, jak vznikají, jaký mají na nás vliv,“ vysvětluje terapeut Vojtko.
Jedněmi z prvních vědců, kteří zformulovali pojem emoční inteligence, byli psychologové Martin Seligman a David Caruso. Jejich práci pak rozšířil v publikaci Emoční inteligence psycholog Daniel Goleman.
„Zformuloval, že emoční inteligence má pět základních bodů. Ty jsou na sebe postupně navázané – nejdřív musím mít první, abych mohl mít druhou,“ podotýká Vojtko.
Sebeuvědomění a seberegulace
První z nich je sebeuvědomění neboli znalost sebe sama a znalost přístupu k sobě. „Umím popsat, proč se mi dějí emoce; kde se vzaly vzorce, podle kterých jednám, proč jsem použil tenhle; mám smysl a vizi, hodnoty, vím, co chci v životě dokázat,“ vyjmenovává terapeut.
Když člověk tuto část naplní, může vstoupit do další fáze – seberegulace. „Umím emoce nějakým způsobem regulovat. Záměrně ale neříkám kontrolovat,“ upozorňuje Vojtko. Potlačení emocí například v konfliktní situaci totiž není řešení.
Děti můžeme posílit v jejich sebehodnotě. Nejtěžší je batolecí fáze a puberta, říká psycholožka Miková
Číst článek
„Seberegulace je o tom, že si dovolím emoce v bezpečném prostředí: šéf na mě křičí, a i když si uvědomím, že takhle se mnou mluvil otec, tak se můžu sebrat a jít vedle, tam to vydýchat, vrátit zpátky a říct: ‚Prosím vás, nezlobte se, v tomhle prostředí nemůžu pracovat‘,“ dává příklad Vojtko.
Vrátit se a začít to řešit s klidem ale podle terapeuta můžeme ještě později – i za pár dnů či týdnů.
„Spousta lidí by hrozně chtěla, když na ně někdo křičí, tak říct v ten pravý moment ty správné věci – třeba něco vtipného, abychom ho odpálkovali,“ popisuje. To ale vždy vymyslíme až později, protože vnitřní procesy a vzorce to neumožní v ten daný okamžik.
„Emoční inteligence může velmi pomoct k tomu říct: ‚Jasně, zase jsem to udělal, zase se to stalo a vím, proč se to stalo, a můžu přijít zpátky‘,“ uvádí Vojtko, jak se vyrovnat s nechtěnou vlastní reakcí. To pak přinese i velkou úlevu od nátlaku reagovat vždy správně.
Motivace a empatie
Třetí částí emoční inteligence je motivace. Psychologové ji podle Vojtka definují jako „schopnost někde setrvat i přes nepříznivé okolnosti, protože víte proč“. A právě uvědomění si příčin i přes překážky je pro emoční inteligenci klíčový krok.
Novoroční předsevzetí nemohou být jen přání, tvrdí kouč. ‚Pozor na výčitky,‘ dodává Ježková
Číst článek
Překvapivě až předposledním stupněm je podle výzkumníků empatie. Ta ale není pouze o „vciťování se do druhého“. Empatie je sice založena na tom, že si promítáme do druhého člověka své vlastní zkušenosti. Musíme si ale také ověřit, zdali jsou naše projekce správné.
„Můžeme přijít a říct: ‚Hele, vidím, že se něco děje. Moje myšlenky, moje prožitky a moje zkušenosti jsou o tomhle. A myslím si, že se ti děje tohle. Je to tak?‘“ dává další příklad Vojtko.
Posledním krokem je sociální dovednost, kde svoji emoční inteligenci může člověk rozšiřovat a rozvíjet na interakcích s dalšími lidmi.
Proč se všechny vzorce myšlení a emoční vzorce utváří v dětství? A co je to takzvané adaptivní a maladaptivní chování, které ovlivňuje naši schopnost řešit konflikty? Poslechněte si celé Leonardo Plus v úvodu článku. Moderuje Šárka Fenyková.
