Rok po tornádu. Posttraumatický syndrom mám dodnes, říká žena z Moravské Nové Vsi

Už je to rok a vypadá to tu jak na staveništi | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz
  • Je to přesně rok, kdy se obcemi na pomezí Břeclavska a Hodonínska prohnala smrtící bouře s krupobitím a tornádem o rychlosti 300 kilometrů za hodinu.
  • V evropském měřítku to bylo tornádo s největším počtem obětí od roku 2001. Občané postižených obcí vzpomínají na obrovskou vlnu solidarity. Z bouře se vzpamatovávají dodnes.
  • „Stál jsem v okně, střepy mi lítaly do těla, měl jsem pořezané nohy i obličej. Moje žena se zrovna sprchovala, když na ni spadly dveře i s futry. Zůstala zabarikádovaná v koupelně,“ vzpomíná František Pelikán z Lužic na Hodonínsku.

Reportáž Morava Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rozkopané ulice, chybějící zeleň, domy v demolici. To vše je živou připomínkou tornáda, které 24. června 2021 zasáhlo obec Hrušky na Hodonínsku. Místní na události z večera toho dne nikdy nezapomenou.

Tornádo 2021:

  • Vyžádalo si šest lidských obětí
  • Přes 200 zraněných
  • Zbylo více než 1,200 poničených domů
  • Zhruba 200 domů bylo kompletně zdemolováno
  • Zbylo 210 000 tun odpadu
  • Odhad celkové škody je 15 miliard korun
  • Jen během prvního týdne se ve sbírkách vybralo přes 1 miliardu korun

„Když jdete ulicí, tak vidíte, že se u nás masivně staví, domy tu rostou jak houby po dešti, lidé jsou pracovití, rekonstrukce probíhaly i v zimě,“ popisuje starostka Hrušek Jana Filipovičová. Podle ní jsou největším problémem vysoké ceny a obecný nedostatek stavebního materiálu.

Tornádo zde zasáhlo zhruba 250 rodinných domů. „Z toho skončilo 63 demolicí a dalších 150 bylo vážně poškozených,“ popisuje starostka. Její dům byl také zasažen.

V hlavě jí utkvěla vzpomínka na 27letého syna, jak stojí na dvoře a pláče. „Náš dům byl také zničený. Když můj syn objížděl obec spolu se sborem dobrovolných hasičů a viděl, co to udělalo u nás doma, tak jen stál na dvoře, opíral se o zídku a plakal. Tohle mi nikdo nevymaže z paměti,“ vzpomíná starostka.

Starostka obce Hrušky, Filipovičová Jana | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Měsíc po tornádu se každý den scházel krizový štáb v zasedací místnosti dálniční policie v jihomoravském městě Podivín. „Tam jsme našli útočiště s hejtmanem, zástupci složek integrovaného záchranného systému, zástupci Jihomoravského kraje, starosty, neziskovým sektorem a dalšími,“ popisuje starostka. Na schůze štábu Filipovičovou vozili policisté a hasiči. „Zažila jsem jízdu požárním, vojenským i policejním automobilem, a když zapnuli majáčky, cítila jsem se jako královna,“ vzpomíná.

Dobrovolnická pomoc vydržela celé dva měsíce během prázdnin a mnozí zůstali i do prvních zimních dnů. Na transparentní účet se obci Hrušky podařilo vybrat 69 milionů korun. Zhruba polovina pak šla občanům formou dárcovských smluv.

Zastupitelstvo rozdělilo poškozené do tří kategorií podle míry postižení. „Nejvíce dostali ti, kteří museli kompletně demolovat celý dům,“ vysvětluje Filipovičová.

Další polovina vybraných peněz se použije na opravu obecního majetku, jako třeba na  poničené školky.

Podle starostky je výročí vhodnou chvílí na připomenutí událostí minulého roku. „Je naší povinností poděkovat těm, kteří nám pomohli. Tornádo je stále téma, každý si ho zažil jinak. Někdo byl třeba pořezán sklem z vysklených oken, zatímco se schovával v kuchyni, jiní chránili své děti. Těch příběhů je celá škála. Spojuje nás to, že jsme to všichni zažili, a každý den chodíme ulicemi, které jsou dodnes vykopané,“ říká starostka.

„Tornádo je živel, který přišel a možná i měl přijít. Chci, aby si to lidé pamatovali, ale některé vzpomínky bych ráda otupila. Jsou tu lidé, kteří jsou traumatizovaní, kteří přišli o všechno.“

Obec Hrušky, rok po tornádu. | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Místostarosta Hrušek Marek Babisz vzpomíná na chvíle, kdy tornádo přišlo. „Nikdy jsem nejel tak rychle domů jako ten večer. Nešla mobilní síť, nevěděl jsem, jestli moje žena a syn jsou v pořádku. Malý zrovna v té době chodil se sousedy venčit psa, člověka napadne to nejhorší,“ vzpomíná Babisz.

„Tři dny nám pak nešel proud, žena se synem se odstěhovali k prarodičům. Syna jsem kvůli povinnostem na radnici neviděl skoro pět dní.“

Jeho pětiletý syn Tomáš si z tornáda pamatuje jen střípky. „Točilo se hodně rychle, rozbilo mi školku a ostatní domečky,“ vzpomíná Tomáš.

