Potřebná lekce hradního nováčka
Petr Pavel měl být prezidentem vládnoucí koalice. Opoziční ANO ho už v kampani považovalo za loutku v rukách vlády, což mělo po nástupu na Hrad potvrdit i to, že prezident podepsal kontroverzní úpravu valorizace důchodů. Pokud jde o další „tvrdé“ pravomoci – tedy jmenování navržených politiků do vlády či o návrhy na vyznamenání – vykonává současný prezident přesně to, co mu Ústava předepisuje. Jmenuje a nechává politickou odpovědnost na vládě.
Petr Pavel si dovolil disentní postoj prakticky jen ve dvou věcech: ve vztahu k V4, konkrétně k Maďarsku, a potom v otázkách genderových, tedy v chápání rovnosti práv v pozdně moderních společnostech.
Pavlova skepse vůči účasti oportunistického Maďarska ve V4 vyvrcholila kritikou české vlády, která se nepřipojila k unijnímu nátlaku na Orbánův kabinet diskriminující LGBT komunitu. Podobně ostrý byl prezident vůči neochotě vlády Petra Fialy ratifikovat takzvanou Istanbulskou úmluvu o prevenci a potírání násilí vůči ženám, včetně násilí domácího.
Je to vůbec poprvé, kdy jde prezident přímo proti vládě, v níž se podobné věci vůbec neprojednávají, protože se ví, že jsou kontroverzní a rozleptávaly by mediální koaliční jednotu.
Kořeny, z nichž roste Ústava
Pavlovo vystoupení tu nelze brát jako splácení dluhu za předvolební podporu LGBT voličů, ale spíše jako první suverénní projev nové hlavy státu v otázkách hodnot, jež snad, jak opakuje premiér i prezident, mají na příště řídit českou politiku.
Petr Pavel se nehlásí k nějakému woke aktivismu, nýbrž k tradičnímu liberálnímu pojetí rovnosti práv pro všechny bez rozdílu pohlaví, barvy pleti a víry. V případě Istanbulské úmluvy je jeho gesto ještě silnější: připomíná vládě, že když se Česko jako země k něčemu přihlásí, měl by za tím kabinet stát, i když se proti návrhu časem vytvořila podivně motivovaná opozice.
První spor vlády a prezidenta. Proč Česko potřebuje Istanbulskou úmluvu?
Číst článek
Prezident v kritice vlády obrací pozornost i k samotnému textu úmluvy, který tolik konzervativních mužů a některé ženy zvedá ze židle. A opět, díky prezidentovi vědí všichni, kdo si text úmluvy také konečně přečetli, že v něm není nic ideologicky závadného či subverzivního, nic, co by ničilo evropské tradice, které Petr Pavel zjevně chápe jako tradice liberální a demokratické.
Tradice je předávání, nikoli však předávání hotových hodnot, nýbrž předávání odpovědnosti znovu o těchto hodnotách přemýšlet, znovu je jako hodnoty v novém čase získat.
Je-li rovnost práv všech hodnotou české politické tradice, pak Petr Pavel dělá přesně to, co se po tradici žádá. Opravdu není důvod omezovat lidi v právech jenom proto, že mají jiné pohlaví, tak jako je povinnost chránit ohrožené, v tomto případě ženy, před více či méně skrytou diskriminací a násilím.
Znamená to tedy, že se prezident Pavel v hlavní otázce orientačních společenských hodnot postavil proti vládě? Tak se to asi říct nedá, mnohem přesnější by bylo říct, že svým výkladem věci vyzývá prezident vládu, aby už neuhýbala a vrátila se ke svým liberálním kořenům. Ostatně jsou to kořeny, z nichž roste česká Ústava, o jejíž naplnění má prezident dbát. Potřebná a užitečná lekce hradního nováčka.
Autor je komentátor časopisu Euro
Češi v EU aneb Jak je to doopravdy?
Lída Rakušanová
Válka v Rusku má být pro děti normální stav světa
Alexandr Mitrofanov
Gruzie přebírá ruský zákon proti nezávislým médiím
Libor Dvořák
Kalouskova kritika netrefila terč
Kateřina Perknerová