Válka trvá od okupace Krymu. Ukrajinci jsou hrdý národ, nevzdají se, věří psycholog žijící v Česku
Věnuje se psychologii, zaměřuje se na závislosti. Říká, že jeho osobní závislostí je touha pomáhat. Narodil se na Ukrajině, nyní žije v Česku, odkud podporuje svůj druhý domov, kam se často vrací, zejména do Vojenské nemocnice v Kyjevě. „Mluvil jsem s klukem, kterému na frontě prostřelili hlavu a on řekl, ať mu to zašijí a jde zpátky,“ vypráví pro server iROZHLAS.cz Rostislav Prokopjuk. Největší zbraní Ukrajinců je podle něj odhodlání a víra.
Rozhovor děláme ve středu (tedy ještě před zahájením plné invaze, pozn. red.). V noci z pondělí na úterý vyslal ruský prezident Vladimir Putin „mírové jednotky“ do oblastí separatistických republik na východě Ukrajiny. Jak jste tuto zprávu přijal?
Opravdu bych se bránil označení: mírové jednotky. Jsou to regulérní vojenské jednotky. Ale ono se to nestalo v noci na 22. února. Stalo se to už v roce 2014, což byla první okupace Krymu, následně Luhanské a Doněcké oblasti. Co se stalo teď po osmi letech, je vyústění očekávání, co se změní – reakce světa na první okupaci. Dalo se to čekat.
Podle vás to bylo očekávané?
Ano. Protože každá okupace, kterou nezastavíte, vede k další okupaci.
Narážíte na okupaci Krymu z roku 2014. Od té doby je tedy z vašeho pohledu Ukrajina v konfliktu s Ruskem?
Přesně tak.
V současné době pobýváte v Česku, na Ukrajině máte ale část rodiny. Dostáváte od nich informace o tom, jaká je aktuální situace?
Atmosféra není pořád stejná, trochu se mění. Ale ne tím způsobem, aby se z toho musel člověk zhroutit. Protože Ukrajinci jsou dávno připraveni na obranu své země. Od roku 2014 se postupně očekávalo, že se něco stane. Ukrajinci za těch osm let okupace dokázali ubránit svoji zemi tak, že okupační vojska se neposunula dál, než jak stanovily Minské dohody.
Ptám se na to také proto, že bezprostředně po ruské pondělní akci se začaly na sociálních sítích objevovat materiály, kde lidé buď oslavovali rozhodnutí Vladimira Putina, nebo naopak byly k vidění pouliční potyčky. Setkal jste se s něčím podobným? Dokážete rozlišit mezi tím, co je realita a co je vykonstruované? Jak život v ulicích vidí vaši známí?
Neumím si představit, jaké bujaré oslavy a kdo by oslavoval začátek okupace. Je to smutné. A myslím si, že Ukrajinci jsou opravdu připraveni na obranu své země. Skutečná oslava bude, až dosáhneme vítězství.
‚Zůstali jsme, ale bojíme se.‘ Reportáž z městečka Marjinka, které leží jen kousek od nepřátelské linie
Číst článek
Co by to vítězství představovalo?
Pro mě vítězství znamená jediné: samostatnost Ukrajiny a její právo na rozhodování o svém osudu a způsobu života.
Ale oficiálně přeci Ukrajina samostatná je.
To ano. A Ukrajinci si to nedají vzít, tomu věřím.
Ukrajinské odhodlání
Jsou tedy Ukrajinci připraveni bojovat za suverenitu i navzdory tomu, že proti nim stojí daleko mocnější soupeř?
Není to o velikosti soupeře. Je to o velikosti odhodlání bránit svoji zem – a to odhodlání Ukrajinců je obrovské. Za těch osm let ho dokázali vybudovat ohromné. Nezapomínejme, že válka si dosud vyžádala přes 14 tisíc obětí, většinou mladých lidí. Ani oběti Majdanu, ani oběti téhle války nebyly zbytečné. A to je to, co posouvá Ukrajince dál, co je vede k další obraně své země.
Říkáte tedy, že určitá prodleva mezi událostmi kolem Krymu a současným děním v Doněcku a Luhansku vedla k nabytí národní hrdosti Ukrajinců?
Čas Ukrajině pomohl. Ukrajinci mohli posílit svoji armádu, svět získal prostor na zaslání pomoci. Ta byla možná trochu pozdě, ale obecně řečeno: nikdy není pozdě. Pomoc je vždy zapotřebí.
Putin vyčkával na reakci. Ta okupace v noci na 22. je jenom odpověď na to, že svět možná nějakým způsobem selhal v roce 2014. O to větší dík za to, co se děje teď, za tu obrovskou pomoc a pochopení.
Poslouchal jste Putinův pondělní, skoro hodinový projev?
Poslouchal jsem jenom úryvky, celé se to poslouchat nedalo. Nevím, kdo to mohl vydržet. Ale projevily se tam zásadní principy jeho chování. Vyhrožovat a zkoušet, když výhrůžky nestačí, tak obviňovat. To byl celý smysl jeho projevu, vyhrožovat a obviňovat.
‚Hrubé porušení mezinárodního práva.‘ Unie uvalí na Rusko kvůli uznání separatistických republik sankce
Číst článek
Většinu projevu tvořil jeho výklad historie. Zaměřoval se především na někdejší teritoriální velikost Ruska, do kterého zahrnoval také Ukrajinu. Hovořil o ní jako o neodmyslitelné součásti. Dokážete se s ním ztotožnit?
Nikdy. A neznám Ukrajince, který se cítí opravdu Ukrajincem a dokázal by se s tímto názorem ztotožnit. Ukrajina je samostatný stát, mladý stát, který vznikl až po rozpadu Sovětského svazu, ale má právo na svou existenci a samostatnost. Své území má potvrzené mezinárodním společenstvím a o to dnes bojuje.
Nevnímáte tedy žádný společný narativ s Ruskem?
Po roce 2014 určitě neexistuje. Tam sice nenastal zásadní bod. Ten nastal po okupaci bolševiky – Ukrajina měla do té doby samostatný stát (to se stalo v roce 1919, po dobu fungování Sovětského svazu existovala ukrajinská exilová vláda, pozn. red.). Ale o samostatný stát jsme bojovali a vím, že o něj ještě budeme bojovat dlouho.
Veřejnost má tendence srovnávat současné ruské kroky. Můžeme se na to dívat různou optikou. Že se opakuje scénář z roku 2014 a obsazení Krymu. Nebo se jedná o stejný konflikt z roku 2008, kdy se řešila otázka Jižní Osetie a Abcházie. Někteří komentátoři to dokonce srovnávají se zabráním Sudet Adolfem Hitlerem. Jak to působí na vás?
Nejsem historik, jsem psycholog. Tak daleko bych nechodil, protože nevím, jestli jsou nějaké paralely s obsazením Sudet a konfliktem v Gruzii. V podobných situacích ale pro Rusko je zásadní nastavit loutkové úřady, aby se dalo manipulovat s každým z obsazených států. Totéž se stalo teď v případě Ruska na Ukrajině.
Největším snem Ruska je obnovit Sovětský svaz v tom obsahu, který byl – což už se nikdy nestane, věřím tomu. Ale Rusko se nikdy nesmíří s jednou věcí. Směřování Ukrajiny do NATO. To je největší problém a něco, co se snaží nedopustit. Jakmile Ukrajina směřuje k Evropě, Rusku hrozí rozpad idejí.
Diagnóza: závislost pomáhat
Zmiňoval jste, že jste lékař, pojďme se tedy věnovat tomu. V tuzemsku se zaměřujete na psychologii závislostí, zároveň ale spolupracujete s Vojenskou nemocnicí v Kyjevě. Jak to funguje? Co je náplní vaší práce?
Někdy od roku 2015, kdy česká společnost podpořila raněné z Majdanu a převezla je sem na léčení, od toho momentu se angažuji. Udělal jsem první benefiční koncert pro ty raněné a viděl jsem, že to jde, že tahle pomoc funguje a má to smysl. Já jsem v tu dobu založil Forum kultur na podporu Ukrajiny a od té doby pomáhám. Pak se stala další věc. Přijela sem ukrajinská televize a zeptala se mě: Víte o tom, co se děje na Ukrajině? Já jsem řekl, že ano, vím. A oni mi říkali, že přeci dělám psychologii závislosti a na Ukrajině v té době vyvstávaly obdobné problémy. Zeptali se mě, že kdyby mi řekli, že mě Ukrajina potřebuje, jestli bych přijel. Tak jsem na to kývnul a jel jsem tam.
V první moment, kdy otevřete dveře toho nemocničního pokoje a vidíte ty kluky z války, nastává závislost. Ano, ta nemocnice a pomoc se stala mou závislostí. Ale je to krásná závislost. Strašně moc kluků tam bylo zraněných. A když je posloucháte, jaké vypráví příběhy, nemůžete být lhostejný.
Můžete uvést příklad?
Zažil jsem situaci, kdy jsem pracoval se skupinou, to bylo asi 80 lidí propuštěných z ruského zajetí a část z nich byla poté převezena do Vojenské nemocnice v Kyjevě. Já jsem se s tou skupinou setkal, považuji to za neskutečný životní zážitek. Protože já jsem tam šel jako psycholog s více než třicetiletou zkušeností, myslel jsem si, že už jsem zažil všechno, viděl všechno, znám všechny lidské příběhy a osudy – a najednou jsem potkal něco, co jsem ještě nezažil. Když jsem s nimi začal mluvit a naslouchat jim, v ten moment jsem si uvědomil, že nejsem psycholog pro ně, ale oni byli pro mě. Ty jejich zážitky a emoce, ty se nedaly popsat slovy, daly se jenom poslouchat a vnímat, ale těžko jsem jim mohl něco radit.
Spousta lidí se ptalo, proč tam jdu, proč oni tam chodí. To je jediná otázka, kterou se jich nemůžete ptát. Oni jsou zcela přesvědčení proč. Seděl přede mnou kluk, který byl ve válce asi tři dny, prostřelili mu kulkou hlavu, vzali ho do ruského zajetí, tam byl několik roků, po výměně zajatců ho převezli do Kyjeva a on řekl: Jenom mi tu hlavu zašijte, já tam jdu zpátky. Tam nemohl zaznít dotaz proč. Ale přesto jsem se pokusil zeptat a on mi odpověděl: Já jsem viděl, co oni dělají a to nechci, aby dělali tady a aby to zažila moje rodina. To si pamatuju dodnes a budu si pamatovat celý život.
To je to odhodlání, víra, přesvědčení, které nikdo Ukrajincům nevezme. A na to jsem já hrdý.
Nákup léků
Kromě toho, že jezdíte na Ukrajinu vypomáhat do nemocnice, tak na místo posíláte léky. Jak takový export probíhá? Cestujete do země často?
V poslední době dost často. Protože já jsem nějakým spontánním způsobem začal propagovat Prahu. A když tu teď bylo dva roky kvůli koronaviru prázdno, tak jsem to tu fotil. Relaxoval jsem tím. Vznikla z toho výstava Tichá Praha. A už jsem s ní byl na různých místech několikrát – Lvov, Kyjev, Drinopol. Má to na Ukrajině obrovskou odezvu. Tou výstavou pomáhám tím, že fotografie prodávám a z peněz nakupuji léky pro nemocnice. Podpora je obrovská také proto, že lidé vědí, proč nakupují a kam ty peníze jdou.
Chci tím poděkovat každému, kdo si nějakou fotografii koupí. Jediné, co mě vždycky zaráží, je otázka: A proč ty léky sbíráte? Já odpovídám: Víte, u nás je válka. Ti lidé pak většinou řeknou, že to nevěděli. Což se ale v poslední době samozřejmě změnilo. Někdy na přelomu roku, chvíli před tou okupací z 22. února.
Evropská sedmadvacítka schválila sankce proti Rusku. Na seznamu jsou i známá jména
Číst článek
O to se samozřejmě zasloužila i česká média, která o situaci začala více informovat. A včera (v úterý, pozn. red.) byla na Václavském náměstí úžasná demonstrace. Dorazila mě slova herečky Evy Holubové, která měla krátký projev, během kterého řekla: Klaním se Ukrajině. Tohle je to, co chci říct i já. Klaním se Ukrajině. Klaním se Čechům. Klaním se každému, kdo podporuje Ukrajinu. Protože je třeba pochopit, že to není jenom podpora nám, podpora samotné Ukrajině, je to podpora Evropě. Co se děje na Ukrajině, může se dít kdekoliv.
V Česku žijete od devadesátých let. Proč jste se z Ukrajiny rozhodl odejít?
To byla vlastně náhoda. Dostal jsem pracovní nabídku, abych sem přijel na týden, z toho byl měsíc a rok. Potom následoval rozpad Sovětského svazu, takže jsem se na Ukrajinu vracel radši. Ale po pěti letech jsem pochopil, že tady něco dělám a začal jsem se tu víc angažovat. Říkal jsem si, že možná odsud můžu Ukrajině pomoci víc, než kdybych byl přímo tam.
Za jakých okolností byste se vrátil zpátky? Nebo je to tak, že už jste doma tady?
Jsem doma tady, protože se tu narodily moje děti. Žiju tady, pracuju. Ale do druhého domova, kde jsem se narodil já – se vracím, kdykoliv je to potřeba. Pokaždé, když jedu do Vojenské nemocnice, vracím se domů. Ale nejde to rozdělit. Je to celek.