Místostarosta se kromě rodiny a práce i nadále věnuje obnově obecního majetku. „Čeká nás rekonstrukce tělocvičny, hřbitova i kostelní věže. Když už děláme novou, tak ji postavíme i s hodinami. Také jsme spojili síly se studenty z Mendelovy univerzity, kteří nám pomáhají navrhnout veřejné prostranství kolem rybníčka. Bude to tu hezčí než předtím, ale bude to ještě dlouho trvat,“ uvádí.

Obec Hrušky, rok po tornádu. | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Paní Jaroslava, další rezidentka obce Hrušky, se musela kvůli zruinovanému domu na sedm a půl měsíce odstěhovat ke známým. „No strašné to bylo, nikomu to nepřeji. Všechno musíte dát do kupy – střechu, elektriku, nábytek, zaprášené prádlo, všechno bylo zničené.“

Když udeřilo tornádo, tak se schovávala pod kobercem. „Byla jsem zrovna ve špajzce, když jsem slyšela první pískání větru. Šla jsem se podívat, co se děje, jenže dveře špajzky mě praštily, já zavrávorala a spadla na zem. Pak jsem se schovávala v jídelně pod stolem, hlavu jsem měla přikrytou kobercem, ale nohy jsem měla pořezané jak od nože.“

Moravská Nová Ves, rok po tornádu | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Tři a půl kilometru na východ od Hrušek leží Moravská Nová Ves. Místní občanka Zlata Maděřičová vzpomíná, jak její manžel držel prosklené dveře ve snaze chránit sám sebe proti větru.

„Nikdo nevěděl, jak se chovat, tornádo na Moravě bylo úplné sci-fi. Všechno, co tu teď vidíte, tu létalo vzduchem. Nic nepadalo rovně dolů, ale díky víru z tornáda tu například tyhle květináče a obrazy náhodně poletovaly,“ vzpomíná Maděřičová. Horní půlku těla má dodnes zjizvenou od střepů z oken.

„Když sem později přišel náš syn, úplně se zděsil, protože vše bylo obrácené vzhůru nohama, na zemi byla krev a nikde nikdo nebyl. Všechna okna byla rozmlácená,“ líčí žena.

Posttraumatický syndrom mám dodnes. Naivně jsem si myslela, že to za měsíc dáme do kupy, ale je to rok a jsme totálně sedření. Zdaleka není hotovo, podotýká.

Když by tornádo přišlo o pár hodin později, tak bychom už byli nahoře v posteli a to bychom nepřežili, protože nám do ložnice vletělo lešení. Téměř všem sousedům to sebralo střechy a z některých domů zbyly jen zdi, vypráví Maděřičová.

Po tornádu se do Moravské Nové Vsi nahrnuly stovky pomáhajících. V každém baráku bylo alespoň deset dobrovolníků, já jsem dovnitř vůbec nešla, než to bylo odklizené. Měli jsme nově opravený dům, včetně čerstvě nabroušených parket. Já na to neměla, tak jsem nechala dobrovolníky vevnitř a sama jsem uklízela venku,“ přiznává.

Na stále probíhající rekonstrukci dostala od nadací a občanské společnosti přes milion korun. Stát však selhává. Žádosti o dotace jsou nesmírně komplikované, ten, kdo neumí papírovat, nemá šanci,“ kritizuje.

Obec Lužice, rok po tornádu | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

V Důlní ulici ve vedlejších Lužicích stálo šestnáct domů, dva z nich musely jít k zemi úplně. Další byly výrazně poškozené. Všichni občané se však vrátili, popisují místní manželé Pelikánovi.

Stál jsem v okně, střepy mi létaly do těla, měl jsem pořezané nohy i obličej. Vzduchem létaly koberce, které se kompletně odlepily i s gumami. Moje žena se zrovna sprchovala, když na ni spadly dveře i s futry. Zůstala zabarikádovaná v koupelně. Křičel jsem na ni, abych se ujistil, že je naživu, vzpomíná na chvíle hrůzy František Pelikán.

Tři měsíce jsme neměli okna. Dům jsme měli pojištěný, a tím pádem jsme od státu nic nedostali. Dobrovolníci nám moc pomohli, ale pořád tu stojíme a škrábeme barvy, protože to nemá kdo dělat. Je nedostatek řemeslníků a stavebního materiálu, doplňuje paní Pelikánová.

Pro oba manžele je důležité si tornádo připomínat. Kromě utrpení nás to všechny sblížilo, museli jsme si pomáhat, popisuje Pelikánová.

Obec Lužice, rok po tornádu | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Hospoda v sousedních Mikulčicích se po tornádu stala ústřední centrálou pro setkávání zdejších dobrovolníků. Podle místních však ne všichni dobrovolníci přijeli s čistými úmysly.

Ztratilo se tu nářadí, sbíječky, různé nástroje. Dva měsíce tu nikomu nešla elektrika, takže se věci různě přenášely podle toho, kde byl zrovna proud. Byli tu i lidé, kteří si vymýšleli, že něco potřebují, byť to tak vůbec nebylo, říká místní občan Miroslav.

V Mikulčicích bylo během tornáda zničeno zhruba 300 domů. V obci, kde žijí téměř dva tisíce lidí, pomáhaly tisíce dobrovolníků. Dodnes sem jezdí pomáhat, v zimě to trochu utichlo, ale teď zase jezdí. Každý využil svých známých, stavebních firem a kapacit, co měl. Díky tomu se to tu dává do kupy, ale jde to pomalu. Už je to rok a vypadá to tu jak na staveništi.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme