Odškodnění za dohled, rehabilitace ‚mániček’. Stát se přes 30 let potýká s dědictvím komunistické justice
Nejvyšší soud ve středu zrušil rozsudky nad 14 muži, kteří se v roce 1966 zúčastnili protestu „mániček“, tedy dlouhovlasých mladíků. Náprava této křivdy minulého režimu je jedním z mnoha kroků, které mohou pomoci k vypořádání se s dědictvím komunistické justice. Toto téma se skoro 34 let od sametové revoluce opět otevřelo během sporu o jmenování Roberta Fremra ústavním soudcem a zůstává aktuální i v případě dalšího nominanta Pavla Simona.
„Ústavní soud (…) musí trvat na tom, aby v případech, kdy náprava nespravedlivých nebo nezákonných rozhodnutí v současné době ještě možná je, byla orgány k tomu povolanými učiněna.“
Prošel prověrkami, nemohl rozhodovat jinak a už si to odpracoval. Hlavy soudů se postavily za Fremra
Číst článek
To napsali ústavní soudci před téměř 18 lety, na začátku prosince 2005. Tehdy soud rozhodoval v případě Adolfa Walici, který byl uvězněn za to, že pro své náboženské přesvědčení svědka Jehovova odepřel vojenskou službu. Walici se tehdy zastal ministr spravedlnosti, když v jeho prospěch podal stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud jí nejdříve nevyhověl, Ústavní soud ale nakonec ano.
Podle advokáta Lubomíra Müllera, který poslední desetiletí bojuje za rehabilitaci nejen odpíračů vojenské služby za minulého režimu v rámci české justice, je to ten správný návod, jak se vypořádat s dědictvím komunistické justice.
České soudy přitom mají na stole řadu nezákonných rozhodnutí a řada poškozených lidí čeká na případnou rehabilitaci. Jsou mezi nimi odpírači vojenské služby, lidé zranění při snaze překročit hranice nebo rehabilitovaní političtí vězni, kteří se nedočkali odškodnění za nezákonný dohled. Server iROZHLAS.cz připomíná případy, které by mohly některé křivdy komunistické justice napravit.
Dědictví komunistické justice?
Právě otázka dědictví komunistické justice se v minulých týdnech objevila v médiích a ve veřejném prostoru, a to poté, co se senátoři ohradili proti kandidatuře Roberta Fremra na soudce Ústavního soudu.
Důvodem byla jeho rozhodnutí během jeho soudcovské kariéry před sametovou revolucí v roce 1989. Ústav pro studium totalitních režimů na začátku srpna na základě archivních spisů oznámil, že Fremr odsoudil v letech 1983 až 1985 za emigraci 172 lidí ve 124 samostatných případech.
Opuštění republiky bylo podle tehdejšího trestního zákoníku trestné. Všichni odsouzení byli po revoluci 1989 rehabilitováni a procesy byly označeny za politické. Nominant prezidenta Petra Pavla se nakonec své nominace v létě vzdal.
„Řekl bych, že v atmosféře, jež nominaci Roberta Fremra postupně provázela, bylo jeho odstoupení ve vztahu k autoritě Ústavního soudu, o kterou jde především, důstojným krokem,“ řekl k tomu pro Reflex Stanislav Balík, emeritní ústavní soudce, dnes advokát a děkan právnické fakulty v Plzni. Předseda Ústavního soudu Josef Baxa řekl, že debata je sice cenná, ale přichází pozdě.
Ani další nominant prezidenta Petra Pavla, náhradník za Fremra, nemá v tomto směru čistý štít. Server Lidovky.cz tento týden uvedl, že Simon odmítl odškodnit minimálně osm takzvaných odpíračů. Za ty označovali komunisté lidi, kteří odmítli nastoupit na povinnou vojenskou službu z důvodu víry či přesvědčení. A právě jejich rehabilitace je jedním z dluhů justičního systému minulého režimu.
‚Vlasatci‘ a ‚máničky‘
Podle Müllera není snadnou záležitostí plně se vyrovnat s dědictvím komunistické justice. „A úplná náprava všech nespravedlností není v tomto světě možná. Nicméně události posledních dní ukazují, že je možné určitého pokroku dosáhnout a že ‚orgány k tomu povolané‘ mohou být v budoucnosti vstřícnější,“ uvedl pro iROZHLAS.cz.
StB a hon na dlouhé vlasy? Závadový byl režim, ne máničky, myslí si Stárek
Číst článek
Advokát, který byl sám za minulého režimu jakožto svědek Jehovův odsouzen na šest měsíců za vedení ilegálního shromáždění a vykonávání duchovní činnosti bez státního souhlasu, se už zasloužil o řadu nápravných rozsudků.
Některé z nich jsou přitom velmi čerstvé. Před dvěma dny se Nejvyšší soud zastal tzv. mániček. Tedy lidí, kteří byli odsouzení za účast na demonstraci v roce 1966, kde protestovali proti tomu, že příslušníci Veřejné bezpečnosti o měsíc dříve konali hony na dlouhovlasé mladíky, tzv. máničky nebo vlasatce, a násilně je stříhali.
Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) se nejdříve zastal dvou mužů, Miloše Turka a Martina Maryšky, když podal tzv. stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu. V minulém týdnu pak Blažek podal další stížnost ve prospěch dalších 12 mužů, kteří byli za demonstraci v roce 1966 odsouzeni.
Staré rozsudky ve všech čtrnácti případech soud teď zrušil. „Napadená rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávná a nezákonná, neboť jednak nerespektují základní principy demokratické společnosti (garantující mj. právo jednotlivce na svobodu projevu a shromažďování) a jednak byla učiněna v rozporu i s tehdy účinným trestním zákonem,“ stojí v rozsudku Nejvyššího soudu.
A o rehabilitaci se nedávno přihlásil další „vlasatec“, bluesový zpěvák Ivan Hajniš, a to u Obvodního soudu pro Prahu 2.
Nejnovější rozsudky
Na konci srpna Městský soud v Brně rehabilitoval Pavola Piatka, který skončil v roce 1975 ve vězení, protože kvůli své víře odmítal vojenskou službu.
Zastřeleni, roztrháni psy, zraněni. Policie obvinila plukovníka pohraniční stráže komunistického režimu
Číst článek
Na začátku září pak Obvodní soud pro Prahu 2 řešil případ Thomase Bartsche, německého občana, který byl při pokusu o překročení Československých hranic jen 112 dní před pádem berlínské zdi zmrzačen pohraniční stráží.
Soudy mu nejdříve přiznaly odškodnění kolem tisíce korun, později něco přes pět tisíc. Na začátku letošního roku se ho ale zastal Ústavní soud, který řekl, že pětitisícové odškodnění není přiměřené. Celou věc tak musel nyní opět řešit obvodní soud. Ten nově přiznal muži, který se nyní živí jako zubař v Německu, téměř 80 tisíc korun.
Nejnovější rozsudek je z poloviny září a jde o věc rehabilitace Klause Petera Kuntze, který se stejně jako Bartsch pokusil jen krátce před sametovou revolucí překročit československou hranici. Byl vzat do vazby a posléze ho deportovali do Německé demokratické republiky. Městský soud v Bratislavě ho plně rehabilitoval.
Další případy a oběti komunistického režimu na rozhodnutí ve sporech, které se státem vedou, teprve čekají. Například Josef Janíček, hudebník ze skupiny The Plastic People of the Universe, který byl v roce 1976 více než pět měsíců ve vazbě, aniž by byl odsouzen. Okresní soud Praha-západ by měl jeho případ řešit v polovině října.
Soudci ze školy pracujících
Ministr Blažek by přitom podle Müllera mohl přispět k vypořádání se s komunistickou justicí mnohem více. „Když změní svůj dosavadní názor a uzná, že pokud někoho soudili absolventi Právnické školy pracujících, tak už tím bylo porušeno právo obžalovaných na zákonného soudce,“ řekl advokát, podle nějž by v takových případech měl podat stížnost pro porušení zákona.
Nebyli to typičtí ideoví stoupenci, míní historik o lidech, kteří Horákovou poslali na šibenici
Číst článek
Jenže ministerstvo spravedlnosti má celou věc za vyřízenou. „Problematikou soudců absolventů Právnické školy pracujících se pak ministerstvo spravedlnosti zabývalo také v rámci přezkumného řízení v agendě stížností pro porušení zákona, přičemž porušení zákona v této věci nebylo shledáno, a tudíž žádná stížnost pro porušení zákona nebyla v tomto ohledu podána,“ uvedl k tomu mluvčí resortu spravedlnosti Vladimír Řepka.
Podle něj ministerstvo ke každé přezkoumané věci přistupuje individuálně. „Samotný fakt, že ve věci byl činný soudce, který absolvoval Právnickou školu pracujících, není důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona, a to právě s ohledem na výše uvedené,“ dodal.
Pochybná instituce
Právnická škola pracujících v ročním, případně dvouletém kurzu vychovala v letech 1948 až 1950 z dělnických, politicky vyspělých kádrů, členů KSČ, prokurátory a soudce. Podmínkou přijetí do studia bylo členství ve straně a přednost měli uchazeči s vyššími stranickými funkcemi bez ohledu na dosažené vzdělání. Absolventi dvouletého studia pak hned vynášeli i hrdelní tresty, ačkoli zákon předepisoval, že soudci a prokurátoři musí mít předepsané univerzitní vzdělání a potřebnou právní praxi.
Problematika soudců, kteří vyšli z Právnické školy pracujících, podle něj řešili zákonodárci už v roce 1991. V tehdy přijatém zákoně bylo ustanovení, konkrétně paragraf 67, podle nějž se i tito absolventi se považují za soudce. Jeden z paragrafů zákona podle něj umožňoval odvolání soudce z důvodu, že v době mezi 25. únorem 1948 a 31. prosincem 1989 svým rozhodováním porušil povinnosti, které měl plnit, nebo neoprávněně zasahoval do rozhodování soudů.
„Tímto řešením zákonodárce odmítl princip kolektivní viny,“ uvedl Řepka s dovětkem, že po uplynutím lhůty k odvolání dle zmíněného paragrafu 67 uvedeného zákona se tak aktivizoval jeden ze základních atributů funkce soudce – tedy jeho neodvolatelnost.
„Nelze nadále u kteréhokoli soudce minulého režimu zpochybňovat jeho mravní i odbornou způsobilost,“ uvedl.
Co dělal Urválek
Müller také požaduje po Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, aby popsal činnost Josefa Urválka, bývalého prokurátora, který byl činný např. v procesech s Miladou Horákovou či Rudolfem Slánským. Později Urválek působil jako předseda Nejvyššího soudu a pracovník Výzkumného ústavu kriminologického.
„Jde o to zjistit, jaké rozsudky, na kterých se podílel, jsou dosud pravomocné, a co vlastně dělal ve zmíněném výzkumném ústavu, kam podle slov jeho spolupracovnice Heleny Válkové fakticky nedocházel, pouze ‚připodepsal‘ její výzkumnou práci o ochranném dohledu,“ řekl Müller.
Jenže Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se Urválkovými činnostmi samostatně nezabýval. „Jeho jméno prochází toliko dílčími archiváliemi, které jsou součástí jiných spisů. Detailní analýzou jeho rozsudků jsme se nezabývali. Předmětem speciálního šetření nebylo ani jeho působení ve Výzkumném ústavu kriminologickém,“ uvedl pro iROZHLAS.cz komisař Jakub Vinčálek.
Odškodnění za dohled
„Je to náš dluh... Jsem ráda, že se ten dluh splatí... A jistě o tom přesvědčím kolegy ve Sněmovně.“ To řekla v březnu 2020 současná poslankyně a tehdejší zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková pro Deník N.
Válková k nařčení, že šikanovala disidenty: Někdo mě chce politicky poškodit, zvažuji žalobu
Číst článek
Mluvila o tom, že rehabilitovaným politickým vězňům, kteří byli za minulého režimu nezákonně vystaveni ochrannému dohledu, zajistí odškodnění. Ti totiž při svém „očištění“ žádnou finanční náhradu nedostali. Jenže i tento slib zůstal nakonec nesplněn, ačkoliv se bývalá zmocněnkyně Válková toto „legislativní opomenutí“ snažila a snaží napravit.
„Od začátku velmi striktně rozlišuji ty tisíce nebo možná desetitisíce lidí, kteří dostali zaslouženě uložený ochranný dohled. To byli kriminální recidivisti. A politické disidenty, kteří nesouhlasili s politikou a bylo vůči nim zneužito několika sankcí včetně ochranného dohledu,“ řekla nyní pro iROZHLAS.cz Válková.
Právě na politické disidenty, kterým byl nařízen ochranný ohled, mířil její návrh, který připravila ještě za minulého volebního období. „Úzce jsme na tom spolupracovali s ministerstvem spravedlnosti, s mými dvěma podřízenými a s Lenkou Marečkovou, disidentkou, která zastupovala občanskou společnost,“ popsala.
Pak ale bylo potřeba k návrhu získat stanovisko ministerstva spravedlnosti, které tehdy vedla ministryně za hnutí ANO Marie Benešová. Ta s tím sice podle Válkové osobně souhlasila, veškeré snahy ale ztroskotaly právě na jejím resortu.
„Legislativci v součinnosti, řekněme, s analytickými útvary, které mají na starosti statistické údaje, nakonec došli k závěru, že by to bylo velmi pracné, že by se muselo dohledávat ve spisech a že by to bylo nepřesné. Závěr byl, že po legislativně-technické stránce je to komplikované a velmi obtížně průchodné období,“ podotkla.
V roce 2021 do její snahy vstoupily volby, v nichž Válková uspěla a stala se znovu poslankyní, politické rozložení ve Sněmovně se ale změnilo a ona jako členka hnutí ANO skončila v opozici.
„Lenka Marečková si myslela, že prosadit náš návrh i za této vlády nebude takový problém. Oslovili jsme Marka Bendu (ODS) a ten řekl, že si myslí, že to tehdy byla legislativní chyba a byl pro, aby se to odškodnění řešilo a byl tomu otevřený,“ pokračovala Válková.
Snahy ale podle ní opět skončily na ministerstvu spravedlnosti, tentokrát vedeném ministrem ODS Pavlem Blažkem. „Tam to zamrzlo. Asi i v souvislosti i s finanční krizí, kterou tu řešíme.“
Podle ní by musela být politická vůle a podpora ministerstva spravedlnosti a také ministerstva financí prosadit jednorázovou částku odškodnění, tak jako se podařilo odškodnit oběti nezákonné sterilizace. „Tehdy se podařilo přesvědčit paní ministryni Alenu Schillerovou, aby se na to uvolnily peníze, a v tu chvíli to šlo,“ dodala.
