Po čem touží Ukrajinci v ostřelovaném Vuhledaru? Sním o horké vaně a županu, vypráví místní
Ve východoukrajinském Vuhledaru stále v podzemí domů žije nebo spíš přežívá asi 150 lidí z původních 15 tisíc obyvatel. Živoří tam už téměř dva roky a druhá zima ve sklepích je pro ně ještě těžší než ta první. Z normálního života jim zůstaly jen sny.
Je šest ráno. Nakládáme další humanitární pomoc pro obyvatele Vuhledaru na válečné linii. Tentokrát vezeme více ovoce a zeleniny, lidem chybí vitaminy. Vezeme také balíčky, které jim posílají příbuzní, vodu, chléb a nějaké léky.
„Musíme přijmout vyvážené rozhodnutí,“ prohlašuje Oleg Tkačenko. Myslí tím, že musíme správně naložit auto a velký vozík. Balíme dokonce i pizzu, než tam dojedeme, bude ale mražená.
„Sláva Bohu,“ říká Oleg, protože je mlha, což je pro nás ideální počasí. Rusové začali v daleko větší míře nasazovat FPV drony, které všechno vidí, takže počasí je na naší straně, doufejme. Teplota je kolem nuly, v noci mírně přimrzlo, ale nevíme, jestli to bude stačit, abychom projeli i s velice těžkým posvařovaným vozíkem.
Projeli jsme přes pole, auto je skvělé. Poradilo si s hrozným terénem. Je to nebezpečné místo, čtyři vojáci zde zahynuli po přímém zásahu. Musíme rychle projet, ale jak, když máme plně naložený vozík a auto.
Žádné spojení s městem
Tentokrát nás nikdo nečeká. Spojení s městem není, takže se místní nemohli dozvědět, že přijedeme. Oleg už měl přijet před delší dobou, ale nemohl kvůli počasí a pokaženému autu.
Některé domy zůstaly jakžtakž celé a právě z jednoho z nich se k nám už řítí pan Nikolaj, Viktor a Světka.
Sedíme v úzké chodbičce v přízemí jednoho z paneláků za několika stěnami. Je to tu bezpečnější. Občas se ozvou nějaké výbuchy, občas se celý dům otřese, ale to neotřese ani ženami, ani muži.
Dál připravují chlebíčky z čerstvého chleba, který jsme s Olegem přivezli. Položí na něj nakrájený salám, k tomu sladké, nějaké pečivo, čaj a kávu. Ptám se jich, jaké mají sny a touhy, co by si přáli po dvou letech na bojišti.
Sny místních obyvatel
„Sním o dobré tělocvičně s kolovými trenažéry a relaxu. Sním o horké vaně, bačkorách a teplém froté županu po koupeli. To prostě zbožňuju. A potom bych si v televizi pustila dobrý seriál a dala se do pletení. Na druhý den bych odjela za město na chatu podvázat rajčata a okopat celou zahrádku,“ říká ukrajinská žena.
„A já toužím po tom, aby válka co nejdřív skončila a já se mohl na chatě zabývat milovanými včelami, pěstovat krásné květiny… Objednal bych si asi víc krokusů a sněženek, které by mi přivezli ze západní Ukrajiny. Oni tam totiž pěstují krymské sněženky s květy jako deštníky. Měl jsem jenom tři, ale teď už tam asi ani ty nejsou,“ vypráví místní muž.
„Podle mě to tam všechno srovnali se zemí, protože kolem chaty se vedly těžké boje. I kdyby tam něco zbylo, nedostanu se tam tak brzy ani po válce, protože tam bude spousta nevybuchlé munice a všechno je zaminované,“ myslí si.
Nikolaj a Viktor pak mají jeden společný velký sen – vyrobit samohonku burjačichu (domácí pálenku – pozn. redakce) a pozvat všechny kamarády. Prý je to ale jen žert.
