V obecné rovině mu jde o ostudně nízké důchody někdejších odpůrců komunistického režimu, kteří doplácejí na své věznění, nemožnost pracovat či nucenou emigraci.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: K vládní sklizni už nepatří jen demonstrace a chystaná stávka, ale i hladovka

Konkrétně jej pak rozlítil osud hudebníka a signatáře Charty 77 Karla Soukupa, jemuž českým státem nebyl přiznán nárok na dorovnání důchodu, jak stanoví zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu, jelikož by měl pobírat penzi od Austrálie, kde léta žil.

A poněvadž je pod zamítacím vyrozuměním podepsán Marian Jurečka, hodlá Jiří Gruntorád hladovět do doby, než lidovecký ministr práce a sociálních věcí podá demisi.

Otevírají se nám zde dva podněty pro přemýšlení. Tím prvním je neochota státních orgánů zabývat se komplikovanými životními osudy, a nemusí jít jen o příslušníky někdejšího disentu. V tomto případě ale nulová empatie zaráží dvojnásob.

Dluhy dřívějších politiků

Politici dokážou moc pěkně hovořit o hodnotách a idejích. Při vzpomínce na 34 let, jež nás dělí od listopadu 1989, se opět vyrojila spousta těch, co pěli ódy na statečnost a zásadovost odpůrců minulého režimu. Ty nic nestojí a pěkně se poslouchají. Chtít, aby se politici též porozhlédli, v jakých podmínkách mnozí bývalí disidenti žijí, by už asi ale bylo příliš.

Ministr Jurečka má tu smůlu, že zdědil systém nastavený předchůdci a navrch – dost možná bez řádného prostudování – signoval dopis, který byrokratickou necitlivost pouze stvrdil. Přitom o vůli jeho resortu k systémové změně se hovoří již delší čas a na základě Gruntorádova apelu Jurečka slíbil důchody disidentů rychle prověřit.

Protože je ale Jiří Gruntorád podle svých slov ochoten jednat až s Jurečkovým nástupcem, zůstává viset ve vzduchu otázka, kdy, proč a případně pod jakým a čím tlakem by se měli měnit ministři. Demonstrace ani opoziční kritika k vládním střídáním nevedou.

Ministři zpravidla odcházejí z vůle svých stran, nejčastěji po osobních aférách a selháních. O stupeň obtížněji se pak z kabinetu dostávají samotní lídři koaličních partají, k nimž Jurečka patří.

Na to, že politické a personální požadavky mohou být i motivem hladovek, jsme téměř zapomněli. Však taky jejich zlatá éra byla na počátku 90. let. Může tento způsob nátlaku zastínit principy demokratického právního státu a parlamentní kontroly vlády?

A nehrozí, když se podobným požadavkům jednou vyhoví, že se začnou vršit? To, že nyní touto formou protestuje úctyhodný muž upozorňující na vážný problém, neznamená, že příště se do hladovky nepustí nějaký popleta, provokatér či extremista.

Dnešní pravostředová koalice má tu smůlu, že právě za jejího vládnutí se v plné nahotě vyjevují dluhy dřívějších politických reprezentací.

Sledujeme nepružný a neefektivní stát, jehož správci se bojí zásadních reforem v daňovém, sociálním a penzijním systému, lehkomyslně se staví k financování školství či zdravotnictví a krize, jako je třeba energetická, řeší zdlouhavě a nedůsledně.

Fialův tým dohánějí nenaplněná voličská očekávání. Jako na trní jsou penzisté, státní zaměstnanci i středně a nízkopříjmové domácnosti. Čerstvou ránu mu teď zasazují i předlistopadoví bojovníci za svobodu.

Taková sklizeň se nepodaří každému a koalice si ji za rámeček jistě nedá. Zjevně je nejvyšší čas, aby strany začaly brát správu věcí veřejných vážně a politickou práci si nepletly s pouhým okázalým řečněním.

Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít