Co vlastně Fialova vláda dělá tak špatně, že se jí u voličů nedaří? A souvisí to nějak s tím, že se jí nedaří u komentátorů a řady odborníků, kteří vládě chtěli radit a pomáhat? Jakého druhu naše společně prožívané zklamání vlastně je?

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Fischer: Dva roky vlády optického klamu

Hodně už bylo řečeno o špatné komunikaci, o neschopnosti vysvětlovat politiku, o chybějícím směru či cíli, k němuž vláda svou práci vztahuje. To by možná nebylo tak zlé, to chybí mnohým vládám a k politice to patří.

Největší zklamání pramení, zdá se, z přemíry očekávání, které vyvolali nejen vládní politici, ale i nesporná volební démonizace poraženého Babiše. Čekal se potom excelentní politický výkon, a místo toho klopýtání a nejistota, a ke všemu přetvářka a neschopnost sebereflexivního přiznání, že něco nejde, že něco podstatně chybí.

Výkon Fialovy vlády se zdá velmi špatný právě v tomto optickém zkreslení, které se někteří snaží paradoxně překročit tím, že znovu vytahují postavu Babiše jako varování, co by mohlo přijít, kdybychom zklamání z Fialovy vlády promítali do volebních preferencí.

Přitom zrušení této, jak jsme zjistili vcelku obludné optiky, kterou jsme tak rádi prohlubovali, by přineslo daleko důležitější efekt: totiž snížení Fialy i Babiše na obyčejnou praktickou politickou rovinu, v níž by se místo osobnostního stylu, charakteru či morální profilu hodnotily prosté politické kroky v jednotlivých oblastech, od hospodářské a sociální politiky po tu zahraniční, obrannou či kulturní.

Stejně neschopná či schopná

Dostali jsme se do pozice většiny lidí žijících v moderních demokraciích, kteří, jak pěkně ve své knize Obyčejné neřesti, popisuje Judith Shklarová, nakonec zjistí, že všichni se na cestě k moci a bytí u moci přetvařují, jde jen o to, jakým způsobem jsou pak schopni držet společnost pohromadě, když to praskne.

Tedy, co jí nabídnou, jakou spojující linii, naději, tmel, vizi, utopii, smysl, kdo jak chce.

Fialova vláda není zatím úspěšná zejména proto, že nic takového nenabídla. V praktické politice se ukázala jako více či méně stejně neschopná či schopná, jako předchozí kabinety.

Excelentní předvedení ekonomické erudice, která podle Petra Fialy vždy patřila k ODS, se nekonalo, protože ekonomická erudice zřejmě už k ODS nepatří, nebo už není v ODS nikdo, kdo by ji odvážně prosazoval.

Vláda a premiér se občas starají více o vlastní image než o to, co, jak a pro koho vlastně dělat.

Jak vytvářet jednotlivé politiky, které bývaly centrem vládnutí ve smyslu vládnutí dobrého, které je především správou, službou, organizací, asistencí, nikoli panováním nebo pastýřskou mocí. Jako by právě na tuto zásadní lekci politologie premiér Fiala zapomněl…

Mluvit jiným jazykem

Nakonec zklamání z toho, že všichni politici lžou a není koho volit, jež patří k demokracii od nepaměti, je dobré k politickému prozření voličů, kteří se mohou vrátit k rozhodování jiného typu.

K posuzování politik a plánů podle toho, jak prospívají ke společnému, tedy k tomu, co je ve skutečnosti stát.

A také, co s odkazem na americkou zkušenost popisuje již citovaná myslitelka Shklarová, totiž míra schopnosti inteligentně a samozřejmě, přesvědčivě propojovat v rozpravě všechny vrstvy společnosti.

Praktická politika bez nároku na morální vítězství předem může být pak polem, kde se snadno sejde ODS a ANO ke společné starosti a nikomu to nepřijde podezřelé, divné či zvrácené. Fialova koalice má ještě dva roky na to, aby se takovému řešení vyhnula.

To by ale musela kromě lepší praktické agendy začít mluvit jiným jazykem s těmi, kterým chce vládnout. Klidně se před lidem sklonit, ale ve vládě se pořádně narovnat.

Autor je komentátor časopisu Euro.

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít