Až třetina lidí nemá v podstatě žádné úspory, kterými by byli schopní dodatečné náklady pokrýt; statisíce zadlužených lidí musí žít z příliš nízko stanovených nezabavitelných částek po exekučních srážkách; úředníci a úřednice mají zmražené platy a nápor inflace tak nesou v plné síle.

Přehrát

00:00 / 00:00

Kateřina Smejkalová: Plošná pomoc není nesmyslné rozhazování

Vláda za této situace na rétorické i praktické úrovni selhává. Tu vzkazuje, že stát není od toho, aby se o lidi staral, tu slyšíme, že jsme si zkrátka doteď žili nad poměry, případně se lakonicky konstatuje, že prostě všichni zchudneme a nedá se s tím nic dělat.

S takto komunikačně vymezeným polem korespondují vládní opatření – nekonají se totiž, odhlédneme-li od minimálního snížení daně z pohonných hmot, v podstatě žádná. Vláda místo toho opakuje mantru, že plošná opatření nejsou v žádném případě na místě, nejpotřebnějším že se dá pomáhat přes stávající sociální dávky cíleně.

Je ale plošná pomoc skutečně tak nesmyslná, jak teď odevšud slyšíme, obvykle ovšem bez toho, aby to mluvčí zdůvodnil jakkoli jinak, než že by to bylo zbytečné rozhazování? Předně odkazování na existující adresnou podporu neobstojí.

Plošná podpora v Německu

Sociální systém u nás totiž není schopen dostatečně a rychle pomáhat ani v méně napjatých dobách. Dávky jsou chronicky nízké (a nezmění na tom nic ani nedávné desetiprocentní zvýšení existenčního minima) a vyjednat si je, to je mimořádně byrokratická a stresující záležitost.

Převzato z Plusu

Tím se zároveň obloukem ocitáme u otázky nákladů: co totiž obvykle oponenti plošné pomoci zamlčují, jsou obrovské výdaje na kontrolu toho, kdo vymezená pravidla cílené pomoci splňuje a kdo ne. Ve skutečnosti erár plošná pomoc rozsáhlejším vrstvám společnosti může stát nakonec stejně jako adresná pomoc hrstce nejpotřebnějších.

Co je ale možná ještě důležitější, je otázka legitimity celého systému: v zemích s velkorysým sociálním státem ví, že když z podpory těží i vyšší příjmové vrstvy, které ho obvykle rozhodujícím dílem taky financují, spíše tuto svou roli a to, že se z něj pomáhá i jiným, akceptují.

To platí pro nízkopříjmové státy, jako je Česko, o to víc: u nás je totiž lidí s tak vysokým příjmem, že by jim nějaký typ podpory citelně neprospěl, vysloveně málo. Jenže my jsme se navzdory tomu vmanévrovali do přesně opačné situace: podporu u nás dostanou jen ti, co jsou na tom úplně nejhůře, a to v procesu tak zdlouhavém a ponižujícím, že si žádat o ni mnozí dvakrát rozmyslí.

Všichni od nižší střední vrstvy výše s podporou minimální či žádnou se na chudé pak zhusta dívají jako na neschopné příživníky a nechápou, proč by něco takového měli spolufinancovat.

Není náhoda, že například v sousedním Německu za současné situace přistoupili k velkorysým plošným podporám, a to mají inflaci jen poloviční.

Navzdory tomu, že tamní společnost vykazuje s trojnásobnými mzdami při cenách již dost podobných našim výrazně vyšší blahobyt, je nemyslitelné, aby si v krizové situaci německá vláda dovolila někoho poučovat o životě na vysoké noze. Místo toho všem přistanou rychle a nebyrokraticky na účtu stovky eur, rodině s dvěma dětmi v přepočtu až 20 tisíc korun.

Pro potřebné velkorysá částka bez existenciálně ohrožujících průtahů a starostí s vyřizováním, pro střední třídu příjemné přilepšení v nejistých dobách, pro bohaté zbytečnost, která ale německé společnosti za celkový rychlý stabilizační efekt stojí. A to i politický – lidé vědí, že stát tu je pro ně a chápe jejich situaci.

Naproti tomu u nás se politika opakováním mantry o cílené pomoci nejpotřebnějším, která je ale ve skutečnosti i pro ty bezzubá, rozsáhlým vrstvám společnosti s nedozírnými důsledky víc a víc odcizuje.

Autorka je politoložka

Kateřina Smejkalová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít