Analytik Havlíček: Kreml může Lukašenka hodit přes palubu, i pro Rusko je toxický

Lenka Kabrhelová mluví s Pavlem Havlíčkem, expertem Asociace pro mezinárodní otázky.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU ↓

8. 12. 2020 | Praha

Už celé čtyři měsíce vycházejí Bělorusové do ulic na protest proti režimu Alexandra Lukašenka, který podle jejich přesvědčení zfalšoval srpnové volby, aby mohl i po 26 letech u moci setrvat v úřadu. Můžou si ale pokojné demonstrace vynutit změnu přes neústupnost státní moci, která se proti nim nezdráhá používat tvrdou, až brutální represi? I na to se ČRo ptal v rozhovoru Lukašenkovy protikandidátky a vůdkyně běloruské opozice Svjatlany Cichanouské. Její odpovědi ve Vinohradské 12 anotujeme s Pavlem Havlíčkem z Asociace pro mezinárodní otázky.

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Pavel Vondra, Ondřej Franta, David Kaiser

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Už celé čtyři měsíce vycházejí Bělorusové do ulic na protest proti režimu Alexandra Lukašenka, který podle nich zfalšoval srpnové volby, aby mohl i po 26 letech u moci setrvat v úřadu. Můžou si ale pokojné demonstrace vynutit změnu přes neústupnost tvrdé státní moci? Odpovědi Svjatlany Cichanouské z rozhovoru pro Český rozhlas anotujeme s analytikem Asociace pro mezinárodní otázky Pavlem Havlíčkem.

Pavle, dlouhodobě sledujete situaci v Bělorusku, kde už 4 měsíce pokračují protesty proti režimu Alexandra Lukašenka. ČRo nyní poskytla rozhovor opoziční vůdkyně a šéfka koordinační rady Svjatlana Cichanouská. Pojďme se tedy společně pokusit o zvukovou anotaci toho rozhovoru. Úvodem vás ale poprosím, pojďme popsat, kam se situace v samotném Bělorusku od srpnových prezidentských voleb posunula?
Já bych řekl, že se neposunula příliš daleko, protože my od 9. srpna tohoto roku stále vídáme stejné věci. Po zfalsifikovaných volbách nasadil režim proti demonstrantům masové represe, tisíce jich pozatýkal, zadržel, zmlátil. A to se i 4 měsíce po začátku protestů znovu opakuje. V Bělorusku stále panuje počáteční patová situace. Jak režim a představitelé opozice a prodemokratického hnutí v Bělorusku jsou stále na kordy, přetahují se o to, kdo bude mít navrch. A za uplynulé 4 měsíce vyzkoušeli celou řadu taktik, jak dostat toho druhého na lopatky, ale ani jednomu se to úplně nepodařilo. Jakkoliv dnes vidíme, že běloruský režim má trošku navrch a opozice spíše ztrácí, nedá se určitě říct, že by protesty byly poraženy nebo že by nastával nějaký konec tohoto hnutí.

Asi tedy lze v tuto chvíli mluvit o patové situaci...
Přesně tak, přesně tak. Určitě bych se s tímto výkladem ztotožnil. My jsme to nedávno  popisovali i v našem policy paperu. Obě strany jsou do sebe zaklíněné, a to jak strana režimu Alexandra Lukašenka, tak demokratické opozice a té běloruské společnosti v širším smyslu, která se neztotožňuje s Lukašenkovým vedením po 26 letech. A o to důležitější - a to byla vlastně hlavní myšlenka toho našeho výzkumného záměru - je vyzdvihnout rozměr mezinárodní diplomacie a vlastně přičinění třeba i ČR, ale EU také v širším smyslu.

Svjatlana Cichanouská mluvila s Českým rozhlasem z exilu v litevském Vilniusu. Když se podíváme na její osobu, abychom dovysvětlili celý ten kontext, jakou roli v tuto chvíli Cichanouská hraje, jak důležitou osobou je v rámci běloruského odporu vůči diktatuře Alexandra Lukašenka?
Já si myslím, že ona je od počátku vlastně takovým symbolem. Po celou dobu nebyla řekněme lídryní v tom pravém smyslu slova, protože do té politické role byla tak říkajíc vhozena, když jejího manžela Serheje Cichanouského režim zadržel, stejně jako celou řadu opozičních kandidátů. Z toho vykrystalizovalo vedení Svjatlany Cichanouské a dalších dvou představitelek, Veroniky Cepkalové a Marii Kalesnikové ze štábů dalších dvou hlavních kandidátů. Ale je potřeba uznat, že za poslední 4 měsíce si prošla velkým vývojem a opravdu se posunula z té, jak o sobě častokrát mluvila, ženy v domácnosti a učitelky angličtiny z běloruské školy, do role představitelky demokratické opozice. Je schopná jednat s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, s německou kancléřkou Merkelovou a dalšími světovými státníky. Udělala obrovský kus práce, a to jak v mezinárodní diplomacii, tak i v politické rovině celého souboje o moc v Bělorusku. Podle mě je dnes lídryní v tom pravém smyslu slova, ale na začátku tomu tak rozhodně nebylo.

V rozhovoru říkala, že pro ni v lecčems situace dost zhořkla a to se jí niterně dotýká. Že i pokračující protesty ji vlastně vedou k vnitřnímu zatvrzení. Já jsem se jí na to ptala v souvislosti s nedávnými událostmi, kdy jeden z protestujících zemřel po policejním výslechu.

„Musíme přitvrdit, přitvrdit v rétorice, v našich požadavcích. A já v sobě objevuji tyto tóny. Trochu mě to děsí, ale uvědomuji si, že jinak to nejde. Protože klidně už na to, co se nyní odehrává, reagovat nelze. Mám odpor k tomu všemu, jak tomu člověku, tak k režimu.“

Svjatlana Cichanouská

Když jste mluvil o jejím politickém posunu, kam se tedy vyvíjí, jak důvěryhodnou v tuto chvíli a autentickou je tváří?
Domnívám se, že opravdu je důvěryhodnou lídryní pro představitele demokratické opozice. Stala se symbolem celé revoluce, osobou, která opravdu vyjednává jménem těch protestujících - jakkoliv je sama v litevském exilu a trochu odtržená od centra dění. Jak z její strany, tak ze strany koordinační rady, se situace vyvíjí spíše negativně. A to jí samozřejmě vede k tomu, aby do konfliktu s běloruskými autoritami šla ostřeji. Říkám to proto, že situace jak doma, tak na mezinárodním poli se pro ty protestující nevyvíjí úplně příznivě. Vidíme, že v Bělorusku samotném je dnes přes 30 000 lidí zadržených, desítky tisíc si prošly mučením, zavíráním, policejní brutalitou silových složek. Na domácím poli se ten režim rozhodl jít cestou represe, brutality a kdybychom to měli trošku přehnat, tak takovou severokorejskou cestou snahy o izolaci a potlačení jakékoliv formy odporu. Zavraždění zástupce opozice Ramana Bandarenky samozřejmě zase jen utvrdilo všechny demokraticky smýšlející Bělorusy, že to zkrátka s tím běloruským režimem dál nejde a že osoba Lukašenka je natolik toxická, že to nemůže pokračovat.

Ještě jsem se chtěl krátce vyjádřit k tomu mezinárodnímu rozměru, protože i tam ta situace pro běloruskou opozici není až tak příznivá. EU a ČR se snaží dělat, co mohou, nicméně je potřeba vidět, že Bělorusko jako takové i jeho režim jsou velmi úzce provázáné s Ruskou federací. Ta od začátku běloruské vedení podporuje, alespoň v té diplomatické, ekonomické a politické rovině. Ruská federace dokonce vyčlenila speciální prostředky na podporu režimu. Došlo i k vyslání přímo ruských pracovníků na podporu běloruského režimu - v médiích, v silových složkách... Jakkoliv si samozřejmě Ruská federace drží trošku odstup od vedení a snaží se lavírovat, aby nebyla příliš blízce asociována s onou toxickou osobou běloruského režimu. Najdeme tedy klíčové rysy a důvody, proč se běloruská opozice v čele se Svjatlanou Cichanouskou dnes více vyhrocuje, dává větší důraz na západní rozměr. Jakkoli od začátku říkala, že ta revoluce není geopolitická ale domácí, že je proti zkorumpovanému režimu, únavě z 26 let vládnutí Lukašenka a podobně, to se teď trošku mění.

Svjatlana Cichanouská | Zdroj: Reuters

Jedna malá odbočka - Svjatlana Cichanouská, jak jsme zmínili, mluvila z exilu ze svého přechodného sídla ve Vilniusu v Litvě. Je to sice blízko Minsku, ale nebylo by z její pozice - ve chvíli, kdy je opravdu v kontaktu s těmi nejdůležitějšími světovými lídry a hlavně lídry EU - třeba prozíravější působit z Bruselu nebo z Berlína, kde by se mohla právě stýkat častěji s těmi zásadními evropskými státníky, jejichž podporu tedy potřebuje?
Musíme mít na paměti, že Vilnius, Varšava a Praha jsou tradičními centry běloruské opozice a samozřejmě i mezinárodních institucí. Mnohé z nich posledních 20 let nemohou působit přímo v Bělorusku, a proto si zřídily svoje pobočky, které operují z litevského hlavního města. Poloha je tedy poměrně strategická - jak geopoliticky anebo geograficky, tou blízkostí. Cichanouská chce být poblíž toho, co se děje v Bělorusku. Spousta donorských nebo neziskových organizací, ale i i svobodné vzdělávání pro Bělorusy se dnes nachází ve Vilně. I proto si Svjatlana Cichanouská vybrala litevské hlavní město jako svůj štáb správně. Dneska lze z Vilna s určitými omezeními kvůli COVIDU 19 absolvovat cesty po Západě. Ty nejsou možné ze samotného Běloruska či běloruského vězení. Svjatlana Cichanouská správně poukazuje, že pokud by dnes byla v Bělorusku, už dávno sedí za mřížemi, jako je to v případě Marii Kalesnikové.

„Víte, na jednu stranu mi bylo celou dobu moc líto, že nejsem mezi lidmi, kteří vycházejí do ulic na demonstrace. Na druhou stranu si ale uvědomuju, že proti mně bylo zahájeno trestní stíhání v Bělorusku a jakmile bych tam přijela, byly by ty následky pro mě velmi smutné. Samozřejmě že na jednu stranu je špatné, že nejsem v Bělorusku, ale na druhou stranu tady, na svobodě, mohu udělat mnohem více než ve vězení tam.“

Svjatlana Cichanouská

V rozhovoru zmiňovala, že si nepřipadá v izolaci tím, že sedí právě ve Vilniusu v Litvě. Zůstává v denním kontaktu s lidmi v Bělorusku a zároveň tým kolem ní prý docela rychle narůstá. Těsně před natáčením bylo zjevné, že běží z jedné schůzky na druhou, že je obklopená opravdu spoustou lidí. Kdo v jejím týmu v tuto chvíli je?
Celá řada lidí, kteří vzešli z půdorysu koordinační rady. Z počátku ji obklopovali její důvěrníci jako například Olga Kovalková, nebo právník Maxim Znak, který je stále ve vězení v Bělorusku. Ale měla tam celou řadu dalších osob, ať už v předsednictvu koordinační rady, anebo na nižších úrovních, kde to byly opravdu tisíce až desetitisíce lidí, které se do uskupení integrovaly. A pokud se bavíme o těch nejbližších spolupracovnících, tak bychom kromě jejích důvěrníků neměli zapomínat například na Pavla Latušku, bývalého běloruského diplomata. V poslední době vedl běloruské Národní divadlo Janka Kupaly a je spojen i s běloruskou kulturou. Zároveň se velmi dobře orientuje v mezinárodním prostředí, v diplomacii, v advokacii. Proto je jedním z těch důležitých hráčů. Dokonce si v poslední době vytvořil takovou další alternativní strukturu, která se nazývá Národním antikrizovým štábem a tam se věnuje speciálně mezinárodní advokacii a partnerství s mezinárodními organizacemi, ale i se členskými státy EU a dalšími. 
Mezi důvěrníky, kteří se na té mezinárodní advokacii také podílí a je přímo poradcem Svjatlany Cichanouské, patří i Franak Viačorka. Ten je spojený s českým prostředím. Český stát mu kdysi velmi pomohl, když se potřeboval dostat z Běloruska a nabídl mu právě prostřednictvím programu Václava Havla takovou stáž do Spojených států. Ten člověk má vazby na české prostředí, umí velmi dobře česky a v této mezinárodní diplomacii a advokacii se také velmi dobře pohybuje. Celá řada lidí, kteří se dnes na tu koordinační radu a na Svjatlanu Cichanouskou zvláště orientují, jsou s ní spojení a pomáhají jí vlastně v takových 3 hlavních pilířích, kterým se dnes běloruská opozice věnuje - a to je mezinárodní advokacie a mezinárodní politika, jsou to otázky spravedlnosti a dosažení té jurisdikce i na představitele režimu. A potom je to prosazování ekonomických sankcí a snaha stávající režim nějakým způsobem ekonomicky ochromit. Ale existuje tam celá řada dalších lidí, kteří se zaměřují na oblast školství, ekonomiky, jak jsme se o tom bavili. Ti mají ambici představit obraz Běloruska po Lukašenkovi.

Zastavme se u mezinárodně politického rozměru. Sama Světlana Cichanouská mluvila o tom, že tlačit na běloruskou vládu v tuto chvíli musí i okolní státy, které respektují demokratický pořádek. Zmiňovali jsme státy EU, které podnikají separátní kroky, zmiňovali jsme také Rusko. Kdo může v tuto chvíli promluvit nejvýrazněji do dění v Bělorusku? Začněme u Moskvy, kterou jste zmiňoval. Dovedete si představit, že za nějakých okolností by ruský prezident Vladimir Putin mohl tak říkajíc hodit Alexandra Lukašenka přes palubu?
Ano, já jsem o tom přesvědčen. Dokonce o tom docela dobře vypovídají některé poslední signály. Pokud sledujeme vývoj v bělorusko-ruských vztazích, vidíme, že Moskva není již delší dobu spokojená s tím, jak se věci v Bělorusku vyvíjí. Běloruský režim nedokázal potlačit demokratické protesty, a to je něco, čeho se Rusko samozřejmě velmi bojí - že by v dalších sousedních zemích proběhlo něco, čemu říkají barevná revoluce. Pomyslná „ulice“ by zvítězila nad režimem a došlo by k tranzici moci. Ta druhá věc jde možná trochu proti tomu, ale vysvětlím, proč to říkám. Rusové si velmi drží odstup od té toxické brutality běloruského režimu. Uvědomují si, že osoba Lukašenka je prostě kontroverzní a nepřijatelnou osobou. Nevěřím, že se kdy stane ještě akceptovatelnou personou v čele státu pro většinu Bělorusů. Rusko opakovaně a systematicky kritizuje i představitele toho režimu, silových složek, OMONu a dalších, kteří se na tom podílí. Aby neztratili veřejný kredit, protože toto je druhé ruské dilema, o kterém jsme se třeba vyjadřovali i v našem policy paperu. Oni opravdu musí balancovat mezi tím, kdy je pro ně pořád ta preferovaná varianta alespoň v současnou chvíli Lukašenka udržet u moci, ale na druhou stranu vůbec nechtějí ztratit veřejné mínění Bělorusů. Ti byli tradičně vůči Rusku pozitivně nakloněni, ale v poslední době jeho podpora dramaticky klesá. Rusové jsou netrpěliví a během poslední návštěvy ruského ministra zahraničních věcí Lavrova v Minsku, která proběhla 26. listopadu, bylo vidět, že opravdu přijel do Minsku běloruský režim a Lukašenka osobně kritizovat - za to, že pomalu postupují s reformou běloruské ústavy, ve které by si Rusové představovali změnu tradičně velmi silného modelu prezidentského systému na určitou formu parlamentního zřízení. To dělají samozřejmě i z čistě mocenského důvodu, protože mají v běloruském parlamentu daleko silnější páky oproti těm, kterými disponují na nevypočitatelného a toxického Alexandra Lukašenka. Samozřejmě ani bělorusko-ruské ekonomické vztahy nejsou bezproblémové. My vidíme, že tam je celá řada tenzí, které se týkají nejen například cen energozdrojů, na kterých je běloruská ekonomika stále do velké míry závislá, ale i dalších otázek toho společného svazového státu, který spolu již více než 20 let vytváří. A zase to byl běloruský prezident Lukašenko, kdo brzdil integraci, bližší spolupráci těchto dvou států. Takže tady vidíme celou řadu vlastně neuspokojivých bodů a prostředků v bilaterálních vztazích a důvody, proč jsou Rusové dnes nespokojeni.

O klesající podpoře v rámci Běloruska pro Rusko mluvila právě i Svjatlana Cichanouská. Zmínila i to, že v zájmu Běloruska jsou dobré vztahy s Ruskem, velkým sousedem, který vždy měl tradiční velmi hluboké vztahy s Běloruskem.

„Rusko je sousední země, se kterou máme dlouhodobé přátelské vztahy, obchodní vztahy a mnohé další. Nikam se bez nich samozřejmě nepodějeme. A ani oni bez nás. Ale já nerozumím, proč podporují člověka, který je fakticky politicky zbankrotovaný, který je toxický pro celé své okolí.“

Svjatlana Cichanouská

Do jaké míry se toto vše projevuje v jednání s EU? Netlačí EU, zejména její východní křídlo, běloruskou opozici tak trochu k distancování od Ruska? A nejde to proti tomu tradičnímu nastavení rusko- běloruských vztahů?
Ruský režim běloruskou opozici v čele se Svjatlanou Cichanouskou, Pavolem Latuškou a dalšími lidmi zkrátka nebere vážně. Oni se poměrně dlouhou dobu snažili, jejich zástupci byli například i v Moskvě vyjednávat. Ne přímo v Kremlu, ale na pracovní úrovni nebo na úrovni think-tanků, těch s režimem spojených neziskových organizací, aby si Rusko nějakým způsobem naklonili. K tomu ale nikdy nedošlo. A pokud se například podíváte, v jakých ruských médiích zástupci běloruské opozice často vystupují, jedná se hlavně o opoziční média, například TV Dožď, Echo Moskvy a další. To znamená, že dnes je opravdu ruský režim nebere vážně. Potom se nabízí otázka, jestli země z našeho regionu vlastně běloruskou opozici netlačí do toho, aby si tak trošku vybrala, kterou cestou chce jít, aby začala na věci koukat více geopoliticky. To se samozřejmě děje, velmi ostře. Pokud se podíváte i na vyjádření lidí z Evropského parlamentu, kteří jsou zvoleni ze zemí střední a východní Evropy, tak ti toto velmi, velmi ostře vlastně zdůrazňují. Samozřejmě to dělají i zástupci vlád Polska, Litvy a dalších, kteří se vyjadřují a konají tak, jako kdyby běloruská opozice byla jejich. Vidíme to flagrantně v případě Litvy, která dokonce prohlásila Svjatlanu Cichanouskou za běloruskou prezidentku. K tomu se neuchýlil žádný jiný stát ze zemí EU. Je to logické vyústění toho, že ruský režim a vedení v Kremlu, včetně Vladimira Putina, o běloruskou opozici nestojí, nechce s nimi spolupracovat. Jsou to pro ně představitelé barevné revoluce, jak oni to nazývají, lidé, kteří chtějí udělat v Bělorusku revoluci, svrhnout režim a dostat se k moci i nezákonnými prostředky, za podpory Západu atd.

Svjatlana Cichanouská také zmiňovala důležitou roli EU a možnou zásadní roli ekonomických a individuálních sankcí, které EU už částečně zavedla. Jak efektivní nástroj je to z vašeho pohledu? Co se ukázalo i historicky? Protože to není poprvé, co sankce vůči představitelům běloruského režimu platí.
Řekněme, že i EU si v minulých 20 letech sankční režim na Bělorusku vlastně zkoušela. Když došlo v letech 1999 a 2001 k celé sérii politických vražd v Bělorusku, představitelé vládního režimu byli jedni z prvních, vůči kterým EU ten společný mechanismus individuálních sankcí aplikovala. Neukázaly se jako příliš funkční, ale já si myslím, že teď jsou daleko silnější. A za druhé, že mohou být ještě o dost mocnější, než čeho jsme byli doteď svědky. Dnes už se jedná o 3. kole sankcí, v tom prvním se týkaly asi o 40 zástupců běloruského vedení včetně tehdejšího ministra vnitra, který už byl odvolán. Ve 2. kole přibyl na seznam i samotný Alexandr Lukašenko. A to třetí, které by mělo být představeno příští týden, by se mělo týkat i firem, představitelů atd. Na to běloruská opozice hodně tlačí. Říkají, že EU by měla být daleko silnější v odmítání spolupráce i na ekonomické úrovni. Tvrdí, že EU musí tvrdě zasáhnout a sankcionovat tímto způsobem nejen další desítky až stovky představitelů běloruského režimu, ale i státní podniky, všechny ty pilíře, na kterých běloruský režim stojí. Běloruská ekonomika je do velké míry centralizovaná, je tam několik velkých opravdu klíčových podniků, které například zpracovávají hnojiva nebo ropu z Ruska, kterou potom přeprodávají dále na Západ. Opozice vyzývá k tomu, aby EU nejen přestala s těmito podniky spolupracovat, ale aby jejich představitele a ty samotné byznysové entity zavedla na svůj sankční seznam, a tímto způsobem vlastně ten režim dále podkopávala ekonomicky. To je věc, která je pro ten režim velmi citelná, protože se potýká s velmi silnými ekonomickými problémy. A ty jsou způsobeny nejen tím chaosem doma, ale samozřejmě i probíhající druhou vlnou Covidu-19 v Bělorusku. Režim bude mít do budoucna obrovské finanční problémy a opozice si to uvědomuje. Západ má celou řadu ekonomických nástrojů a záleží jen na naší politické vůli a společném postupu, jestli se opravdu naplní a uskuteční.

Jakou roli v tomto ohledu může sehrát konkrétně ČR? Jedna věc je samozřejmě ten evropský rozměr, řekněme nějakého konkrétního postoje, co se týče podoby sankcí. Potom jsou tu ale separátní kroky, které mohou přijít. Svjatlana Cichanouská například vyzývala ČR k pomoci pronásledovaným běloruským lékařům. Ve kterých oblastech Česko může výrazněji zasáhnout?
Tradičně silnou doménou české zahraniční politiky je podpora běloruské občanské společnosti a nezávislých médií. To je něco, co je opravdu naší vlajkovou lodí v regionu východní Evropy a po celém světě, kde se česká diplomacie angažuje. My tady máme dobrou zkušenost začínající již v 90. letech, kdy kontakty nejen na běloruskou opozici, ale i na neziskový sektor byly velmi silné. Další takovou oblastí, kde opravdu ČR může sehrát klíčovou roli, je pomoc běloruským studentům a akademikům, na které se ten režim z hlediska svých represí zaměřil v poslední době. Zejména kolem běloruského národního ultimáta, které vyhlásila Světlana Cichanouská a do kterého se zapojila celá řada vysokých škol a tisíce studentů. Poskytování stipendií, nabízení nějaké alternativy, podporu běloruským akademikům, toto jsou všechno věci, kde ČR může sehrát velmi kladnou roli. Už se to zčásti děje. Víme o tom, že několik vysokých škol už taková stipendia nabídlo. Z části je bude platit česká vláda, z části je bude financovat EU.

Další takovou oblastí - a tady je zase něco, kde se už ČR angažuje - je pomoc těm brutálně zmláceným, mučeným lidem. ČR má dobrou zkušenost se svým programem MEDEVAC, což je nástroj, který slouží k nabídnutí cesty ven a poskytnutí lékařské pomoci, a to psychologické nebo psychiatrické. Několik desítek Bělorusů bylo takovým způsobem z Běloruska evakuováno, což je velmi důležité. I běloruská opozice a naši partneři ze širšího regionu to kvitují.

„Pokud mohu využít tuto příležitost a požádat Česko o něco - víte, my žádáme i jiné země, ale není možné, aby jedna země udělala všechno, ale může na sebe vzít určitou část, určitý segment podpory. Například Polsko si vzalo studenty a opravdu přijalo hodně Bělorusů, protože je s námi sousedící zemí a vždy nás podporovalo. Ale Česko, protože už přijalo zraněné, mohlo by například spustit program pro propuštěné lékaře, kteří se stali terčem represí.“

Svjatlana Cichanouská

Najdou se i další věci, kde by ČR mohla dělat trošku víc. Jedna z nich je další otevírání pro běloruskou opozici a všechny ty zmlácené Bělorusy formou vízové liberalizace. Litva nebo Polsko pro tyto oběti úplně zrušili vízovou povinnost, kterou zavedli po roce 2004. A druhá věc se týká rozměru jurisdikce. Disponuejme nástroji, které zatím nevyužíváme - například iniciování stíhání pachatelů zločinů na lidech, kteří se dnes nachází na českém území. V tom ČR může v multilaterálním systému dělat více. Může například přes mezinárodní soudní tribunál v Haagu iniciovat stíhání těchto lidí formou mezinárodní univerzální jurisdikce, jako se k tomu připojily Polsko a Litva na popud běloruské opozice. A je to samozřejmě i naše angažmá prostřednictvím organizací jako je OBSE a na půdě OSN a jejího Výboru pro lidská práva. Anebo například přes Radu Evropy, kde ČR může dělat víc a být aktivnější.

Z toho všeho, co jsme tu zmínili, vyplývá, že ta skládanka jednotlivých kroků, které mohou vést nakonec ke změně nebo alespoň prolomení toho patu v Bělorusku, je velice komplexní. Když se podíváme na samotnou osobu Svjatlany Cichanovské, co bude následovat? Je ona v jedinečné pozici zemi sjednotit a případně dovést k novým demokratickým volbám, nebo se tato varianta zdá v tuto chvíli být spíše méně realistická?
Tady se na to musíme podívat ze dvou pohledů. Samozřejmě je pravdou to, že Svjatlana Cichanouská a představitelé té demokratické opozice a koordinační rady jsou pro spoustu lidí jediným přijatelným řešením situace. To je celá ta demokratická část běloruské opozice. A to, že se běloruská společnost zpolitizovala do tohoto rozměru, jako dnes vidíme, že ani ta nesmírná brutalita režimu Alexandra Lukašenka je po čtyři měsíce nezastavila, to je velmi významné. Pro spoustu lidí jsou Svjatlana Cichanouská a Koordinační rada tím jediným východiskem z té situace politicky. A to je to, co ona i deklaruje.

„Téměř čtyři měsíce od samotného začátku stále opakujeme, že chceme dialog. Jsme civilizovaní lidé. Co je jednoduššího, než si sednout a promluvit si. Zda dosáhneme konsenzu, to je jiná otázka, ale sednout si ke stolu je to nejjednodušší. Přišli jsme se spoustou variant. Vytvořili jsme Koordinační radu, kterou z poloviny pozatýkali. Vytvořili jsme uskupení s Polskem, s Ruskem, platformu pro diskuse, dialog. Bude zde řada zemí, které budou fungovat jako mediátoři. Pokud nemůžete hovořit s námi, tak prosím: tady máte světové lídry, jednejte s nimi. Ale i to bylo zavrženo.“

Svjatlana Cichanouská

Až se změní režim, vyhlásí nové volby, bude nový prezident, mezitím propustí politické vězně a ta situace se změní. Nicméně pokud jsme realističtí, tak v tom dalším roce musíme být opravdu obezřetní. Abychom se příliš nepřichýlili k tomu opozičnímu narativu, že režim padne rychle. Pravděpodobně - a na to se dnes připravuje většina států i z našeho regionu - budeme spíše svědky dlouhé poziční války, která půjde po těch klíčových pilířích, o kterých jsem se zmiňoval. Někdo říká, že jsme na prahu nové normalizace. A pokud se ten běloruský režim Alexandra Lukašenka udrží, tak budeme svědky masových represí, které již začaly. Ti co byli méně loajální a nedokázali potlačit například demonstrace v daném regionu nebo městě, tak už jsou dnes z vedení pryč. Čím déle tato situace bude trvat, tím silnější postavení bude mít běloruská policie, armáda, silové složky, na kterých je režim Alexandra Lukašenka čím dál závislejší. Některé hlasy z Běloruska mluví dokonce o tom, že pokud se represe a brutalita budou dále stupňovat, běloruský režim bude tak moc závislý na silových složkách, že jim bude muset stát odevzdat. A v určitou chvíli, kdy to přestane být pro tyto kruhy výhodné, tak se ho -  i například se ve spolupráci s Ruskem - mohou prostě zbavit a vygenerovat ze svého středu nějakého úplně jiného člověka.

Scénářů na stole leží více. Já si myslím, že role běloruské opozice bude významná, nicméně si opravdu musíme uvědomit, že v tuto chvíli je do určité míry od rozhodovacího procesu odsunuta. A pokud se něco nestane, například že běloruský režim nepřistoupí na nějakou formu dialogu, nebo ho k tomu Rusko nedonutí, bude pro opozici opravdu těžké se v domácí politice nějakým způsobem uchytit.

Lenka Kabrhelová, Pavel Vondra a Ondřej Franta

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Bělorusko, běloruská opozice, Alexandr Lukašenko, Svjatlana Cichanouska, Kreml, Vladimir Putin, Rusko, Ruská federace, opozice, represe, EU, diplomacie