Kala: Ohromilo nás, že lidé vůbec nevědí, co dělat v krizi či ohrožení země. Stát ale investuje stamiliony
Digitalizace v Česku postupuje pomalu, hlavně ve srovnání s ostatními státy EU. Řada veřejných služeb se navíc dělá tak, aby vyhovovala víc státu než občanům. Stát také vynakládá stamiliony korun na projekty ochrany obyvatel pro případy krize, počet úkrytů, ale i informovanost lidí jsou ale mizivé. Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) Miloslav Kala to řekl v rozhovoru pro pořad Peníze a vliv Českého rozhlasu Plus.
V úvodu výroční zprávy radíte trochu poodstoupit od jednotlivostí, aby člověk viděl celý obrázek, co vlastně stát pro lidi dělá. Jaký obrázek vidíte vy? Jsme opravdu nevzkvétající stát? Je to taková deprese?
Myslím, že jsme krásná, bohatá země a máme velký potenciál. Otázka je, jestli ho plně využíváme. Z pohledu hospodaření státu bych řekl, že zrovna štika v rybníce nejsme. Jsme spíš takový ten líný kapr někde u dna. A to je škoda.
A v čem se to podle vás projevuje? Na čem to je vidět?
Když si vezmete mezinárodní srovnání, které to asi nejlépe ukazuje, tak výkon ekonomiky byl v EU plus 0,5 procenta, což není příliš dobrý výkon, ale my máme minus 0,5 procenta. Když si vezmete inflaci, tak za rok 2023 byla u nás jedenáct procent, o více než pět a půl procentního bodu vyšší než průměr EU. Pokles reálných mezd v OECD dosáhl 3,8 procenta, v případě České republiky to bylo 10,4 procenta.
Myslím, že bychom si měli říkat natvrdo ta čísla. Měli bychom se srovnávat nejenom s průměrem, ale s těmi nejlepšími a v souladu s tím, co jsem řekl na začátku. Věřím tomu, že máme potenciál, abychom se dostali zase zpátky na špičku.
V úvodu nové zprávy jste také vyjádřil překvapení nad tím, že v dnešní době, kdy se bohužel jednou z hlavních věcí stává ochrana obyvatel a jejich příprava na případné válečné události, tak výsledky jedné z vašich loňských kontrol, která se této věci týkala, nebyly příliš příznivé. V Česku je podle vás málo krytů – jen pro tři procenta lidí. Také třeba stále chybí slibované webové stránky, kde se lidé dozví, jak se chovat v krizové situaci a kde hledat pomoc. Přitom, jak uvádíte, na ochranu lidí ministerstvo vnitra vydalo 720 milionů korun. Znamená to, že se i tato věc minula účinkem?
Je potřeba říci, že jsme vedle vlastní kontroly udělali také ohromný dotazník, který měl 47 tisíc respondentů, od kterých jsme chtěli vědět tři základní věci: jestli vědí, jak se chovat, jestli vědí, kde mají své úkryty, a jestli si myslí, že jsou dostatečně vzdělaní v tom, jak na takovou krizovou situaci reagovat.
Výsledek nás ohromil, možná i ochromil, protože 80 procent respondentů vůbec nemá žádnou informaci o poloze stálého krytu. Skoro polovina lidí vůbec nevěděla, jak se zachovat při úniku chemických látek, což se může stát na běžném zimním stadionu nebo v nějaké továrně. Také jsme viděli, že stát investoval velké prostředky, ale výsledek je takový, že skutečný úkryt máme pro tři procenta lidí.
Česko nevzkvétá. Spíše než štika v rybníce jsme ten líný kapr u dna, říká prezident NKÚ Miloslav Kala
Číst článek
My to neříkáme proto, abychom strašili. Říkáme, že to je přece vážné. A když jsme vynaložili 720 milionů korun, tak co jsme měli udělat na začátku? Měli jsme si udělat analýzu, co je potřeba, jakou cestou půjdeme. Jsou různé přístupy. Takové Švédsko vydává při každých volbách novou brožuru a tu pošle zároveň s volebními lístky do každé domácnosti, kde si to lidé mohou přečíst a mají základní informaci, která se týká jejich okolí, jaká jsou rizika, jak se můžou zachovat.
A na nic takového ministerstvo vnitra těch 720 milionů nevynaložilo? Kam tedy ty peníze šly?
Žádná taková brožura zpracována nebyla. V Polsku jdou jinou cestou. Mají něco, jako byla u nás branná výchova, a na středních školách vzdělávají studenty. Ve Finsku zase jdou cestou, že úkryty nestaví stát, ale ten, kdo chce postavit novou budovu, má podmínku, že v rámci toho někde v garáži nebo ve sklepě musí být vymezený úkryt, který potom lze využít.
Kde jsou úkryty?
Když jste mluvil o úkrytech v Česku, tak ty jsou v nějakých veřejných prostorách, jako je třeba metro nebo nemocnice? Co to je za úkryty?
Ano, takové. Ale vedle toho jsou i speciální úkryty, které se běžně nevyužívají. Bohužel stát zase funguje tak, že tu zodpovědnost přenechá třeba na obcích. A protože pro obce je to náklad, který žádný občan, dokud není válka, neocení, tak obce ty úkryty přestanou provozovat a v podstatě je uzavřou. Takže ve skutečnosti množství úkrytů klesá.
Ještě bych zmínil tu strašnou věc, co se stala koncem loňského roku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Asi dva roky předtím jsme dělali kontrolu ochrany měkkých cílů, kde se také vynaložilo několik set milionů korun. Ministerstvo vnitra také, když jsme zveřejnili své závěry, tak je bagatelizovalo a říkalo, že je všechno zajištěno a že ta rizika nejsou vysoká a že neví, proč takto plašíme lidi a posíláme nějaké hrozné zprávy.
No a když se ta situace stala, tak neuplynuly možná ani tři týdny nebo měsíc, a už se přišlo s iniciativou, že se vynaloží tři miliardy korun na ochranu měkkých cílů. Samozřejmě schvaluji, aby se vynaložily ty tři miliardy korun, ale musí se vynaložit správně. Jedna věc je na co, a druhá věc je jakým způsobem.
Když se ještě zeptám na těch 720 milionů, které měly jít na ochranu lidí, tak na co to tedy šlo?
Nemělo to jít jen na vlastní ochranu lidí. Mělo to jít na budování systému, který bude lidi chránit. Mělo to celou řadu položek. Součástí byly určité analýzy, ale třeba také plán, že vznikne webová stránka, která vás v případě nějaké nehody nebo krizové situace povede, abyste věděla, jak se máte zachovat, co si máte sbalit, kam se máte dostavit apod.
Česko není podle kontrolorů dostatečně připraveno na krize a mimořádné události
Číst článek
Ve výroční zprávě také kritizujete výdaje ministerstva obrany, které se za posledních pět let takřka zdvojnásobily. Není to ale v této době logické? Navíc když se obrana dlouhodobě zanedbávala...
My určitě nejsme ti, kdo by kritizovali navyšování rozpočtu ministerstva obrany. Jednoznačně si myslím, že je potřeba plnit závazek, který máme vůči NATO. Z našeho kontrolního pohledu je to legální kritérium, které jsme dlouhodobě kritizovali, že není naplňováno, a jsme rádi, že teď naplňováno má být.
To, co ale ukázaly kontroly, a nutno říct, že to zatím nebyly žádné velké nákupy, ale spíše drobnosti, tak poukázaly na problémy, že buď prostředky chceme vynakládat a nejde nám to, anebo prostředky vynakládáme nesprávným způsobem a zbytečně draho. Nákup automobilové techniky, což je asi banální věc, kterou musí zvládnout každá stavební firma nebo zemědělské družstvo, tak probíhal takovým způsobem, že se ty záměry nedařilo naplnit.
Ale co horšího, v průběhu času se opravovala automobilová technika, která byla dávno za svojí životností a oprava v některých případech stála více, než kolik by stál nákup nového vozidla s garancí a samozřejmě s úplně jinými parametry. Takže je velmi dobře, že máme navýšený rozpočet, a myslíme si, že je to potřeba. Ale neznamená to, že když přivezu na ministerstvo obrany stovky miliard korun a položím je tam, tak že jsem tím zvýšil obranyschopnost.
Účelně a efektivně
Také se trochu pozastavujete nad tím, že ministerstvo obrany v poslední době uzavírá velké zakázky bez soutěže přímo s vybranými zahraničními vládami nebo konkrétními výrobci. Spatřujete v tom riziko předražení zakázek. To je jenom jakési varování, nebo už jste v této věci přišli na něco podezřelého?
Omlouvám se, ale měl jsem pocit, že ta pasáž vyznívá trošku jinak. Říkáme, že navyšování výdajů musí odpovídat ekonomickým schopnostem země. Takže když jsme se rozhodli, kolik budeme dávat na obranu, tak na to musíme mít. Ta druhá část je, aby ministerstvo obrany bylo schopno ty prostředky využít účelně, hospodárně a efektivně.
Nemáme zatím zkontrolované nákupy stíhaček F-35 nebo nějaké jiné věci, ale máme celou řadu kontrol, které probíhaly i v minulém roce. Například jsme hrdí na to, že naše armáda má skvělou schopnou část, která se věnuje chemické, radiační a biologické ochraně.
V roce 2015 se rozhodlo, že se pro jejich potřeby nakoupí čtrnáct vozidel. Měla to být obrněná vozidla. Tato vozidla byla definována a bylo řečeno, že tato vozidla bude zmíněná jednotka potřebovat už v následujícím roce. V roce 2016 se rozhodlo, že se nebude kupovat čtrnáct vozidel, ale 40 párů vozidel, takže ten nárůst šel o 522 procent, to je strašné číslo, z původních 860 milionů korun na 5,4 miliardy korun.
Přepočítali jsme se. Stále je tu reálná hrozba obyčejné konvenční války, říká zbrojař Hác
Číst článek
Naší rolí není zpochybňovat, jestli je potřeba čtrnáct nebo 40 párů. Naší rolí je upozornit na to, jak vypadá ten plánovací proces. Je skutečně v pořádku? Bylo správně to první číslo, nebo to druhé? Ještě v závěru té kontroly jsme konstatovali, že jsme zatím žádná vozidla nenakoupili, takže od roku 2015 nemáme ani ten původní malý počet, ani ten velký.
Vaším velkým tématem je také modernizace českého státu, do které každoročně proudí miliardy korun na digitalizaci. Z té nové zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu ale vyplývá, že se to pořád nedaří. V pasáži o ochraně obyvatel máte poznámku, že ani nechcete pomyslet na to, jak by to v Česku dopadlo s mobilní aplikací, v níž by lidé po vzoru Švýcarska našli všechny potřebné informace. Skutečně neumíme spravovat stát moderně? Já třeba ze své praxe vidím, že těch elektronických služeb státu přece jen přibývá.
To je skvělá zpráva a jsem rád, že mohu potvrdit, že těch služeb přibývá. Ten náš pohled je ale trošku komplexnější. My jsme se zabývali tzv. katalogem služeb veřejné správy a ten měl proces digitalizace k roku 2023 popsat a měl říci, jak na tom jsme. Takže těch služeb je 7683, z nich bylo definováno 7485, které jsou určeny pro digitalizaci.
Pro jednoduchost, mělo se digitalizovat sedm a půl tisíce služeb. Výsledek je takový, že prostřednictvím tzv. samoobslužného portálu se podařilo 1298, což je 17 procent služeb. A některé služby odkazují na nějaké formuláře, těch je jenom 455 služeb, to znamená šest procent. Takže skvělé, postupujeme…
… Ale máme to české, pomalé tempo.
To tempo je to kapří, jak jsem říkal na začátku. A druhá věc, kterou bychom si měli neustále připomínat, je to, že stát řadu služeb buduje tak, aby vyhověly státu, nikoliv občanům. Když si každý občan srovná, jaké aplikace mají banky pro své klienty, jaké aplikace jsou dnes pro doručování poštovních zásilek, nakupování v e-shopech apod., tak myslím, že vidíme určitou propast.
Částečně je přirozené, že tam zůstane, protože stát musí být do určité míry ostražitý a nemůže povolit úplně všechno, na druhou stranu u těch bank lze převádět obrovské prostředky a musí to být garantováno, musí to být v pořádku. A kupodivu jim to funguje.
To, že nemáme předvyplněné formuláře, mimochodem ukazuje také ukazatel DESI, který srovnává digitalizaci veřejných služeb v celé EU. A zrovna v tomto ukazateli jsme někde na předposledním místě. Daří se nám třeba aspoň propojovat ty služby, které už digitální jsou, a plnit tedy to heslo státu, že neobíhají občané, ale listiny?
Dle našich zjištění to dokonalé není. Ale máme dobré příklady. Vždycky, když se připojí nový systém, tak ten centrální spadne, protože není připraven právě na tu zátěž. To ale také dokazuje, že se začínají vyměňovat informace. Takže já to těm, kteří při spuštění prostě narazí na velký zájem, nevyčítám.
Skoro půl milionu datových schránek nikdo neotevřel. V každé druhé čeká dopis z úřadu nebo od exekutora
Číst článek
V poslední době například vznikl systém pro lepší přijímání přihlášek na CERMAT. Vznikl za nějakých okolností, a pokud teď všechny přijímačky proběhnou v pořádku, tak klobouk dolů. Prostě dokázali tady s malými náklady, s obrovským nasazením něco udělat. Samozřejmě, pokud to bude fungovat, pokud to bude v pořádku. Podobně se některé agendy digitalizují na ministerstvu práce a musíme říct, že jsou orientované klientsky, ale zůstává tam celá řada agend, které jsou úplně nesmyslné.
Existuje nějaký dobrý příklad ze zahraničí, kde digitalizace funguje?
Je jich celá řada. Bohužel se ukazuje, že před námi je hodně zemí. Mně se strašně líbí třeba to Estonsko, které si to dalo i do názvu (název projektu Digitální společnost e-Estonia – pozn. red.), že deklarují, že chtějí prostě po této cestě jít. Ale málo se mluví o jiných zemích, třeba o Nizozemsku.
Oni se primárně rozhodli, že ušetří 25 procent nákladů na veřejnou správu, což je neobyčejné. Šli na to cestou tzv. road map, což znamenalo, že tím systémem nechali projít reprezentanty různých skupin – studenty, důchodce, matky na rodičovské – a sledovali administrativní zátěž jak pro toho člověka, tak pro stát. Hledali, kde jsou ta úzká místa.
Nešli tedy tím směrem, že by koncipovali novou architekturu systému, ale odstraňovali místa, kde se systém zadrhával nebo komplikoval. Zatím podle mých informací, které nemusí být přesné, dosáhli jenom zjednodušením těch předpisů a postupů 20 procent úspory, což je skutečně skvělé. Kdyby se to povedlo u nás, tak je to významný příspěvek ke snížení deficitu státního rozpočtu.
Očekávání digitalizace
Velké téma současné vlády je zkracování doby pro povolování výstavby klíčové infrastruktury, jako jsou dálnice, železnice nebo sítě. Ve výroční zprávě konstatujete, že to řízení je stále náročné a spolu s chybami v přípravě projektů to vede ke zpožďování i prodražování výstavby. Proč se to nedaří? A můžete to ukázat na nějakém konkrétním případu?
Začal bych asi tím, že asi za tři měsíce má začít fungovat nový zákon a ten měl digitalizaci do toho stavebního řízení zavést. Všichni to netrpělivě očekávají, ale už začínáme slyšet hlasy, že to řízení nějak neprobíhá. A myslím, že i na vaší stanici jste o tom mluvili...
Kontroloři: Pomalejšímu růstu výdajů rozpočtu brání vysoké mandatorní výdaje, které se vláda snaží snížit
Číst článek
Skoro všichni kromě ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše (Piráti) si myslí, že se to nestihne...
Takže skepse je určitě namístě. Navíc digitalizovat přijímací řízení na střední školy je přece jenom jiná úloha než digitalizovat stavební řízení se vším rozsahem, který tam je. Pak je tu ještě druhá věc, o které nevedeme žádnou diskusi. Podle mého názoru u nás není problém s délkou stavebního řízení jako takovou.
U nás je problém s tím, že nejsme schopni řešit konflikty a ty konflikty nastávají vždycky. Pokud chcete stavět v Praze, tak se ozvou místní obyvatelé. Pokud chcete dálnici, tak se ozvou místní obce, pak samozřejmě do toho ekologické spolky a celá řada dalších vznesou celou řadu námitek. To řízení není postaveno tak, aby bylo nějak rychle schopno se s těmi námitkami vypořádat. A když už se s nimi vypořádá, tak následují další a další opravné prostředky.
Začne se to pinkat sem a tam...
Ano. Dokončili jsme výstavbu našeho sídla, takže my s tím taky máme zkušenost. Víme, do čeho to naráželo. Ale chtěl bych říct, že ti vlastní úředníci na stavebních úřadech odvádějí dobrou práci, požadavků na ně je podle mě příliš. Myslím si, že v celé řadě segmentů by měl stát postupovat jinak. Měl by definovat, jaké jsou požadavky státu třeba na rodinný domek.
A když se povoluje někde na poli 50 rodinných domků a vede se 50 jednotlivých řízení a ke každému se vyjadřují hasiči, vodoprávní a já nevím, kdo všechno další, tak si myslím, že kdyby stát řekl, já tedy budu regulovat to, to a to, a pokud ten projekt to bude splňovat, tak to povolím. Tak by ušetřil práci jak úředníků, tak samozřejmě i těch, kteří chtějí stavět.
Senát schválil zákon, který má ulehčit budování silnic nebo železnic. ‚Doženeme okolní státy,‘ slibuje Kupka
Číst článek
Takže by se to mohlo sekat jako Baťa cvičky, protože proč by měl váš dům mít jinou regulaci než můj, když stojí vedle sebe. A pak jsou ty velké infrastrukturní projekty a tam si myslím, že největší problém je skutečně ta neschopnost řešit konflikty, neschopnost rozhodnout, jestli je na vyšší úrovni ochrana životního prostředí, nebo potřeba dopravy.
Loni jste ve výroční zprávě poukázal na státní dotační hydru, která mění ekonomiku z tržní na dotační. Vidíte v těch kontrolách, které jste prováděli loni, nějaký posun k lepšímu?
Musíme to asi rozdělit. U národních dotací vláda rozhodla, že je přece jenom o něco oseká. Udělala to nějakým způsobem, ke kterému se nechci vyjadřovat, ale jakási vůle se tím zabývat tam byla. Pak je samozřejmě oblast evropských dotací, které běží, jsou schválené, jsou prostě dlouhodobě nastavené tak, že to moje volání mělo zatáhnout za záchrannou brzdu a mělo říct: podívejme se do toho dalšího programového období a pojďme to nějakým způsobem přehodnotit. Co budeme dotovat?
Celá řada těch oblastí nemá nárok na to, aby splnily podmínku, že dotujeme veřejnou službu. Prostě celá řada věcí není veřejnou službou, nesplňuje ty atributy a měli bychom je nemilosrdně škrtnout, byť jsou bohulibé. Prostě to stát nemá dotovat.
Kam tečou dotace. V roce 2025 jich má být za 527 miliard, skoro půlka jde do škol, ukazuje dokument
Číst článek
A co to je pro příklad?
Těch příkladů, jak funguje ten zvrácený dotační systém, uvádíme spoustu. Funguje až tak, že stát dotuje genderové audity soukromým firmám. A jak je dotuje? Dá té firmě dotaci za to, že si nechá udělat genderový audit. Ta firma si o to požádá, dotaci dostane a v rámci genderového auditu by měla posoudit odměňování mužů a žen.
Jenže oni nedají té auditorské firmě souhlas k tomu, aby získala informace o platech nebo mzdách v jednotlivých kategoriích. Takže výsledek je nula, ale dotace je proplacena. Samozřejmě genderové téma se má řešit. Nejsem proti tomu, ale stát má dva nástroje. Jeden je bič a druhý cukr. Je to přesně ta věc, kdy se to má nařídit. Uděláte si genderový audit, udělejte si ho, jak chcete, jsou na to různé nástroje, různé metody, mě jako stát zajímá jenom to, že garantujete spravedlnost v odměňování mužů a žen.
