Svatba se ve zlomek momentu proměnila v pohřeb. Izraelsko-palestinský konflikt zasahuje pásmo Gazy
V palestinském pásmu Gazy stále oplakávají oběti nedávných bojů. Před dvěma týdny, v sobotu 6. srpna, přišel chudý beduín Muhammad Abú Qajda o manželku a vnučku. Skromná svatba jejich syna se v jediné vteřině proměnila v pohřeb. V opakujících konfliktech mezi Izraelem a pásmem Gazy se smrt stala banalitou. Za každým úmrtím je ale příběh konkrétních lidí.
„Doteď nemůžu zůstávat doma. Kdykoliv tam vejdu, vidím malou Hanín. Jsem psychicky na dně, musím spát jinde, přebývám u příbuzných,“ říká Muhammad Abú Qajd a ukazuje mi stěnu plechové chýše posetou dírami od střepin.
Ten den, sobota 6.srpna, měl být jedním z nejradostnějších v jeho životě. Ženil totiž syna. „V domě už byla nevěsta. Bylo půl druhé po poledni. Přijeli jsme autem a přivezli jsme ženicha. Moc lidí tu ještě nebylo, bylo brzy. Já jsem řídil. Zastavil jsem. Vystoupil jsem, šel k zadním dveřím, abych otevřel malé Hanín a jejímu bráškovi. A přišla strašná rána.“
Střela přímo zasáhla Muhammadovu manželku An´ám, která právě vystoupila z auta. Zemřela na místě. Jeho desetiletá vnučka Hanín pak o tři dny později v nemocnici. Další děti bojují se zraněními, které jim způsobily střepiny, o život.
„Vraceli jsme se od kadeřníka. Měla to být malá svatba bez velkých oslav. Jen pár lidí. Udělali jsme tu jen takový stan, aby nepálilo sluníčko. Na velkou svatbu jsme neměli peníze.“
Tady jsme v oblasti, která se jmenuje Izbit Bejt Hánún, jsou to první domy za hranicí Izraele a pásma Gazy, a jak říkají místní, tak jsou vlastně na frontě. Je to v podstatě uprchlický tábor, kde žije beduínský kmen, který do roku 1948 obýval oblast jižně od Tel Avivu.
„Ta rána přišla úplně znenadání. Nevíme, kdo raketu vypálil, jestli Arabové nebo Židé. Nevíme nic. My k žádné organizaci nepatříme, žádnou nepodporujeme. Máme ovce, s nimi chodíme na pastvu, a to jediné nás zajímá.“
Muhammad mi teď ukazuje místo, kam dopadla střela, která obrátila jeho život vzhůru nohama. Říká, že štěstí v neštěstí bylo, že místní komunikace je písek, který utlumil dopad střely. Kdyby tu prý byl asfalt, byly by důsledky mnohem horší.
Izraelská armáda tvrdí, že část obětí v pásmu Gazy zabily špatně vystřelené rakety ozbrojenců. Místní lidé to nepopírají, ale kdo smrtící ránu vystřelil, pro ně vlastně není důležité. Ahmad Mahmúd Abú Qajd, jeden z předáků beduínského klanu, se k Hamásu, nebo Islámskému džihádu nehlásí.
„Tyhle organizace nezastupují místní obyvatele. Lidé jsou tu chudáci. Život je tu zoufalý. Máte štěstí, když najdete práci dva dny do týdne. A za den práce přinesete domů pět dolarů. Každý rok je válka, tak jak může vypadat naše hospodářství? Žijeme jen na humanitární pomoci,“ říká Abú Qajd.
