‚Dokud vás desetkrát za noc neostřelují, zdá se vám, že je vše normální.‘ Donbas zná válku od roku 2014
Hrůzy války, které dnes zažívá celá Ukrajina, na vlastní kůži znají obyvatelé Donbasu, jehož východní část Rusko okupuje už roku 2014. Konflikt se tam od té doby ani na chvíli nezastavil, ale loni se rozhořel s novou, zničující silou. Rusko totiž formálně přijalo tzv. Doněckou a Luhanskou lidovou republiku do své federace a dělá si nárok na celé území těchto oblastí, včetně velkých měst jako jsou Kramatorsk a Slovjansk.
Přenesme se o rok zpět v čase. Je polovina února 2022 a víc než stotisícové město Slovjansk žije svými zimními radostmi i nepříjemnostmi, z nichž nejhorší je mrznoucí sněhová břečka na chodnících a ulicích.
Potkávám se tady s Irinou Stěpanovovou z městské Veřejné rady, organizace, která pomáhá lidem v situacích, kdy to úřady nedovedou, nechtějí nebo nemohou. Irina zachránila spoustu lidí z Debalceva, odkud se ukrajinské síly doslova drcené ruskou armádou stáhly v únoru 2015.
Irina se potom starala o lidi, kteří zůstávali žít v městečkách a vesnicích podél fronty, a vysvětlila mi, proč se odtud nechtěli evakuovat.
„Oni to berou takto: dokud vás desetkrát za noc neostřelují, zdá se vám, že situace je normální. V roce 2019 jsme společně s norskou Radou pro uprchlíky dokončili výměnu oken a opravy střech v Opytném a v Pěskách,“ říká.
Ukrajina je priorita číslo jedna. Semkla Británii a Česko, míní velvyslanec Field, který ‚je tu novej‘
Číst článek
„Zbytek si lidi spravili sami. I domy si nově zařídili, a proto se jim odtud nechce, ani když občas něco přiletí. A navíc říkali, že u nás ve Slovjansku je to taky nebezpečné, proto si dál klidně žijí, třeba v Bachmutu,“ líčí.
Loni jsem se Iriny ptal, jak je Slovjansk připravený na další válku a jestli se už přinejmenším formují jednotky domobrany, protože zítra už může být pozdě.
„Ptala jsem se známých v Charkově, když jsem tam zajela k lékaři. Získala jsem dojem, že žádné velké obavy nebo pocit nebezpečí nemají. A přitom právě oni jsou bezprostředně v ohrožení – ze sousední ruské Bělgorodské oblasti,“ řekla tehdy.
„Oni mě ale nebrali moc vážně a žijí si dál svým spokojeným životem. Mám zprávy, že v Kramatorsku, Mariupolu a Severodoněcku se už věci kolem domobrany daly do pohybu. Ale o domobraně ve Slovjansku nevím zhola nic. Bavím se tady s mnoha lidmi a určitě bych něco zaslechla.“
Jak se připravit?
S odstupem jednoho roku mě fascinuje, jak prorocky dokázala paní Irina odhadnout rozměr blížící se katastrofy, její směry, včetně měst, která poznamená nejvíc. A věděla, co budou civilisti potřebovat v první řadě.
‚Ani nás nenechali se rozloučit.‘ Po stopách zmizelých ukrajinských dětí, které si Rusové přivlastnili
Číst článek
„Podle mého názoru musíme připravit kryty, uklidit je, nanosit do nich zásoby vody, trvanlivých potravin a léků. Měli bychom je vybavit svíčkami a generátory. Všichni musí stoprocentně vědět, kde se jejich nejbližší kryt nachází a kdo od něj má klíče,“ popisuje Irina.
„Cestu do krytu bychom měli označit i nějakými fluorescenčními nápisy nebo šipkami. Tím vším se má zabývat vojenská rada každého města, ale nic takového u nás není, ba ani civilní obrana nefunguje,“ podotýká.
„Někdo ale přece musí zajistit přesun zraněných do nemocnice a tedy dostatek nosítek, například. A pak je tu ještě otázka spojení, které vypadne nebo je vypnou. Musíme vědět, jak si budeme počínat bez mobilů.“
Při první ruské okupaci na jaře 2014 ve Slovjansku ještě fungovaly pevné linky a lidi se mohli navzájem dovolat. Od té doby je ale hodně lidí odhlásilo, protože jim stačí mobily a satelitní telefon nemá nikdo, koho znám, a i kdyby ho měl, jak ho bude nabíjet, povzdechla si loni v únoru Irina.
Nedostatečné plánování
Nejvíc ji ale trápilo, že úřady nepřipravily žádné evakuační plány a veškerá tíha zase zůstane na dobrovolnicích, jako je ona.
Nekonečná péče o jizvy. Malá Julie, kterou zachránili čeští zdravotníci, žije na západě Ukrajiny
Číst článek
„Dejme tomu, že vyčkáváme a sedíme v krytu. Kdo nás odtud odveze a kam? Budeme tu mít nemocné ležící pacienty nebo lidi na vozíku. V roce 2014 jim pomohli jenom dobrovolníci. Když jsme o rok později jeli evakuovat lidi z Debalceva, záchranáři na svých webových stránkách uvedli moje telefonní číslo. Ve dne v noci mi pak volali lidi od Addis Abeby po Kuala Lumpur, zkrátka z celého světa. Šlo o příbuzné a známé obyvatel Debalceva. Neměla jsem chvíli klidu. A to trvalo tři měsíce. Myslela jsem, že se z toho zblázním,“ vypráví.
Irina Stěpanovová, členka Veřejné rady ve Slovjansku, si loni v únoru, když jsme tento rozhovor natáčeli, nebyla jistá, jestli při prvním ruském vpádu v roce 2014 nešlo o nějakou připravenou hru, která se komusi vymknula kontrole.
„Chápete, že ani jeden z nás se pravdu možná dokonce života nedozví? Jak se to celé mohlo stát? Proč jsme jako ministra obrany měli občana Ruska? Proč se neustále snižovaly početní stavy vojsk a armádu odsunuli někam na třetí až pátou kolej? Byli jsme psychicky absolutně nepřipravení na to, že nám ze strany Ruska hrozí smrtelné nebezpečí. Otázkou je, jestli jsme připravení teď…“
Na poslední otázku už po roce odpověď známe. A doufám, že dostaneme odpovědi i na ty předchozí.
