Otevřeně mluví o válce i teroru. ,Prohlídka u mě ještě nebyla, skoro se za to stydím,‘ přiznává ruský učitel
Alexej Makarov vystudoval archivářství na Ruské státní univerzitě, učí společenské vědy na střední škole z Moskvě, je spolupracovníkem sdružení Memorial, které ruské úřady zakázaly a označily za zahraničního agenta, a věnuje se gulagům a perzekucím v Sovětském svazu. V minulých dnech pobýval v Praze, kde mluvil o represích proti obyvatelům Sovětského svazu, kteří protestovali proti invazi do Československa v roce 1968.
Proč jste přijel do Prahy?
Pozval mě český spolek Gulag.cz, který domluvil účast na festivalu Nevermore68. Ten připomíná 55. výročí invaze a organizátory také zajímala současná situace v Rusku, kde žiji.
Dezertoval, ani rodině o tom neřekl. Jak se prchá z Putinovy armády?
Číst článek
S kolegy z Memorialu jsem zahajoval v Plzni i výstavu o gulagu Sandarmoch, kde sovětští vojáci postříleli tisíce lidí, a objevitele gulagu Jurije Dmitrijeva poslaly ruské soudy před dvěma lety do vězení na patnáct let.
Potřeboval jste při odjezdu z Ruska nějaké povolení?
Ne, vůbec, prostě jsem odjel. Nic nepotřebujete. Letěl jsem přes Turecko a do Česka mám vízum.
Vy tady v Praze a Plzni mluvíte u současném Rusku velmi otevřeně. To samé říkáte v Moskvě?
Dobrá otázka, ale řeknu vám to takhle. Když se mě někdo zeptá, tak mu odpovím. Jenže nikdo se mě neptá, protože pro lidi to nemá význam. Oni znají moje postoje a mluvit o posledním roce a půl je pro mnohé hodně těžké.
Rozprostírá se ticho. Když se mě ale zeptají novináři, tak odpovídám, agresi nazývám agresí, válku nazývám válkou a mluvím o tom, jak je to strašné.
‚Pokračujeme v práci‘
Odkdy spolupracujete se sdružením Memorial?
Začal jsem v patnácti, takže je to už dvacet tři let. Moje babička seděla v padesátých letech ve vězení, později se podílela na vzniku Memorialu, takže jsem vyrostl na jejím vyprávění. Byl jsem jeden z nejmladších spolupracovníků Memorialu, naštěstí se ale objevuje mladá generace, která v jeho činnosti pokračuje.
Rusové jsou k politice apatičtí, ale hlad po nezávislých informacích je velký, říká novinář ze Svobodné Evropy
Číst článek
Memorial je v Rusku od prosince roku 2021 zakázaný. Co tedy děláte jako spolupracovník?
Nejdříve je třeba pochopit, že úřady zakázaly dvě největší organizace – centrum ochrany lidských práv a mezinárodní Memorial, který je tvořen sítí patnácti poboček. Ještě ale existuje množstvích malých organizací, které spolupracují s Memorialem, a ty úřady nezakázaly.
Pokračujeme ve své běžné práci, která je samozřejmě komplikovaná z hlediska organizace a bezpečnosti.
Sebrali nám prostory, takže nemůžeme pořádat výstavy, a bohužel čtenáři nemají přístup do naší knihovny. Velmi špatně dostupné jsou i naše archivy. Ještě v tomto roce ale chceme otevřít archiv online, kde si budou moci zájemci číst, kopírovat a stahovat informace.
Kdy s vámi mluvili naposledy ruští novináři?
Zrovna včera mi telefonovali a ptali se na politické procesy v Rusku v devadesátých letech minulého století, kterých bylo málo, ale byly, nějaké špionáže a podobně.
Nedá se to ale srovnat se stovkami politicky vězňů, kteří teď přibývají v Rusku doslova každý den. Jinak se novináři ptají na historické věci, hledají do svých článků jednotlivé osobnosti z minulosti.
Strach v Rusku?
Máte mezi svými přáteli nebo známými někoho, kdo je uvězněný z politických důvodů?
Momentálně běží soud proti vedoucímu centra ochrany lidských práv Memorialu Olegu Orlovi, kterého obžalovali z diskreditace ruské armády. To je můj kamarád, jeden z nejznámějších ochránců lidských práv v Rusku. Začínal už za dob Sovětského svazu, kritizoval válku v Afghánistánu. Patří k té starší generaci v Memorialu. Samozřejmě několik známých je zavřených.
Rusy válka ani oběti nezajímají. I ti, kteří jsou proti, chtějí ‚dokončit, co se začalo‘, popisuje sociolog
Číst článek
Jste jeden z mála z Memorialu, u kterého neudělala policie domovní prohlídku. Víte proč?
Upřímně řečeno nevím, skoro se za to stydím, že byli u všech, jenom ne u mě. Asi na sebe nepoutám jejich pozornost.
Vy se nebojíte vrátit do Ruska?
Samozřejmě atmosféra v Rusku působí na psychiku. Ruší to vaší vnitřní spokojenost, znervózňuje. Kdybych řekl, že nemám strach, nemluvil bych pravdu. Člověk musí být opatrný a bohužel připravený na nepříjemné události.
Co to znamená být opatrný? Když ráno vyjdete z domu, sledujete, jaká tam stojí auta nebo jak postupujete?
Je to těžké vysvětlit, protože se to stalo součástí mého života. Například když jdu do metra, tak se dívám, kde stojí policisté a vyhýbám se jim. Každý den kontroluji poštovní schránku, jestli tam není výzva k mobilizaci, abych se mohl rychle někam ztratit, a přemýšlím kam.
Zapamatoval jsem si číslo na advokáta, mluvím s blízkými o tom, co dělat, kdyby u mě udělali domovní prohlídku. Přemýšlím o tom, co komu říct, nebo neříct, abych jim nezkomplikoval život. Je to každodenní stres.
‚Čeká mě vyučování‘
Povolávací rozkaz jste tedy ještě nedostal?
Zatím ne. Možná mi ho doručí na podzim. Už u mě doma dvakrát někdo zvonil, jednou večer a hned ráno, neotvíral jsem, pak jsem si rychle sbalil batoh a na týden zmizel z domu. Zůstal jsem u kamarádů, které jsem předtím dlouho nenavštívil.
Osmdesát procent Rusů nemá pas, líčí dobrovolník, který pomáhá ruským dezertérům
Číst článek
Proč se vracíte do Moskvy?
Prvního září začíná škola a čeká mě vyučování. Také mám práci v archivu Memorialu. Narodil jsem se tam, proč bych měl odcházet.
Kolegům vaše postoje nevadí?
Oni mě znají. Řada z nich se účastnila protestů, mnozí byli zadrženi policií.
Rodičům to také nevadí?
Zatím jsem nic nezaznamenal. Rodiče chtějí, aby se jejich děti dobře vzdělávaly, to na naší státní škole děláme. Moje názory znají.
Co ředitel školy?
To vám asi nedokážu vysvětlit, ale naše škola patří pod ministerstvo školství a vzdělávání, a když mají námitky z jiného ministerstva, to naše si do toho nenechá mluvit. Jsou hákliví na své kompetence. V každém případě zatím já i moji kolegové učíme. Uvidíme, co bude dál.
Teror bez smyslu
Vám nevadí, když tohle budeme publikovat?
Samozřejmě že ne. Neříkám vám bohužel všechno, ale je nutné hovořit o tom, co se děje každý den. Každý den čteme o útocích na ukrajinská města, která nedávají vojensky žádný smysl, je to pouze teror.
Vidíme, že ruská vláda absolutně nelituje lidí kvůli svým politickým a imperialistickým ambicím a nedodržuje pravidla vedení války. Za to nese vinu nejenom Vladimir Putin, ale i vojenské velení. O tom je třeba hovořit každý den, o ničení, které nadlouho ovlivní celý svět. O ukrajinských válečných zajatcích, jako je Maxim Butkevič, kterého teď soudí v Moskvě nehledě na alibi z vojenských zločinů.
Likvidace Prigožina jako vzkaz elitám, které sní o vzpouře. Běžné Rusy nezajímá, říká sociolog z Moskvy
Číst článek
O ukrajinských válečných zajatcích, se kterými není žádný kontakt. O deportovaných do Ruska, kteří prošli filtračními tábory. O deportacích dětí, které si nezákonně osvojují ruské rodiny. To všechno pod záminkou vyvezení dětí z blízkosti fronty na letní tábory, kde jsou pod tlakem ruské propagandy.
To je jedna z největších humanitárních katastrof současnosti, za kterou tak či onak nesou Rusové různou míru odpovědnosti.
Jakou nesou Rusové odpovědnost?
Neříkám, že ruští občané měli reálnou možnost zastavit agresi, možná ne. Ale mohli by víc dávat najevo svůj nesouhlas, třeba ne každý den, ale mohli by, a ani by kvůli tomu nemuseli přijít o svobodu.
Teď je třeba mluvit pro Ukrajinu. Ale ne kvůli tomu co se děje v Rusku, protože ruská občanská společnost je téměř rozprášená. Jak politická opozice, tak nezávislá média.
