Haiti vládnou gangy. Ztracený ráj je peklem Karibiku, zasáhne OSN?

Peklo, kde vládnou gangy – zhruba tak vykresluje deník El País život v hlavním městě Haiti, Port-au-Prince. Prý se zde stanou dvě desítky extrémně násilných činů za den. Strávila jsi tam v rámci mise Lékařů bez hranic několik týdnů. Jak bys situaci popsala?
Situace na Haiti je alarmující, kritická. Někdo dokonce používá i slova jako bezprecedentní. To je ale přece jenom trochu složité říct. Lékaři bez hranic jsou tu více než třicet let, ale Haiti se v krizích pohybuje už desítky let.

Jak to vnímáš? Jak na tebe ta situace v Port-au-Prince působí?
Haiti by mohlo být opravdu neuvěřitelně krásným rájem na zemi. Je tu krásná příroda, krásné pláže, hory. Zároveň se ale propadlo do temné propasti, kde se odehrává začarovaný kruh násilí, ze kterého se nedokáže vymotat. To je můj obraz Haiti.

Co se týče pocitu bezpečí – Lékaři bez hranic tu mají poměrně striktní bezpečnostní pravidla, jak se pohybovat, aby se ta rizika, která nikdy nejsou nulová, co nejvíce snížila. Volně po ulicích se většinou nepohybuji. Máme auta, která jsou jasně označená logem Lékařů bez hranic, a loga máme i na vestách. Ta osobní svoboda tu tedy přeci jen má limity, ale cítím se poměrně bezpečně. Je ale pravda, že když se v Port-au-Prince pohybujeme, dennodenně slyšíme střelbu.

Zmínil jsem dvě desítky extrémně násilných činů. Co si pod tím mám představit?
Je tu hodně ozbrojených skupin a obecně aktérů, kteří nosí zbraně, ať už jsou to pořádkové síly, policie, gangy, takže ta situace je nepřehledná. Tím pádem dochází k únosům, střelbě… Ale není to jen střelba mezi dvěma ozbrojenými skupinami. Problémem jsou i zbloudilé střely. Nebo se tu zapalují domy – to je takový nový modus operandi toho, jak některé ozbrojené skupiny operují. Co se týče zbloudilých střel, ty jsou velký problém. V jedné části Port-au-Prince, Cité Soleil, kde máme nemocnici, našli jenom na jejím území až 400 zbloudilých nábojnic, i přesto, že přímo na ni nikdo nestřílel.

Jak se stalo, že je z Haiti peklo, kde vládnou gangy?
Vnímám to tak, že čím více zbraní na Haiti je, tím více vzniká násilí, ze kterého se potom stává ten začarovaný kruh. Haiti nebylo za víc jak století schopno prožít delší období míru a stability. Čelilo diktaturám, agresivnímu vměšování jiných států, i přírodním katastrofám. Všichni si vzpomeneme na to největší zemětřesení, které Haiti zasáhlo v roce 2010. Poslední větší zemětřesení pak zasáhlo jih země v roce 2021. Tento mix těžkých událostí a komplikovaného vývoje způsobil, že růst v rámci socioekonomické sféry zůstal v jakémsi limbu. Na území, kde lidé takto trpí – a na západní polokouli neexistuje stát, který by trpěl takovou úrovní chudoby – není moc perspektivy pro zlepšení. Proto se tolik částí Port-au-Prince stalo úrodnou půdou pro gangsterství. Takové oslabené prostředí je pak něco, z čeho někteří politici v minulosti těžili a čerpali, jak ukazují výzkumy.

Atentát na prezidenta

Poslední haitský prezident byl před rokem a půl zastřelený kolumbijskými žoldnéry. Od té doby vládnou na Haiti gangy?
Co víme ohledně vraždy prezidenta Jovenela Moïseho máme my jako lékaři hlavně z médií. K jiným zdrojům přístup tolik nemáme. Je jasné, že tato událost byla hlavním zlomem, kdy se situace začala rapidně zhoršovat, a země poté upadla do ještě většího kruhu násilí. To pokračuje dodnes. Ale proč to říkám – situace byla velmi napjatá už několik měsíců předtím, než k této události došlo.

Znamená to tedy, že v části ostrova je několik gangů, které mezi sebou vedou mocenský souboj?
Některé zdroje uvádějí, že je tu více než 100 gangů. Hlavně v Port-au-Prince, ale samozřejmě i jinde. Moc je tu tedy velmi rozdrobená. Skupiny mezi sebou bojují o území, vliv a tak dále.

A stát zkolaboval? Neexistuje vláda, gangy jsou třeba napojené na politiky…?
Vláda existuje, v současnosti ji řídí premiér Ariel Henry. Vypršel však mandát parlamentu a nové volby se ještě nepodařilo uspořádat, což opět prohloubilo politické vakuum. Čeká se na volby, takže i proto se Haiti nejen pořád točí v kruhu násilí, ale zároveň čelí politické a ekonomické krizi. Potom jsou tu i mnohé sekundární problémy, se kterými Haiti bojuje. Je tu obrovské množství vysídlených lidí, neustálá nestabilita, nedostatek potravin, které jsou mnohdy velmi drahé, problémy s palivem…

Když jsi mluvila o vysídlených obyvatelích, kteří museli opustit své domovy, ale nepodařilo se jim utéct z Haiti, nebo třeba utekli, ale do sousední Dominikánské republiky, protože tyto státy sdílí jeden ostrov Hispaniola – kde přesně se ti lidé nacházejí? Utíkají co nejdál od hlavního města?
Když se snažíte dostat z hlavního města na západ, musíte projít částí Martissant, kterou všechna média pojmenovávají jako území nikoho. Pohybuje se tam velké množství ozbrojenců a je velmi těžké touto částí města i jenom projet. Velké množství lidí, kteří musejí opustit svůj domov, tak zkrátka zůstává v hlavním městě, a jen se neustále přesouvá. To je případ i našich kolegů, kteří se už poněkolikáté stěhují z domu do domu. Kde jsou, tam propuknou boje, hoří domy a situace je tak nebezpečná, že se rozhodnou dům nebo byt nechat a utéct jen s tím, co unesou.

Domobrana jako další problém

Funguje ve městech, nebo i na vesnicích nějaký způsob místní domobrany?
Před pár měsíci vzniklo hnutí, které si říká Bwa Kale, což v překladu znamená ořezávat strom nebo oloupávat strom. Vzniklo to v jedné části, která se jmenuje Canapé Vert, a začalo to velkou demonstrací. Tato domobrana začala v ulicích stavět barikády z různých věcí, ať už to byly staré ojeté vozy nebo jenom stromy, větve, kabely a pneumatiky. Některé zapalovali, aby se uchránili před ozbrojenými skupinami. I tato domobrana ale potom přidala trošku „oleje do ohně“, protože se taky dostávali do nějakých křížových paleb a bojů. Domobrana, Bwa Kale, tedy funguje, ale v už tak nepřehledné situaci se z ní stal jenom další aktér.

V jakém zdravotním stavu jsou místní? Jak jim pomáháte jako Lékaři bez hranic?
Zdravotnictví je tu poměrně komplikovaně dostupné. Co se týká funkčnosti nemocnic, pořád tu samozřejmě některé nemocnice, ať už státní nebo soukromé, fungují, ale třeba ne úplně kompletně, ať už z důvodu nedostatku léků, personálu, nebo paliva. Nemáte elektřinu, takže nefungují generátory a tak dále. Samotný personál se obává dorazit do práce, protože se na cestách bojuje a není tak možné se do nemocnice dostat. V té společnosti existuje dennodenní strach. Vždycky se snažíme identifikovat, kde je v tom zdravotnictví nějaká mezera, kterou bychom mohli zaplnit. V Port-au-Prince máme kliniku pro oběti sexuálního násilí, máme mobilní kliniky, které jezdí do těžko dostupných míst, jako je například Brooklyn, což je taková enkláva jednoho gangu, která je uprostřed většího území, které ovládá zase jiný gang. Asi před dvěma měsíci mezi sebou uzavřeli mír, takže jsme zase mohli obnovit aktivity. Mimo Port-au-Prince pak máme velkou porodnici. Je to úplný západ země, takže taková rurálnější oblast.

S čím nejčastěji přijdou Lékaři bez hranic do styku?
Co se týče početnosti, pořád to jsou primární zdravotní problémy, třeba dýchací problémy, dýchací infekce, problémy se zažíváním, horečky u malých dětí, které mají běžné nemoci. V hůře dostupných oblastech, kde je špatná hygiena, trpí lidé na svrab, který by se za dobrých hygienických podmínek dal velmi snadno vyléčit. Hygienické podmínky jsou ale špatné, takže se to dál šíří.

To jsou problémy, které by byly velmi snadno řešitelné, ale lidé nemají přístup k lékařské péči, a soukromé nemocnice jsou pro ně příliš drahé. Mnohdy nemají peníze ani na jídlo, takže představa, že by šli do placeného zdravotního střediska, je nemyslitelná. My jako Lékaři bez hranic samozřejmě poskytujeme péči zdarma.

Potom tu jsou ale urgentní případy, ať už to jsou střelná poranění, nebo jakékoli poranění způsobené nehodami.

Jsou i lokality, kde jste pomáhali a už nemůžete, třeba kvůli násilnostem?
Ano. Jakmile se dostaneme do situace, kdy jsme v nějaké špatné pozici – i kdybychom nebyli přímo terčem útoku –, pokoušíme se přesunout do jiných zařízení a to zasažené zařízení i uzavřít. Nejenom pro naši bezpečnost, ale i našich zaměstnanců a hlavně našich pacientů. To se pár měsíců nazpátek stalo právě v Brooklynu.

Další příklad – v jiné části hlavního města Port-au-Prince, Tabarre, máme stejně pojmenovanou nemocnici a tam máme dvě jednotky – traumatologii, traumacentrum a potom oddělení, které pečuje o popálené. Těch je tu taky poměrně velké množství. Léčba velmi závažných popálenin je většinou velmi drahá záležitost, na kterou Haiťané taky často nemohou vůbec dosáhnout, proto ji provozujeme. Na začátku července do této nemocnice násilně vtrhlo asi dvacet ozbrojených mužů. Byli zamaskovaní, na naše zaměstnance mířili zbraněmi, donutili je si lehnout na zem a zastrašovali je. Ten útok podnikli proto, že hledali nějakého pacienta, kterého chtěli dostat. A našli ho. Ještě ve chvíli, kdy byl na operačním sále. Vytáhli ho ven před nemocnici a odvezli ho s sebou. Už jsme o něm nikdy neslyšeli.

Je to naprosto neakceptovatelná situace. Nemocnice by měla zůstat naprosto neutrálním místem právě proto, aby tam kdokoliv, ať už je to člen ozbrojené skupiny, běžný Haiťan, nebo učitelka ve škole, mohl požádat o pomoc a najít lékařskou péči. Když se to stalo, rozhodli jsme se tu nemocnici dočasně uzavřít, protože to je nerespektování zdravotnických struktur jako takových. Naštěstí se nám ji podařilo 28. srpna zase otevřít, tak doufáme, že už se to nebude nikdy opakovat.

Řešení neřešitelného

Kolik lidí už ve válce gangů padlo? A kolik lidí žije na Haiti?
Padlo už tisíc lidí a ohrozilo další miliony, bavíme se o desítkách let. Na Haiti žije přibližně 11, 12 milionů, přičemž velké množství lidí se samozřejmě pohybuje ať už přímo v hlavním městě Port-au-Prince, nebo v jeho okolí.

Jaké je podle tebe řešení nastalé situace? Chápu, že tam jako Lékaři bez hranic pomáháte, ale to není do budoucna udržitelné. Jaké se tedy nabízí řešení?
Myslím, že v současnosti nikdo z nás nevidí řešení. Hledá ho tolik aktérů, ale neziskové organizace bohužel nejsou aktérem, který by měl kouzelnou formuli, jak z toho ven. Jestli situaci změní nové volby, nebo mezinárodní intervence, která se už poměrně dlouhou dobu diskutuje… To vůbec nedokážu odhadovat. Jen doufám, že se řešení jednou najde. Osobně si myslím, že to množství lidí, které na Haiti trpí, je velké. Když slyším naše kolegy, kteří přemýšlí o tom, že by s námi přestali spolupracovat, protože mají rodinu a nedokáží si představit žádnou budoucnost pro svoje děti a chtějí Haiti opustit, tak je to strašně nešťastná situace.

Spousta lidí z Haiti tedy odjíždí. Zároveň se stále uvažuje o tom, že by nějaké mezinárodní společenství, nebo některé státy zahájily intervenci…?
Je to tak. Haitská vláda oficiálně požádala OSN o pomoc v rámci vojenské intervence loni na podzim. Od té doby se tyto diskuse neustále vrací na stůl a probíhají na několika úrovních. Nakonec se v uplynulých týdnech nabídla Keňa, že bude tento zásah vést. Z toho, co víme z médií, se to formulovalo jako policejní zásah proti ozbrojeným skupinám. Po nedávné návštěvě keňských představitelů se ale začal trošku pozměňovat slovník, a myslím, že je v tuto chvíli pořád velmi nejasné, jakou formu by případná intervence měla, i které státy by se k ní přidaly. V současnosti je tedy hrozně těžké říct, jestli by to mohlo být řešení. Situace je nepřehledná a nedá se úplně říct, kam to přesně povede.

Posledních dvacet minut nebylo úplně hezké poslouchání, proto se musím zeptat – je něco pozitivního, co si odnášíš z Haiti?
Jsou to dvě věci, jedna vyloženě zdravotnická a jedna osobní. Co se týče zdravotnických, to je obrovsky těžké najít – vidíte popálené lidi, postřelené, děti, které mají základní infekci, ale prostě se nedokážou vyléčit, protože rodina nemá peníze na léky. Ale zasahovali jsme proti epidemii cholery, což je nemoc, která se sem za posledních deset let opakovaně vracela. Poslední epidemie propukla loni v říjnu. Do konce srpna jsme ošetřili přes 26 tisíc pacientů, což je zhruba polovina všech případů v zemi, a počet detekovaných případů začal v posledních týdnech prudce klesat. To je tedy určitě velmi důležitá a dobrá zpráva, že to může aspoň na chvilku Haiti ulevit.

Ta osobní pozitivní věc je, že jsou Haiťané hrozně inspirativní lidi. Všichni moji kolegové, kteří byť mají strach, neustále chodí do práce s neuvěřitelně skvělou náladou. Trošku vtipně tomu říkám, že mají karibský šarm. I když je a situace těžká, nevzdají se. Milují svoji zemi a nechtějí ji opustit, protože Haiti je pro ně jenom jedna.

V podcastu byly využity zvuky z České televize, UN Web TV a youtubových kanálů Associated Press, Reuters, CBS News, The Telegraph, PBS NewsHour a Lékaři bez hranic.